Nekdo nam krade dusi
Mezi Vanocemi a Novym rokem si vetsinou prejeme vse nejlepsi.
Je to proto, ze pred Vanocemi jsme to jaksi nestihli.
Snazime se napsat tem, kterym jsme pred Vanocemi nenapsali. Je
to skvela prilezitost zavolat tem, kterym jsme jiz dlouho nevolali.
Najednou je tak trochu vice casu.
Kdyz jsem na sklonku minuleho roku zavolal slovenskemu reziseru
Dusanu Hanakovi, tak si postezoval nebo spis jen konstatoval:
"Vis, nekdo nam krade dusi!"
Narazel na situaci, kdy se vse vsadilo na ekonomiku a umeni je
neco jaksi nadbytecneho. Jak rikaval Vaclav Klaus. "To je
pouze ta slehacka na dortu."
Pomalu vyrusta nova generace filmaru, kteri jiz nepotrebuji pracovat
starym zpusobem. Vytvorit si scenar a mit dopredu myslenku,
kterou by chteli sdelit. Levnym zpusobem natoci mnozstvi materialu
a pak z toho udelaji nejaky celek. Totez se deje i s fotografii.
Nafotime mnozstvi snimku a pak z nich vybereme ty nejlepsi a z
nich pak jeste udelame vyrez.
O co prichazime, je ten pohled, to vnimani prirody, architektury,
krajiny, kdyz jsme na miste. Prichazime o ten vztah s tim, s cim
pracujeme. Nahrazujeme to vztahem s pocitacem. To by jeste nebylo
nejhorsi, kdybychom dokazali ten puvodni vztah udrzet. Jenze problem
je v tom, ze my si myslime, ze nas to neovlivnuje. Mozna jeste
generace, ktera poznala jiny zpusob kreativity je schopna odolat.
Ale jak bude odolavat generace, ktera nic jineho nepoznala a ktere
bude vtloukano do hlavy od utleho detstvi, ze umeni existuje pouze
na pocitaci a ze dusi k umeni nepotrebuje?
Ujistil jsem Dusana, ze to neni pouze slovensky problem, ale
ze moje zena proziva totez na Ontario College of Arts and Design
v Torontu. Myslim si, ze ho to moc nepotesilo.
Vzpomnel jsem si znovu na tento rozhovor, kdyz jsem videl film
Michelangela Antonioniho Pasazer (The Passenger). Film
trva 126 minut, ale od prvniho okamziku a jeste peknou chvili
po skonceni filmu jsme v uzasu nad dokonalosti tohoto dila. Pri
tom tento film na rozdil od Zvetseniny (Blow-Up) zustal
neznamy a pouze nyni bude od 13. do 18. ledna 2006 promitan v
Cinematheque Ontario (317 Dundas St. W., Toronto). Pokud by se
film rozstrihal na mnozstvi diapozitivu, kazdy ze snimku by se
dal promitat samostatne. Antonioni dokonale citi s krajinou, dokaze
postavy (v hlavni roli Jack Nicholson) zasadit do prostredi. Presne,
dokonale jako malir, ktery zna malbu starych mistru. Nelze se
divit, reziser totiz vystudoval na Bolognske univerzite divadlo
a klasicke vytvarne umeni. Pribeh pripomina existencialismus Alberta
Camuse, kdy je clovek potrestan za to, ze zmeni svou identitu.
Receno slovy opilcu z prazskych hospod: "Pred sebou neuteces!"
Prestoze se jedna o velice slozite myslenky, divak se neztraci
v komplikovanych dialozich. Film je nabit sexem a erotikou, ale
neni zde ani jedna postelova scena (mozna jedna skrz okno a zdalky).
Dokonce i honicka s autem je naprosto prirozena a realna a zapada
do deje.
Aniz by padla otazka po Bohu, film vypovida o hledani smyslu
zivota.
"Kdyz pustim nektery z techto filmu studentum, po promitani
citim, jakoby byla neviditelna zed mezi nimi a platnem. Nemluvi
to k nim!" Moje manzelka se zkusila zeptat na umelecke skole,
kdo zna Ingmara Bergmana nebo Wim Wenderse. Pouze jedna studentka
o nich slysela.
A ja si uvedomuji, ze to neni samozrejmosti, aby tyto veci hovorily
k nam. Asi jsme byli generaci, ktera mela stesti, ze film k ni
promlouval. Nasi rodice milovali romany. My jsme zachytili soumrak
teto doby. Pred touto generaci je konec filmu a jak rika muj synovec
David: "Mami, nezijes v roce 1965!" Ma pravdu, film
Pasazer byl natocen o deset let pozdeji.
A dnes uz mame rok 2006 a lze si jen prat, aby nam v nem ani
v letech pristich nikdo neukradl dusi.
Ales Brezina