Foggy day
Po delsim case posadil jsem se vcera k pianu, listoval tlustou
knihou evergreenu, jednou z onech Fake books, kterou mam
a v niz nespocet skladeb je uvedeno v zakladni melodii a akordovem
doprovodu.
Nevim proc, ale onu pulhodinku stravenou po case u piana venoval
jsem skladbe G. Gershwina Foggy Day. Slova zacinaji, v
anglickem originalu ... A foggy day in London town had me low
and had me down ...
Kdyz jsem se druhy den probudil, mlha, vznikajici poklesem teploty
ve vzduchu na vlhkost bohatym, coz je pripad naseho pacifickeho
pobrezi, a kdy teplota dosahuje rosneho bodu a vlhkost se srazi
na neviditelnych casticich prachu ve vzduchu, tedy takto vznikla
mlha jako sedavy baldachyn zahalila mesto.
Zmocnil se me zvlastni, nikoli neprijemny pocit. Domy v ulicich
jen chabe prosvitaly tim sedavym zavojem nejjemnejsi mozne a viditelne
vlhkosti atmosfery. Pripomnel jsem si knihy Arthura Conana Doyleho,
jeho hrdinu Sherlocka Holmese kracejiciho londynskymi ulicemi
podobne tonoucimi v mlze, po stope zlocinu. A s pozitkem jsem
si vysel na prochazku. Nikterak po stope nejakeho zlocinu, i kdyz
i na ne je nase mesto stale bohatsi.
Zatimco onen nedavny svatek Halloween ma vytvaret ponurou, tajemnou
a strasidelnou atmosferu pro ditka a dospelym umoznit odvazanou
zabavu na mejdanech poradanych v mene ci vice dokonalych maskach
a prevlecenich, ja jsem vnimal tento lehounce mysteriozni fyzikalni
fenomen s pozitkem. Mesto pojednou dostalo uplne jinou tvar. Mlha
zahalovala veci, ktere jeho tvar hyzdi. Vzduch byl nehybny a nebyla
citelne nesnesitelna zima navzdory onomu ochlazeni nutnemu k tomu,
aby se mlha vytvorila. Vse jakoby zmeklo a dostalo lehounky nadech
mystiky a zahadnosti.
V prubehu dne mlha jeste zhoustla a tu jsem neodolal a k veceru
vysel si do ulic znovu. Sedavou clonou matne prosvetlovala zlutave
svitici okna domu. Zalitoval jsem, ze v blizkem okoli meho bydliste
neni dostatek vlidnych hostincu, jejichz okna podobne prosvetlujici
zavoj mlhy lakala by k navsteve, k posezeni, konzumaci grogu nebo
skveleho lezaku. K tomu, abych dosahl takoveho pocitu, musel bych
sednout do automobilu a ujet par mil k nekteremu z mist, zel dosud
skrovnych v nasem meste.
Ne, nevim jak koho, ale me mlha v meste neuvadi do pocitu skleslosti
ci deprese ... nejsem z ni down. Naopak, laka me, abych
si vysel do ulic a mesto vnimal pod jinym uhlem, v jine nalade.
A tu pripomnel jsem si slova J.Voskovce o dnech kdy prsi. Rikal
jim destnikove dny. Velmi prihodne a poeticke prirovnani.
Nikterak z nich neni patrna autorova nelibost pro takovou zmenu
povetrnosti. Mel je docela rad, ty destnikove dny. Alespon takovy
mam z jeho zminky dojem.
Malokdy dojde u nas k podobnemu zahaleni mesta do mekke houne
mlhy. Ale kdyz se to stane, vitam to. Jako zmenu, ktera v sobe
ma, alespon pro me, cosi poetickeho, zvlastniho, zahadneho. Jakoby
se v takovem mlhovem zavoji zastavil cas.
Snad to me nejvic fascinuje. Nebot ten cas, zda se mi, ubiha,
relativne vzato, stale vetsi rychlosti. A nechci vubec pomyslet,
co to pro me, uz velmi davno byvaleho mladika, znamena ...
Vladimir Cicha-Vancouver