Beethovenova papirova stopa
V zajimavem a moudrem textu v NY Times (Beethoven's Paper Trails)
zminuje se autor Edmund Morris o nedavnem objevu v Pensylvanii,
Beethovenove zapisu pianove verze jeho znameho dila Velka fuga
pro smyccovy kvartet, Opus 133, datovanem 1829, coz byl posledni
cely rok skladatelova zivota.
Ten zaznam je objevny, pise pan Morris, nebot Beethoven byl fyzicka
osobnost, ktera zmahala notovy papir svou hudbou, inkoust strikal
na vsechny strany, pera praskala a obcas i papir byl roztrhan.
Nic co by se podobalo poklidnemu pisarstvi J. S. Bacha, jehoz
rozvlnene zaznamy pripominaji stezen lodi na rozbourenem mori,
ci chvatne dokonalosti W. A. Mozarta. Jejich zaznamy jsou vysledkem
mysli jiz predem pripravenych.
Dale pise pan Morris, ze ten, kdo i dnes pracuje podobne jako
Beethoven je francouzsky malir Bernard Dufour. Lze z nej vytusit
okamzik vahani, kdy jeho ruka se vztahuje pro vybrane pero a to
ponoruje do kalamare, zvedavost, jakym smerem vyda svou tvurci
energii. Muzeme vycitit jeho zapas a pritom jeho slast jej podnikat
v onom usili za konecnosti vyrazu.
To vse jako uvod k uvaze klicove, jez tyka se i jinych profesi.
Uvaze o odlidsteni tvurci cinnosti v nasi pocitacove epose.
Je dobre znamo, ze mnoho mladych architektu neumi kreslit a spolehaji
se na pocitacove obvody, ktere maji ztvarnit jejich predstavu.
Neumi ani svyma rukama vytvorit model pripravovaneho dila, pise
pan Morris.
Odtud ocita se u spisovatelu, stejne jako vsech, kdoz se chteji
pisemne vyjadrit. Sklenena obrazovka tehotna nespoctem barevnych
bodu zari dnes pred ocima kazdeho, kdo takto chce neco sdelit.
Jeho slova siri se bezmala rychlosti svetla ke komukoliv a spoluvytvareji
elektronicky limbus.
Dale se zminuje o mnohych rukopisech s nespocetnymi skrty a opravami,
nemem to svedectvi autorovy snahy po vyrazu, po sdeleni myslenky.
Profesor Morris uzavira svou stat: Co mne desi je skelny pohled
studentu, kteri ne ze by se o mou prednasku nezajimali, ale v
podstate jsou mysli jinde. Nenaslouchaji, ale pozoruji. Pro ne
jsem jen nejposlednejsim v zivotni posloupnosti predstav, dalsi
mluvici hlava.
Zvlastni, pro mnohe mozna nepochopena slova, pro jine slova zneklidnujici
ba hodna pozornosti a zamysleni. Myslim, ze jim rozumim az moc
dobre. Jsem sam pisar amater a jakkoli si libuji v pohodlnosti
pocitace, mivam nejednou pocit, ze ono mnohem lopotnejsi sepisovani
na psacim stroji, se sklenkou nezbytneho tekuteho papiru na likvidaci
preklepu po ruce, vedlo mne k vetsi zodpovednosti a peclivosti.
Co mne ale desi vice, (ac v podstate se mne to uz netyka) je dnesni
tvorba resume, nezbytneho dokumentu pro uchazeni se o misto, pokud
mozno tedy tzv. lepsi misto. Takovy dokument dnes tvori pro uchazece
specializovani odbornici za pouziti prislusnych softwaru a struktury,
ktere i dokonaleho blba maji ucinit v ocich prijimaci komise nebo
duleziteho podnikoveho funkcionare tim nejskvelejsim kandidatem
na vypsane misto.
Je to, v same podstate, salba a klam. Nebot, pokud se kandidat
neni schopen na urovni a pravdive vyjadrit o svych schopnostech
a zkusenosti, pak jeho uspech nebo neuspech pohovoru mel by tomu
odpovidat.
Hola, kdepak se to packate ve svych posetilych uvahach, pane Cicha!
Cas oponou trhnul a zmenen svet...
Zvlastni to doba. Mohlo by ale byt mnohem hure. A spatne je na
mnohych mistech zemekoule.
Myslim vsak, ze dnesni technika (ac v mnohem neni nez ji dekovat),
ale hlavne pozadavky pokrocile konzumni spolecnosti mnohdy pripominaji
euforii opilcovu v den pitky a rano plne mrzutosti, bolehlavu
a pocitu beznadeje.
Ponekud lapidarne prirovnano: mne ani ta nejkrasnejsi dama s nadhernym
poprsim, lec zjevnym to dilem plastickeho chirurga, nepovzbudi
ani ke konverzaci. Na to ma sotva vliv, ze uz jsem starecek. Jsem
si jist, ze by tomu tak bylo i pred lety, kdy svet, zda se mi,
byl jeste normalnejsi...
Vladimir Cicha -Vancouver