Malickost pro zmenu
Aniz bych se probiral soupisem svych kratickych textu, jsem si
zcela jist, ze jejich nalada byla mnohdy pesimisticka, stedra
na stiznost, na vyvoj veci v teto zemi kanadske. Snad to byly
stiznosti podstatne stejne jako nepodstatne, ktere na zivot cloveka
mohou mit vliv od docista nijakeho k podstatnejsimu.
Do kategorie nikterak vyznacnych, nicmene prijemnych patri i nasledujici
mini-prihoda...
V protikladu ke svoji lenosti a neumetelstvi, rozhodl jsem se
vybudovat jakousi polici v pristenku, kde uz po leta odpociva
nepojizdny automobil americke vyroby, znacky Plymouth-Aries. Tento
vuz zpusobil, ze jsem se rozhodl dat prednost automobilum japonske
vyroby navzdory tomu, co nasim americkym pratelum provedli onoho
nestastneho prosince v Pearl Harbour kamikadze letci.
Americky vyrobek stoji v nasem pristenku (car portu) a ja povazuji
jej za neziveho hlidace, ktery neprilis jeste zdatne vykradace
pribytku muze znepokojit nejistotou, zda tento automobil neznamena
pritomnost obyvatel domu.
Ale k veci same. Tento den, kdy moje chot dlela kdesi v horach
provincie Alberta a nemela tedy moznost kriticky poznamenat moje
snazeni, nacrtl jsem svuj maly projekt do sesitu, v nemz vedu
si zaznamy o provozu nemovitosti, sepsal potrebny material do
jineho maleho sesitku a vyjel k obchodu, ktery podporuje takove
budovatelske snazeni.
Nakoupil jsem potrebne, tentokrat nekolik smrkovych prken potrebne
sire a delky osmi stop, s nelibosti precetl si na uctu znacny
obolus, ktery z takovemu nakupu pridavaji si ke svemu vlady provincni
a federalni ve forme taxove prirazky. Nicmene, zaplatil jsem pozadovanou
sumu, nebot jinak to nebylo mozne.
Nanosil jsem zakoupeny material ke svemu nevelikemu vozidlu. Delka
prken znacne presahla jeho delku, ale dumysl jeho vyrobcu umoznil
mi umisteni tovaru sklopenim predniho sedadla. Na vycnivajici
cast prken pripevnil jsem cervenou uterku. Snad proto, ze jsem
byl velmi zklamam pozadovanou cenou, znacne presahujici ceny jake
si pamatuji z minulosti, cestou k domovu, odbocil jsem v prislusnem
miste vlevo zcela dle pravidel, stejnou rychlosti jako nescislnekrat
predtim. Ozvala se rana a dostavilo se tuseni, ze neco neni v
poradku. Nebylo.
Muj naklad plus destnik spatril jsem ve zpetnem zrcatku na vozovce.
Zastavil jsem, vystoupil a spechal, abych zakoupeny tovar znovu
umistil do vozidla. A tu dospivam k vlastni pohnutce teto zminky.
Sotva jsem opustil vuz a razoval k nakupu lezicimu na silnici,
nekolik automobilu zastavilo a ridici nabizeli pomoc. Nebylo skodolibeho
smichu, poznamek. Nestacil jsem dekovat a to jiz mladik, tu musim
priznat, ze zdal se mi iranskeho puvodu, ochotne sebral polovinu
ztraceneho nakladu a nesl jej k memu vozidlu. Jsem slusny clovek
a dekoval jsem srdecne a vehementne, ale mladik nevenoval tomu
valnou pozornost, jakoby takovou pomoc bliznimu poskytoval snad
denne.
Ten prijemny akt sounalezitosti a vzajemne pomoci rychle ze mne
vyprchal, kdyz jsem zacal davat dohromady nakoupeny material do
podoby, kvuli niz jsem do obchodu s tovary toho dne vyjel.
Ale to uz byla docela jenom moje zalezitost ...
Vladimir Cicha