Magicke kouzlo usmevu
V tomto kratickem textu nedozvi se ctenar nic noveho,
nic udiv vzbuzujiciho... Nicmene, zde je.
Muj tenisovy partner travi na kurtech trikrat az ctyrikrat tolik
casu jako ja, obcas mne pozada, abych zaskocil do ctyrhry, kdyz
jim nekdo chybi. Bylo tomu tak i dnes. Mel jsem cas, souhlasil
jsem. Krome meho jen o rok a pul mladsiho kolegy dalsimi dvema
partnery byly hraci podstatne mladsi. To ale jen na okraj.
Jednim z nich byl, odhadoval bych sotva ctyricatnik, hrac jmenem
Zbysek. Mensi, ale atleticke postavy. Bujny vlas a tvar ozdobena
knirem. Vypracovana lytka. V jeho vyrazu tvare marne jsem hledal
klid a privetivost. Pusobil chvilemi bezmala zachmourene az nespokojene.
Rozehraval se bez reci, jeho udery byly solidni. Pak jsme sehrali
prvni set. Tento Zbysek byl na souperove strane, spoluhracem meho
letiteho partnera. Pro druhy set vymenili jsme se tak, ze Zbysek
byl mym partnerem (nebo ja jeho, jak se to vezme).
Zacal hru s kamennou tvari, knir dodaval ji auru mirne dramaticnosti.
A pak se to stalo. Obema se nam podarila serie dobrych uderu.
Reagoval na to nadsenym usmevem. A ja ohromen sledoval jsem promenu
v jeho tvari! Ten usmev promenil toho chlapika, jedince spise
zasmusileho, uzavreneho a snad i malinko protivneho, v cloveka,
s nimz by se jeden chtel pratelit! Jeho usmev promenil mu tvar
a fyziognomii k nepoznani! Dival jsem se na to jako u vytrzeni.
A pral si v duchu a vedel pritom, ze marne, aby i moje usmevy
mely takovy ucinek, takovou moc promeny. Mozna, ze takove a podobne
drobne momenty maji pro spokojenost a vyrovnanost cloveka vetsi
vyznam nez prozac a jine medikamenty. Staci jen divat se otevrenyma
ocima kolem sebe. A neni bez vyznamu, ze po boku tohoto Zbyska,
sehral jsem ten spolecny set na urovni, ktera mne samotneho prijemne
prekvapila .
Snad to bylo tim, ze jsem v podvedomi touzil po tom, aby v dusledku
nasich uspesnych zasahu, na jeho tvari znovu se objevil ten az
snad magicky usmev...
Vladimir Cicha-Vancouver