Navrat na hlavni stranu

Na okraj
Charles Ernest Dojack

Torontsky denik The Globe and Mail uverejnil 11. cervence 2005 rozlouceni s Charlesem Ernestem Dojackem, synem krejciho Frantiska Dojacka, jednoho z nejvyznamnejsich ceskych emigrantu (sdilel sve zamestnani s jinym vyznacnym Cechoslovakem z prvni poloviny dvacateho stoleti, torontskym Gustavem Pristupou). Frantisek prisel do Winnipegu v roce 1903 a jeho stopu nachazime po cele Manitobe a zvlast ve Winnipegu. Tak vyznamny byl jeho prispevek Kanade, ze v roce 1977 Canadian Museum of Civilization shromazdilo tisice predmetu z puvodniho Dojackova obchodu a umistilo je v oddeleni jazyka a kultury v kanadskem sale muzea.
Autorem rozlouceni s Charlesem E. Dojackem je profesor Thomas Axworthy, politicky vedec i praktik (mimo jine zastaval v letech 1981-84 funkci hlavniho tajemnika ministerskeho predsedy Pierra Elliotta Trudeau) a bratr byvaleho ministra zahranici Lloyd Axworthyho. Ale ani jeho vedecky a politicky vehlas ani jeho pribuzenske vztahy nebyly duvodem k napsani rozlouceni a zminuji se o nich jen mimochodem, jako o ukazce zajimavosti lidskych udelu. Duvod k napsani byl na hony vzdaleny politice a vede - Thomas Axworthy se loucil se svym tchanem, synem Frantiska Dojacka a otcem sve zeny Roberty, rozene Dojack...
***
Vysoke letni nebe
Jako kluk jsem miloval jmena knizek jako Vitr vane z hor a Vecne zpivaji lesy. Nevim, jestli muj vztah byl vyvolavan pismenem "v" v prvnim slovu titulku, ale timto pismenem zacina i prvni v trojlistku slov, ktera memu mladi ucarovala, Vysoke letni nebe. Uz ani nevim, zda tato slova tvorila nazev knizky jednoho z ruralistu (snad Josef Knap?) nebo se v jeho knizce jen mihla. Knizku jsem musil cist, kdyz jsem doma pomahal pri znich, ve veku, kdy stribrny vitr, omamny a rozevlaty, provival dusi i srdcem. To cervencove poledne, kdy jsem kilometry od vsi obsekaval lan psenice, siroko daleko ani jedine lidske postavy, v dalce teplo stoupajici z rozpalenych strech, modr nebe potazena pruhlednym zavojem, se kazdy rok slavne vraci na sitnici me pameti. Znovu slysim poledni zvony laskat ticho kraje udery svych kovovych srdci. Znovu vnimam zavratnou krasu byti a zvlastni bolavy tesk se plouzi mou dusi, snad stesk, ze tento okamzik, kdy se dotykam nebes, je prchavy a nezachytitelny, stesk, ktery snad provazi kazde setkani s krasou, kazdy dotek bozskeho.
***
Na nemocnicni postel pada svet
Maloktery z basniku hnetl sve verse z tak zrnitych, prostych, nenavonenych slovicek jako Jiri Wolker - snad jenom Petr Bezruc (Myslis kdo doly ma, srdce ma taky?). Jen si vzpomenme: Antonine, topici elektrarensky, do kotle priloz nebo Hrob jedne vlny druhe je zelenou kolebkou nebo Rozrizl jsem te, mila ma, krev tece mym rukama z pecnu bileho. A samozrejme Na nemocnicni postel pada svet. Nevim kolikrat jsem stal u nemocnicniho luzka, k nemuz se sklanela smrt. A skoro vzdycky mne hlavou proletlo tech pet vsednich - i kdyz nevsedne serazenych - slov. Svet opravdu pada na nemocnicni luzka, svet pysnych zdravych tel, svet lidi zahledenych do zitrejsich vitezstvi, jistotnych ran, do noci vasnivych obeti, do casu, ktery se dlouzi do nekonecna. Samoliby svet, zamilovany do iluzi svych uspechu. Pysny svet, jemuz z posteli zakriknute odpovidaji pobledle tvare, oci unavene strachem a bolesti, nekdy horici vzdorem, jindy zastrene mlhou mrakot, jak se duse stehuje na druhy breh a dusivy svet jako by zvolna odplouval a mizel za obzorem.
Josef Cermak

Navrat na hlavni stranu