Prazske pribehy
Behem druhe svetove valky byla skupina americkych vojaku v Anglii.
Kdyz se vratili, tvrdili o anglickych zenach, ze jsou neuveritelne
povolne. K prekvapeni vsak doslo, kdyz se dotazali na americke
vojaky Anglicanek, ktere prisly s Americany do kontaktu. Jejich
odpovedi se temer nelisily. Jednoznacne z nich vyplynulo, ze se
jedna o muze nasilne. Kdosi se zacal timto rozporem zabyvat a
zjistil, ze problem byl v libani. Zatimco pro Americana to bylo
neco naprosto nezavazneho, pro Anglicanku to byla zalezitost zcela
intimni. Mluvili stejnym jazykem, ale stejne veci nebyly stejne.
V okamziku, kdy doslo k libani, American nic neocekaval, pro Anglicanku
to byl posledni okamzik pred hlubsi erotikou, chcete-li sexem.
Proc jsem zahajil sve prazske dojmy timto pribehem? Protoze ziji
v Kanade a nyni jsem v Praze, hovorim jazykem jako lidi zde, snad
vypadam jako oni. Ale rozumim jim? Jsem tady, abych pomohl pri
organizovani vystavy, kterou ma moje manzelka spolu s dalsi malirkou,
dvema ilustratorkami a jednou fotografkou. Ale budeme my schopni
nejak komunikovat sve zkusenosti lidem zde? Budeme schopni pochopit
my je? Nevyusti to v konstatovani, ze oni nas tu nemaji radi?
Pribeh prvni - Langose
Vysli jsme z kanadskeho velvyslanectvi, presli zeleznicni trat
a zasli na nedaleke trziste. Vietnamka u vchodu nam nabizela ponozky.
Priznam se, ze mne okouzlila jeji cestina. Pak nabizela jeste
bundicku s kapsickami. Jeji cestina nebyla zase tak dobra, abych
se musel ohaknout od hlavy k pate. Polozil jsem jeste kontrolni
otazku: Odkud je? A tak jsem zjistil, ze cestina zminene Vietnamky
je pouze aktivni, nikoliv pasivni. Pri mych otazkach nerozumela
ani slovo, zmizel usmev a na tvari se objevil strach. Vsak jsem
nejednou v Torontu pres internet slysel, jak policie rozprasila
vietnamske trhovce. Potesen dobry obchodem, zamiril jsem ke stanku
s obcerstvenim. Skupinka bojovniku z Klubu pratel lahvoveho piva
pod sirym nebem neoblomne drzela svoji bastu a nastavovala mlcky
tvar pozdnimu kvetnovemu slunci. Rekli jsme si, nemuze to byt
spatny podnik a jako spravni vlastenci jsme dali prednost tomuto
stanku pred stankem cesko-vietnamskeho pratelstvi s pizzou. Ledabyla
reklama kridou na cerne tabuli nam nabizela ceske spekacky, ale
my kosmopolite, z ucty k prvnimu polistopadovemu ministru vnitra
Janu Langosovi, jsme dali prednost langosum. Predstava o krasnych
krupavych langosich se vznasela nad trzistem. Prodavac, kteremu
chybel nejeden zub, je jiste udela tak, jak bych si predstavoval
nejenom ja, ale i on. Mekke, ale krupave a pomazane cesnekovym
maslem. Po nasi objednavce, jsem ho nahle videl v horecnem snazeni.
Pobihal od jednoho konce stanku k druhemu. Kdyz pochoutka stale
nebyla na talirku, rozhodli jsme se, ze ho pripravime o to nejcennejsi,
co tam mel. I dostalo se nam pivinka desetistupnoveho. Kdyz cas
cekani dostoupil casu upeceni jedne kachny domaci, optali jsme
se na pokrm. Muz se zatvaril spokojene. Az nyni vybral penize.
Upozornil nas, ze langose muzeme snist u vedlejsiho stolu, abychom
neobtezovali jeho stale zakazniky a prinesl nam na tackach neco
ani opticky nepodobneho madarske narodni pochoutce. Nezli jsme
ji mohli ochutnat, prihnala se pani, ktera mne pripominala zenu
dohlizejici na socialni zarizeni z predlistopadove ery a servala
nas, co si to dovolujeme, ze jime u jejiho stolku. Zakoktali jsme,
ze nam byl stul nabidnut. Pani uhajila svoje teritorium a my jsme
se konecne pokusili ve stoje zakousnout do langosu. Zustalo jen
u pokusu. Horky predmet dosahujici na skale tvrdosti hodnoty mezi
topazem a korundem, nam nedovolil vice. Presto se nam podarilo
horke predmety rozlomit a zjistit, ze uprostred jsou naopak langose
mekke. A tady doslo k dalsimu zazraku. Nejenze z langosu bylo
mozne ukousnout, ale v prostredku byly naopak zcela syrove. Stamgasti
u jedineho legalniho stolu nas s chuti pozorovali. Bylo jasne,
ze jsme se k jejich stolku chteli probojovat poprve, ale i naposledy.
Od detstvi jsem byl vychovavan, abych nevyhazoval jidlo. I tentokrat
jsem tento zvyk dodrzel. To, co putovalo do kose se jist nedalo.
Muz, ktery tuto sveraznou atrapu madarske kuchyne stvoril nas
v zapeti zasvetil do taju sve vyroby: "Vite, to jsem nedelal
ja, to delal ten chlap, co tu byl vcera. On totiz dostal za ten
bordel tri tisice korun pokuty. To byste neverili, jak to mam
tezke. On tech langosu udelal sest a ja to ted musim prodat. Kdybyste
vedeli, jak to tu vypadalo, spinave ponozky byly v lednicce"
Moje zena, ktera o sobe prohlasuje, ze je vizualni clovek, cudne
sklopila oci a rekla, at nam o tom radeji nevypravi. Prodavac
vsak mel jiz sve posluchace. My jsme to vsak jiz nebyli. Kdyz
jsme se ohledli zpet, spatrili jsme muze, jak vymenuje zakaznikovi
lahev prazdnou za lahev plnou. Byl to hrdina vsednich dnu. My
jsme byli pouze prchajici hladovi zbabelci.
***
Pribeh druhy:
Komarek mezi duchodci
Jan Komarek
V dome, v kterem jsem prozil mladi, maji ctyri popelnice ve sklepe.
Zapomnel jsem, kde se nachazely a myslel si, ze jsou na ulici.
Jenze casy se meni a pred nasim domem jsou jine popelnice. Ma
se tam tridit odpad. Sklo, papir, umele hmoty. Ale zapomnel jsem,
ze popelnice jsou ve sklepe a vysel jsem s odpadem na ulici. Kdyz
jsem zjistil svuj omyl, bylo pozde. Nechtelo se mi vracet se zpet
a take se mi nechtelo pokazit kvalitni odpad odpadem mene kvalitnim.
Pobliz vsak byla popelnice na odpad obycejny. Nic netuse vysypal
jsem odpad do teto popelnice. V ten okamzik se vyhnala pani, o
ktere mne bylo jasne, ze je to lvice mistnich masen a prilehlych
potravinarskych salonu a nez jsem se stacil vzpamatovat, vrhla
se na mne jako na svou korist. Zatimco tri popelnice na trideni
odpadu jsou spolecne pro cele sidliste. tato popelnice byla jeji.
Presneji receno lidi z vedlejsiho domu. V ten okamzik jsem si
uvedomil svuj prestupek a nasadil jsem vyraz mrtveho brouka. Jako
by nic jsem se otocil a odchazel jsem k nasemu domu. Bylo stesti,
ze neprselo, jinak by me s jistotou neminul uder destnikem, ktery
tyto damy s oblibou pouzivaji misto klasicke baseballove palky.
"Jak si to predstavujete nam hazet smeti do popelnice!"
Snazil jsem se omluvit: "Prominte!" "My si platime
popelnice a vy nam do nich hazite smeti!" Moje dalsi omluvy
vsak selmu jeste vice drazdily jako cerveny toreadoruv hadrik
byka. "Vite, ja to tu skutecne neznam, ja jsem z Kanady!"
Pani jiz prosla extazi a zacala se uklidnovat: "Az z ciziny
nam sem vozi odpad" Jeji hnev se obratil proti Evropske unii,
do ktere si myslela, ze Kanada patri a ja mohl prejit zpet na
svuj chodnik. Od te doby nosim smeti do sklepa a nemam sanci ani
na okamzik spatrit paprsek slunce pri teto cinnosti.
Vyjimkou je, kdyz nesu odpad ekologicky. Jenze i pri teto cinnosti
mne muze potkat nejedno prekvapeni. Auta mi davaji na prechodu
prednost, tak jako v Kanade ci v zapadni pulce sjednoceneho Nemecka.
Jednou, kdyz takto prechazim pres ulici s balikem novin z roku
1960, ktere muj bratr uchovaval az do konce zivota a o kterych
vim, ze jsou dnes opet zajimave, ale ze nemam cas je studovat
a ze tento cas mit nikdy nebudu, mi projel za zady automobil,
ktery troubil jako na lesy. Ohlednu se a on v nem mistr Komarek.
Jana Komarka jsem poznal pred 27 lety. Tehdy nadsene obdivoval
Michelangela Antonioniho. Chlapec byl zdravy, ale vskutku nevynikal
v matematice, kterou jsem ho doucoval. Z tehdejsich filmu se naucil
hlavne pracovat se svetlem. Tomu zustal verny, i kdyz vyjadrovaci
media casto menil. Jan Komarek v mladi fotografoval, pozdeji se
venoval divadlu. Emigroval do Francie, pak do Kanady. V Torontu
zalozil nejprve loutkove divadlo, nasledoval Sound Image Theatre
a v posledni dobe byl svetelnym designerem. Nyni se vsak vratil
k fotografii. Neni dulezite medium, ze objevil digitalni fotografii,
ale je dulezite, co Komarek foti. Tentokrat se vsak nejednalo
pouze o svetlo a fotografii, Jan Komarek zacal fotografovat v
domove duchodcu. Tim doslo k vytvoreni nove komunikace. Komarek
se potkava se starymi lidmi, hovori s nimi a fotografuje je.
V okamziku, kdy jsem ho potkal s nadsenim licil, ze nyni bude
mit vystavu prave v domove duchodcu v Zahradnim meste. Vypravili
jsme se za nim a prozili jsme krasne odpoledne.
Joe Carnation
Joe Carnation nebo-li Josef Karafiat, ktery bydlel kdysi v
Ottawe a v Torontu, hral duchodcum jemne do ouska, jako kdyby
ani nebyl kytaristou od Plastiku a duchodci mu tleskali. Pak prisla
japonsko-kanadska tanecnice a nasledoval popularni harmonikar
Pepicek Cecil. Duchodci zpivaji, panuje dobra nalada. Vytahuji
magnetofon a kladu Komarkovi par otazek.
ABE: Kolik je zde fotografii?
JK: Je zde osmdesat az devadesat obrazu.
ABE: Jak dlouho jsi vystavu pripravoval?
JK: Fotografoval jsem je asi rok a instalace trvala tri dny. Dulezite
je, ze se jedna o celky, ktere bych nerad trhal. Nekolik fotografii
patri vzdy dohromady, protoze jsou mezi nimi souvislosti.
ABE: O jake domovy duchodcu se jedna?
JK: Jsou to dva, jeden v Zahradnim meste, druhy na Strahove.
ABE: Nejedna se pouze o fotografie starych lidi, ale mas zde i
jine namety?
JK: Patri sem i muj svet. Okna, kde bydlim, stromy, kvetiny, parky,
Grebovka, mista, kde jsem vyrustal. Nechci delat ani cernobilou
fotografii, ani barevnou, tak pouzivam sepii.
ABE: Fotis rovnou touto barvou nebo to teprve upravujes v pocitaci?
JK: Prestoze se s tim straslive peru, tak to delam pres pocitac.
Nouze naucila Dalibora housti a tentokrat i Komarka, ktery v detstvi
byl tvrdy na matematiku pouzivat na pocitaci Photoshop. Z jeho
fotografii maji radost nejen duchodci, ale take ti, kteri do domova
duchodcu prijdou na navstevu.
Po par dnech jsem sel po Michelske ulici. V domove duchodcu Sue
Ryder byl koncert. Hudba byla slyset az ven. Vesli jsme dovnitr
a na stene byla vystava krasnych cernobilych fotografii Miroslava
Kolbasy. A tak jsem mel pocit, ze prece jen nekdo pamatuje na
stare lidi a ze nejsou jen odkazani na televizi.
***
Pribeh treti: Nejvetsi Cech - Jan Zizka
Mohyla Jana Zizky
V ceske televizi vrcholi soutez o nejvetsiho Cecha. Mezi deseti
finalisty je take trocnovsky hejtman. Zrejme by zvitezil, pokud
by se jednalo o pomniky. Mohyla u Sudomere, kterou jsme navstivili,
by tomu nasvedcovala. Jiz z dalky je videt mohutna stavba pripominajici
bitvu, ktera se odehrala pred 585 lety roku 1420. Zizkova mohyla
pochazi z dvacatych let minuleho stoleti. Neni to zrejme jiz poutni
misto jak tomu bylo v dobe, kdy obyvatele okolnich vesnic vozili
kvadry. Ani stanek s burty se zde nenachazi. Obcas projede nejaky
cyklista nebo jezdec na koni. Presto, kdyz clovek zavita do jiznich
Cech, citi zde historii. I v nedaleke Putimi, kde je pohrben Jan
Cimbura jako by se zastavil cas. Clovek projizdi Piskem i Strakonicemi.
Dve mesta, ktera lezi kousek od sebe a pri tom z jednoho zari
minulost davna, z druheho nedavna. Most v Pisku je po povodnich
krasne opraven a presto je zde jakasi nostalgie po tom, jak vypadal
jeste v dobach Frani Sramka. To v prumyslovych Strakonicich lze
tezko hledat.
Kdyz mijime Lety u Pisku, muj pritel si povzdechne, jaky je to
problem s tim pamatnikem, ktery chteji ti Romove a ze prece nelze
nekoho vyvlastnit jen proto, ze si koupil pozemky k podnikani
na stejnem miste jako byl za valky sberny tabor. Namitl jsem,
ze symboly vznikaji nezavisle, v ruznou dobu a maji svuj vlastni
zivot a jestlize si nekdo koupil pozemek pobliz mista, kde zemrely
stovky lidi, musi zachovat uctu k tomuto mistu. Predstavme si,
ze bychom se stejnym zpusobem chovali k nekteremu misto kde za
valky zahynuli Zide. Postavili bychom tam prasecak? Odpovedel,
ze ceska vlada prece nemuze vyvlastnit nekomu pozemek jen proto,
ze je pobliz nejaky pamatnik, vzdyt by se tim vypustil Dzin z
lahve. Namitl jsem, ze ceska vlada by vsak mohla vydat zakon,
ze okolo pietnich mist nemohou byt vepriny, ci skladky s hnojem.
"Pokud Romove chteji mit pamatnik, tak at si ho postavi sami,
ale devetadevadesat procent Romu ani nevi, co se zde stalo,"
tvrdi muj pruvodce. Jenze problem je v tom, ze ten pomnik tu nema
byt jako modla, ke ktere se Romove budou chodit klanet. Ten pomnik
tu ma byt kvuli nam gadzum, aby nam pripomnel, ze jsme ne vzdy
byli stramaci jako v dobach jednookeho vojevudce, ale ze jsme
se chovali my Cesi taky pekne zhovadile. Kolem mohyly Jana Zizky
by nikdo jiste prasecak nestavel. Symboly maji svuj vlastni zivot
a ne vzdy se zakladaji na historicke skutecnosti. Na Narodni tride
hori svicky, i kdyz tam nikdo nikdy neumrel. Prestoze Jan Palach
nebyl po jistou dobu na Olsanech, lide prinaseli k hrobu pani
Jelinkove, ktera tam lezela misto neho, kvetiny. Veprin pobliz
romskeho tabora je slavnejsi a vypovida vic o nasem barbarstvi
nez mohutna zapomenuta mohyla Jana Zizky z Trocnova, ktera ma
pripominat nasi slavnou minulost.
***
Pribeh ctvrty - Bitva pod okny
V byte, v kterem jsem bydlel ve svem mladi, jsou okna na sever.
Divam se na dvur gymnazia. Neni to velky byt. Na rohu Ohradni
a Michelske se srocuji gymnazisti a davaji si do tela prvni davky
nikotinu. Vyzaruje z nich zvlastni pohoda. Zajimave je, ze se
prakticky nemeni. Jen vzdycky po prazdninach nekolik lidi z hloucku
vypadne a jini tam pribudou. Jednou za rok se kona neskutecny
rej. Byva to v dobe maturit. Oslavy trvaji az do rana. Tu noc
se vetsinou mnoho nevyspime.
Jsme na to zvykli, protoze nas torontsky soused pan Baker oslavuje
maturitu skoro kazdy druhy den. Obcas prijedou policajti, slusne
zaklepou, pan Baker jim neotevre. Oni nas polituji, ze mame pekneho
souseda a odejdou. Nekdy chvili posedi v aute pred domem. Pan
Baker jim nadava, oni se nekdy mraci, jindy usmivaji.
Tuhle nedeli, presne receno, jiz v pondeli, protoze bylo kratce
po pulnoci, tedy v pondeli 6. cervna 2005 v 0:30, zrejme zbloudil
nejaky prestarly maturant do Ohradni ulice. Usoudili jsme tak,
protoze byl hlucny jako ti maturanti. Nedalo se to vsak srovnavat
s vykriky, naseho torontskeho souseda pana Bakera. Hluk neprestaval
a tak jsem pohledl dolu a videl jsem tam bile policejni auto.
Dva prislusnici prave mne neznameho muze pacifikovali. Duvodem
bylo, ze nechtel podepsat ramusenku. Kdyz byl prilis odbojny a
nestal tam, kde mel stat, tak to vypadalo z meho okna jako ze
je pacifikovan udery. Pravda, nebyla to brutalita, jako proti
Rodney Kingovi, ale take jsem vedel, ze by kvuli tomu nelehla
pulka Prahy popelem jako Los Angeles. Proto jsem nevytahl fotoaparat
a nefotil. Nova by to stejnak asi nevzala. Pouze jsem zakricel
z okna, at toho nechaji. Prestali tedy s nasilnou pacifikaci a
presli k ustni, pri cemz oni rusili nocni klid vice nez maturanti.
Bylo to na urovni naseho torontskeho souseda Bakera. Dalsi imperativy
od strazcu zakona znely: "Nekrvacejte nam na to auto!"
ci "Tamhle se postavte a nehybejte se!" Ocenil jsem,
ze i za teto situace vykali.
Podobnou situaci jsem zazil v roce 1968, presne 7. listopadu.
Kdyz prislusnici VB mlatili meho pritele Jana Rafaje. Ten byl
zcela strizlivy, pouze se mu nelibilo, ze mlatili nekoho jineho.
Domnival jsem se, ze ma byt zatcen, pozadoval jsem tehdy, aby
ho pustili. Jenze nadstrazmistr Zamecnik, s kterym jsem se setkal
pozdeji u soudu byl trochu nedoslychavy a tak misto:"Pustte
ho!" slysel "Gestapo!" a ja dostal prokuratora
(t.j. ze jsem byl obzalovan z trestneho cinu urazky prislusnika
VB). Nechte jsem vstoupil do dejin. Byl to prvni politicky proces
po srpnu 1968. Skoncil se u soudu ve Spalene ulici na jare roku
1969. Tehdy jsem jeste vyhral.
***
Pribeh paty - Opet ve Spalene
Do Spalene ulice jsem se pak nejednou vratil. Jako teologove jsme
sli povzbudit farare Ctirada Novaka, ktery v lete roku 1969 vezl
dokumenty ze Synodu do Holandska. Nedovezl je. Zabavili mu je
na hranicich a nedopadl jiz tak dobre jako ja par mesicu pred
tim. Farar Novak dostal podminku. Pak jsme do teto budovy chodili,
kdyz zde byl proces s Petrem Uhlem a jeho prateli. Nevpustili
nas do jednaci sine. Stali jsme dlouhe hodiny na chodbe. Byl to
vsak jediny zpusob, jak se solidarizovat s pronasledovanymi. Jednou
tam prisel Jiri Sling. Na dotaz prislusnika StB co tam dela rekl:
"Prisel jsem sem, protoze jste v roce 1952 popravili meho
otce!" Estebak se zamyslel a pak s usmevem podotkl: "Dejte
si pozor, abyste tak take neskoncil!" Psal se rok 1971.
Priznam se, ze na schuzky solidarity do Spalene ulice se mi moc
nechtelo v rijnu 1979. Par dnu pote, co jsem vysel z kriminalu
se konal prave proces s Vaclavem Havlem a cleny VONSu. Chtel jsem
se prece jen nadejchat trochu cerstveho vzduchu a chtel jsem na
chvili zapomenout na khaki barvu, kterou jsem byl obklopen na
Borech. Opet doslo k tradicnim perlustracim, jak se rikalo kontrole
obcanskych prukazu. Mel jsem jeste vezensky sestrih a kdyz ke
mne policajt prisel a prohlizel mi obcansky prukaz, po chvili
mi ho vratil, vlidne se usmal a rekl: "Vase podoba nesouhlasi
s fotografii na obcanskem prukazu." Pak dodal: "Chapu,
statni zamestnanec." Byl jsem docela rad, ze nenasledovala
bezna buzerace jako jindy, kdyz byl obcansky prukaz mirne poskozen
ci byla jina nesrovnalost.
Nyni jsem se do teto budovy po petadvaceti letech vratil. Byt,
v kterem jsem od mladi bydlel a ktery jsem musel v roce 1980 opustit,
kdyz jsem odchazel do emigrace, jsem mel po umrti sveho bratra
do patnacti dnu vyklidit. Nic nepomohla skutecnost, ze jsem se
svym bratrem na sklonku zivota bydlel. Ani skutecnost, ze jsem
se z Ceskoslovenska vystehoval pod natlakem. Skutecnost, ze jsem
si nemohl vzit s sebou vic nez 26 kg, ze mi StB sebrala pred odjezdem
rodinne fotografie. Kdyz nekdo odesel po revoluci, nemusel zrusit
najemni smlouvu. U mne to tehdy bylo podminkou meho odchodu.
Pan soudce Libor Stoces mne vyrazil dech otazkou: "Byl jste
deportovan?" Pokud vim, k deportaci doslo pouze u jedineho
obcana sovetskeho bloku a tim byl spisovatel Alexandr Solzenicyn.
Kdyz jsem odpovedel prekvapene, ze ne, uz me nepustil ke slovu,
protoze tato skutecnost s pripadem nesouvisi, jelikoz jsem se
vystehoval dobrovolne. Bez prestavky, okamzite precetl pripraveny
rozsudek. Do patnacti dnu musite opustit byt, v kterem jste zil
v mladi a mestske sprave pro Prahu 4 musite uhradit naklady spojene
se soudnim jednanim. Nevadilo, ze zalujici strana tvrdila nesmysly
o tom, ze zde bylo zalozene druzstvo. Nevadilo, ze na chodbe byli
tri moji svedci.
Inu do Spalene ulice si hoste nejezdi pro body a prosty clovek
zde casto nevyhrava, ale v jedne veci jsem zvitezil. Pan soudce
tu musi sedet v teto nehostinne budove kazdy den, zatimco ja sem
chodim jednou za dvacet let. A jinak jsem zvedav, komu byt, v
kterem jsem stravil mladi pripadne. Inu, bytova privatizace je
mocna carodejka a probiha vzdy jen podle zakona.
Ales Brezina