Na okraj
Komunista na velvyslanectvi
(K clanku Milose Suchmy v Satellitu z 28. dubna 2005)
Ten titulek mne skoro vydesil. Lze ho totiz mimo jine interpretovat
i tak, ze velvyslanec dr. Pavel Vosalik by odhalen jako zarputily
bolsevik nebo ze se komunisticke strane v Praze podaril dalsi
puc, nova vlada odstranila dr. Vosalika a dosadila na kanadske
velvyslanectvi treba soudruha Grebenicka. Rikam skoro, ponevadz
jsem vedel, ze v delegaci poslanecke snemovny, ktera navstivila
Ottawu, byl i zastupce komunisticke strany a utesoval jsem se
nadeji, ze onim komunistou v titulku Suchmova clanku byl on.
Suchmuv clanek ma ovsem daleko sirsi zaber, nez by titulek naznacoval.
Je v podstate Suchmovou reakci na osobnost velvyslance Vosalika
proti pozadi tri situaci: setkani na velvylanectvi, afera s cestnym
konzulem ve Vancouveru a pritomnost komunistickeho poslance na
velvyslanectvi. Ve vsech trech pripadech Suchmuv soud o dr. Vosalikovi
vyznel zaporne. Jak znamo, proti gustu zadny disputat. Mne napriklad
je pan velvyslanec velmi sympaticky.
Nevim nic o Suchmove setkani na vyslanectvi a malo o zalezitosti
ve Vancouveru. Vim trochu o navsteve delegace Poslanecke snemovny
Parlamentu CR v Ottawe. Chapu Suchmovo rozhorceni - Moje nechut
ke vsemu komunistickemu se nijak nelisi od jeho. Zadat na uprchlicich,
aby se zucastnili schuzky se zastupcem komunisticke strany je
skoro totez (dovolte mi velmi nedokonale srovnani) jako zadat
popravene, aby se setkali se svymi katy. Ale ani velvyslanec Vosalik
ani velvyslanectvi nikoho nezadali, aby se setkal s komunistickym
poslancem. Take tuto delegaci do Ottawy nezvali. Ani nevybirali
jeji cleny. Jednou z funkci velvyslanectvi je umoznit krajanum,
aby se setkali se zastupci ceskych vladnich i nevladnich organizaci
a nepatri do jeho kompetence vylucovat kterehokoliv clena techto
delegaci ze schuzek. Nevidim ovsem zadny duvod, proc by v oznamenich
o takovych schuzkach nebylo uvedeno, kterou organizaci nebo politickou
stranu tito delegati zastupuji. V tomto pripade Milos Suchma i
vetsina krajanu vedela, ze v delegaci je poslanec komunisticke
strany. Po mem soudu postup velvyslance Vosalika byl naprosto
korektni.
Nepochybuji take, ze ministerstvo zahranicnich veci CR bylo upozorneno
na pravdepodobnou reakci na pritomnost komunistickeho poslance
na schuzce s krajany a predpokladam, ze onen poslanec byl vyrozumen
o nechuti, kterou obrovska cast krajanske obce k jeho strane chova.
Jednim moznym resenim v podobnych pripadech by mohlo byt, aby
zastupcum nekomunistickych stran byla dana moznost setkat se s
krajany bez ucasti komunistickych funkcionaru.
Jakkoli se ztotoznuji s Suchmovym odporem ke komunismu, nemyslim,
ze nasim protivnikem je velvyslanec Vosalik. Take nemyslim, ze
ottawske velvyslanectvi je vhodnym bojistem pro zapoleni s Grebenicky
a Ransdorfy o dusi tech skoro dvaceti procent obyvatel CR, kteri
se hlasi ke Gottwaldovu dedictvi.
Josef Cermak
***
Voracova kniha o Ceskem filmu
v exilu
V brnenskem nakladatelstvi Host vysla loni znamenita
knizka Jiriho Vorace Cesky film v exilu, kapitoly z dejin po
roce 1968. Vorac, vedouci Ustavu filmu a audiovizualni kultury
na Filosoficke fakulte Masarykovy university v Brne, je autorem
dlouzici se rady publikaci, mj. Cesti a slovensti reziseri
v exilu, The Dissident Muse. Critical Theatre in Eastern and Central
Europe. Autorsky se podilel na kolektivnich dilech Cesi
a Nemci. Dejiny-kultura-politika, Obrazy casu. Cesky a rakousky
film 30. let; spolupracoval na projektu Sto studentskych
revoluci. Studenti v udobi padu komunismu, publikuje v casopisech
Film a doba, Iluminace a Kinema atd.
Svoji posledni knihu Vorac venuje svym rodicum a pripsal ji obetem
a odpurcum komunismu. Chce, jak rika v predmluve, prispet k
zaplneni jednoho z bilych mist nasich pohnutych dejin dvacateho
stoleti, jakoz i obecneji k reflexi ponekud neurovnaneho vztahu
vlasti k exilu, zatizeneho neznalosti a nezajmem. Jeho pohled
na dedictvi komunismu se odrazi i v citatu prohlaseni Milana Kundery
v interview pro Le Monde: Vazim opatrne sva slova: co se tyce
delky trvani, rozsahu a duslednosti, masakr ceske kultury po roce
1968 nema zadnou obdobu v historii zeme od tricetilete valky.
Obavam se, ze masakr nejen kultury, ale i vseho ostatniho (vcetne
lidi) po roce 1948 byl jeste brutalnejsi...
Exilovou kulturu Vorac vidi jako pojem odvozeny z oblasti politicke
a spolecenske, vymezeny jako fenomen kulturni diaspory, ktery
vyvolala konkretni dejinna situace, situace, v niz clovek
(Vorac cituje Pavla Tigrida) zvolil exil, protoze doma nemohl
zit, jak chtel... Exulantstvi jako spolecensky zjev je
v zasade mravni protest, vzpoura, gesto proti nespravedlnosti,
surove moci, nesvobode, tyranii, bide, korupci...
I kdyz autor se hlavne zabyva exilovou tvorbu po roce 1968, v
uhrnu pripomina mezivalecnou vlnu (Karel Lamac, Anna Ondrakova,
Francis Lederer, Erich Wolfgang Korngold...) predchozi exilove
vlny, pomnichovskou 1938 (Hugo Haas, Alexander Hackenschmied,
Jiri Voskovec, Jan Werich, Jarmila Novotna, Jiri Weiss, Karel
Reisz...) a pounorovou 1948 (Frantisek Cap, Adina Mandlova, Ladislav
Brom, Jara Kohout, Susan Douglas Rubes, Jan Rubes...). Zemepisne
Vorac deli exilovou tvorbu na evropskou a americkou a druhove
se soustreduje na hrany film a profesne na rezisery, ale nepomiji
ani oblast animovaneho a dokumentarniho filmu, televize a videa
a uvadi i predstavitele jinych profesi: hercu, kameramanu, skladatelu
i teoretiku.
Obsahlejsi studie jsou venovany Jane Bokove, Bernardu Safarikovi,
Vaclavu Reischlovi, Otakaru Vorockovi a Janu Nemcovi, zvlastni
kapitoly pojednavaji o Milosi Formanovi, Ivanu Passerovi, Vojtechu
Jasnemu. Mezi tvurcimi pracovniky se vztahem k filmu v Kanade
se ve Voracove knizce setkavame se jmeny Emil Radok, Dagmar a
Vaclav Taborsti, Jan Uhde, Josef Skvorecky, Alice a Milo Kubikovi,
Antonin Lhotsky, Susan a Jan Rubesovi, Maruska Stankova, Arnost
Wagner a dalsi.
V kapitole Animovany film autor venuje znacnou pozornost tvorbe
Alice a Milo Kubikovych a jejich produkcni spolecnosti Animette
Canada. S obema se znovu setkavame i v kapitole Etnicka televize
v Kanade, v niz autor prehledne zachycuje ceske (nebo snad spis
ceskoslovenske) televizni skupiny: Czechoslovak Kaleidoscope
v Ottawe, za jehoz vudci osobnost Vorac oznacuje Arnosta Wagnera;
Kitchenerskou skupinu {Milada a Stanislav Reinisovi, David Sevcik
a Vladimir Bubak}, ktera po dvanact let vysilala Kroniku Cechu
a Slovaku v Kitchenerskem kraji; v Londonu, kde z iniciativy
Josefa Mary vznikla CS TV London, ktera od r. 1983 do r.
1992 odvysilala petatricet Magazinu. Mara rovnez natocil
dokumentarni portrety umelcu a zalozil produkcni a distribucni
firmu; CS TV Guelph prezila pouze prvni polovinu r. 1987.
Zalozili ji Karla a Pavel Hartlovi a Jiri Voracek; CS TV Calgary
(Milan Ac, Zdenek Erben a Josef Najman) vysilala osm let ctrnactidenik
Czechoslovak Life.
Pestrejsi zivot mela (a dosud ma) televize v Torontu. V druhe
polovine sedmdesatych let zahajil televizni produkci Miloslav
Zlamal Czech Magazine (ktery pozdeji prevzal Ferda Culik)
a Slovak Magazine. Televizni vysilani bylo obnoveno v r.
1988 televizni skupinou Okno-The Window (Karla Hartlova
a Ales Brezina). Jadro skupiny posleze vytvorili Josef Cermak,
ktery mel na starosti predevsim dramaturgii a moderovani, a Milo
Kubik v rolich producenta, rezisera, kameramana, strihace a zvukare.
Vorac venuje zvlastni kapitoly i Magazinu Okno-The Window (75
magazinu) a dokumentarni tvorbe, zvlaste Edici Profily, ktera
obnasi na tri desitky svazku... Edice...vydava prime svedectvi
nejen o jednotlivych osudech, nybrz i o pohnutych dejinach Ceskoslovenska
ve dvacatem stoleti. Vorac se zminuje i o dokumentarnim serialu
Kanadska mozaika, ktery byl natocen ve spolupraci s Ceskou
televizi Ostrava (1992) a jenz predstavuje i po prevratu ojedinely
priklad spoluprace domova a exilu.
Jiri Vorac uzavira kapitolu o etnicke televizi v Kanade laskavym
pohlazenim: Cinnost (nejen) torontske skupiny je dokladem velkoryse
a nezistne prace exilu: v dobe nesvobody upozornoval na osud znevolnene
vlasti a soucasne se zaslouzil o uchovani pameti a rozmnozeni
kulturniho dedictvi.
Josef Cermak