Pravda vitezi!
Na jare roku 1968 se objevil v Literarnich novinach kresleny vtip.
Dve znepratelene bandy se na sebe zenou s palcaty, cepy a bojovymi
vykriky "Pravda vitezi!" Ve stejnou dobu zpival Bob
Dylan pisnicku, ve ktere rika, ze kdykoliv je nejaka valka, obe
strany tvrdi, ze Buh je s nimi. Inu kazdy konflikt spociva v tom,
ze si obe strany mysli, ze maji pravdu.
V dobe normalizace mne jednou filosof Ladislav Hejdanek na adresu
teologicke fakulty rekl: "Oni se tvari jako teologove, jsou
roztrziti jako vedci, pracuji osmnact hodin jako odbornici, prednaseji
jako skutecni profesori, ale ja je nemuzu brat vazne, protoze
pravda je jim neco s cim si muzu vytrit ja nevim co"
V roce 1989 zabrany padly a najednou jsem mel mylny pocit, ze
uz je mozne, jak rika Solzenicyn, ziti v pravde.
Jiz 10. prosince jsem byl v Praze. Brzy jsem zacal spolupraci
s deniky. Vstaval jsem v sest hodin, abych mohl pred osmou rano
poslat faxem zpravodajstvi z NHL. Koruna byla tak dole, ze jsem
to delal prakticky zadarmo. Noviny mam schovany ve sklepe dodnes.
V lete jsem prijel do Prahy. Zminene noviny mne zaplatily cestu
na fotbal do Moskvy. Nedostal jsem vsak ruske vizum a tak jsem
nikam nejel. Presto jsem toto gesto hodnotil temer se slzami v
ocich.
Tato spoluprace trvala rok. Zpravodajstvi prebiraly jak ceske,
tak i slovenske noviny. V zari roku 1991 byl Svetovy pohar, stavka
autobusaku a postaku. Do Kanady se chystala vyprava ceskych a
slovenskych novinaru. Pro vetsinu to byl prvni zajezd za more.
Cestu dvou novinaru ze zminenych novin sponzoroval Cecho-American
z Kalifornie. Tesil jsem se na spolupraci a poslouchal jsem to,
co ode mne chteli. Konecny vysledek, jsem vsak diky postovni stavce
nevidel. Byl jsem ujisten, ze vse vychazi v plnem rozsahu. Najednou
postovni stavka skoncila a jeste pred koncem Kanadskeho poharu
se objevil balik s novinami v postovni schrance. Byly tam vsechny
moje clanky, jen s jednou malickosti. Byli pod nimi podepsani
oba redaktori z Prahy. Jelikoz byla autobusova stavka, leteli
oba novinari z Toronta do Hamiltonu pres Ottawu a ja jel na finalovy
zapas do Hamiltonu na kole. Tam cesti novinari toto nedopatreni
zduvodnili, ze to udelali jejich kolegove v Praze v rezii. Pristi
fax jsem poslal tak, ze tam bylo velkym pismem me jmeno a poznamka,
at mne zavolaji, ale nic se nezmenilo. Dalsi zpravodajstvi jsem
poslal pres Bratislavu s pranim, aby to poslali do Prahy. Ted
uz slo tezko tam podepsat nekoho jineho. Z Prahy zavolali okamzite,
jestli jsem mel problem s faxem, ze to prislo z Bratislavy. Rekl
jsem, ze ne, ale ze mam problem s nimi. "My vam to zaplatime!"
ozvalo se z druhe strany. Tehdy to bylo asi pet dolaru za clanek
a nepochopili, ze mne o ty penize nejak nejde, ale ze jde o urcite
uznani. Secetl jsem, kolik jsem utratil za fax a vynasobil to
tehdejsim kursem, podtrhl a pozadal, aby mne proplatili i ten
fax.
Podle zvyku jsem to udelal na dve desetinna mista. Tim spoluprace
skoncila.
Penize jsem po urcitem dohadovani dostal, ale pak se nekdo ptal
v redakci, proc tam neni moje zpravodajstvi. Z telefonu v redakci
se ozvalo, ze jsem prilis drahy a ze si vyuctuji kazdy haler.
Skutecnosti vsak bylo, ze neco, co jsem udelal ja, si pripsal
nekdo jiny. Melo to asi tu logiku, jako kdyz Jaromir Jagr vstreli
branku a my ji pripiseme nekomu jinemu, jen proto, ze on za to
dostal penize. Na faktu, ze nekdo neco udela se prece nic nemeni,
jestli za to dostal zaplaceno nebo jestli to udelal zadarmo.
Nikdo se mi tehdy neomluvil. Spis meli pocit, ze bych se mel omluvit
ja jim. Bylo to poprve, co se mi neco takoveho stalo, ale nebylo
to naposledy. Ke cti tehdejsim novinam slouzi, ze nemeli ve sve
hlavicce heslo "Pravda vitezi!"
Ales Brezina