Za Dagmar Taborskou
Dasa Taborska se narodila v roce 1935 v Praze. Neuveritelne talentovana
a tvoriva filmova strihacka a reziserka zemrela 21. ledna 2005.
Mimo to se venovala keramice a zahradnictvi. Mezi projekty, na
kterych se podilela bylo predstaveni promitane na vice platen
pro Energy Pavilion pro Disney World v Orlandu a pro EXPO 86 ve
Vancouveru show o komunikaci promitane na deseti obrazovkach.
Prestoze byla velmi vazne nemocna, dokazala se svou chorobou bojovat
a ziskala tak dalsi dva a pul roku zivota. Vaclavu Taborskemu
vyslovujeme uprimnou soustrast.
K umrti Dasi Taborske napsal Josef Skvorecky: V lidskem zivote
jsou chvile, kdy ani clovek jako ja, jenz se zivi slovy, slova
nenaleza. Dasa byla slunicko, ktere se nikdy neschovalo za mrak
- az ted. Vsem, kdo jsme ji znali, prekryl je cerny mrak smutku.
Ale mrak lemuje zlata zar vzpominky - tu zadne mracno nezastini,
pokud zustanou nazivu ti, kteri vzpominaji. Odpocivej v pokoji,
Dagmarko! Tvuj Josef Skvorecky.
Nelze nez souhlasit. Tezko lze nalezt slova, ale nalezl jsem krasny
pribeh v knizce Vaclava Taborskeho Pameti tocomana.
***
Pavel Kohout z toho udelal tragedii
Byla to asi nejblaznivejsi svatba stoleti. Inspirovala puvodni
divadelni hru a uspesny celovecerni film. Pribeh mel dramatickou
zapletku: nevesta se nedostavila na Staromestskou radnici, kde
cekaly stovky filmaru. Utekla vecer pred obradem s pochybnym individuem.
Ktere si pak tajne vzala asi o sest tydnu pozdeji. Pavel Kohout
tu historku zdramatizoval ve hre Takova laska. Stejnojmenny film
podle te slavne udalosti natocil reziser Jiri Weis. Jenze v obou
pripadech byl pribeh koncipovan jako drama. Podle meho nazoru
to byla spise komedie. Ta nevesta byla ma pozdejsi zena Dagmar.
To pochybne individuum jsem byl ja.
Kdyby vam tu prihodu vypravela ma zena, jeji rodice nebo jeji
puvodni zenich, skladatel Milos Vacek, ty verze by se naprosto
lisily. Protoze tohle jsou me pameti, popisu udalosti tak, jak
jsem si je zapamatoval ja.
Nasim profesorem strihu na FAMU byl sverazny a ostrileny strihac
Antonin Zelenka. Pracoval mimo jine na vsech filmech Otakara Vavry
a dilech mnoha vyhlasenych reziseru. V jeho strizne jsem pri praci
na svem absolventskem filmu poznal mladou krasnou divenku, ktera
se jmenovala Dagmar Hykova. Bylo ji tehdy asi sestnact let. V
te dobe ve strizne - to mi vypravela mnohem pozdeji - Zelenka
pracoval s Otakarem Vavrou na dile tak tajnem, ze kotouce filmu
po pracovni dobe zamykali do ocelove skrine. Protoze krabice byly
popsany provokujicim slovem Laska, to nevinne, ale zvedave poupatko
jednou vecer pockalo, az oba klasikove odejdou. Vedela, kde je
klicek schovan. Vloupala se do skrine a kotouce zalozila na strihaci
stul. Ocekavala, ze ted se dozvi neco tajneho, mozna zakazaneho.
Za tim slovem se mohlo skryvat cokoli. Spustila film. A jela a
jela. Jenze bylo to pro ni zklamani. Vavrova Laska byl totiz hodinovy
dokument o nehynouci lasce ceskeho lidu k Sovetskemu svazu.
Kratce po dokonceni sveho absolventskeho filmu jsem sel na vojnu
a vratil se do Prahy na podzim roku 1954. V prosinci jsem jel
autobusem z Barrandova domu a potkal jsem tu krasnou Dasu. Mezitim
uz predvedla svuj okouzlujici usmev jako komparsistka v mnoha
ceskych celovecernich filmech. Protoze jsem se teprve nedavno
vratil do civilizace, zeptal jsem se ji, jestli by se mnou nesla
do vinarny Bystrica na Narodni tride zatancit cardas. Dagmar to
vypravi trochu jinak. Pry jsem se na ni zahledel a zachmurene
jsem se zeptal: "Carrdas?" (Tehdy jsem jeste rackoval,
ale to me pozdeji preslo). Sli jsme spolu do Bystrice, tancili
tanec ugrofinskych pastevcu a pak spolu tu chodili, tu nechodili.
V jednom z tech rozhadanych obdobi to uz Dagmar vzdala. Za noveho
pritele si vybrala skladatele Milose Vacka. Ja na ni obcas cihal
v prujezdu mezi Lotysskou a Rooseveltovou ulici, pak na ni pri
navratu domu vybafl a ujistoval ji o sve nehynouci lasce.
Jenze schylovalo se k reckemu dramatu. Pocatkem dubna roku 1956
byly mnoha filmarum rozeslany pozvanky na svatbu Dagmary s Milosem
Vackem, planovanou na konec mesice. Jeste pred tim jsme se s Milosem
nahodne potkali v baru 5P na Vaclavaku a jako gentlemani jsme
u baroveho pultu uzavreli patricnou dohodu. Kdyby nas obdivovany
objekt dal jasne najevo, o koho se zajima, pak ten druhy muz cestne
ustoupi. Nedivte se, byli jsme v povznesenem stavu.
Den pred ohlasenou svatbou jsem sedel znacne nazelenaly, doma
na Belehradske tride a cekal na zazvoneni telefonu. Trvalo to
dlouho, ale nakonec to dlouho, ale nakonec to cvrnklo. Byla to
Dagmar a bulila. "Ja ja si mam zitra vzit Milose. Co mam
delat? Rekl jsem ji, aby za mnou prijela. Pockal jsem na ni dole.
Prvni tramvaj jela na Smichovske nadrazi. Prvni vlak odjizdel
do Revnic. V prvni hotylku vedle nadrazi jsme preckali noc pred
jeji svatbou. Rano ale Dagmar vedela, ze musi domu. Bal jsem se
ji pustit, ale nakonec bylo po jejim. Odjel jsem domu a zase jsem
cekal. Pak zazvonil telefon. Byl to Milos Vacek. Sice nastvany,
ale jak jsme si to dohodli, gentlemansky. Oznamil, ze ustupuje.
Z jejich svatby seslo. Banda barrandovskych filmaru, ktera cekala
pred Staromestskou radnici, se veselky nedockala a sla hladova
domu. To by nevadilo. Ale odesli s vyprahlym hrdlem, coz mi pak
dlouho nemohli zapomenout. Muj svagr Karel Hyka si nedavno na
tu udalost vzpomnel a uznale se rozchechtal: "Ja jsem k nam
domu vodil kamarady snad este deset dni po ty nepodareny svatbe,
aby se poradne najedli. To si nedovedes predstavit, co nam doma
zbylo jidla, chlebicku a dortu!"
Kveten je pry mesic novomanzelum nepriznivy. Rozhodl jsem se,
ze k nasi svatbe dojde prvni sobotu v cervnu - 2. 6. 1956. Odjel
jsem rano do Dejvic. Pockal jsem az Dagmarini rodice odejdou do
prace a dobehl do tretiho patra. Dagmar si vzala nobl saty do
tasky a jela se mnou na Vinohrady. Tam jsem se prevlekl z mansestraku
do jakehosi obleku, ma nastavajici do toho dovezeneho kostymku
a vyrazili jsme na Narodni vybor Prahy 2, ktery tehdy byl ve Vodickove
ulici, pobliz mista, kde je dnes Novomestsky pivovar. Podplatili
jsme dva uredniky, aby nam sli za svedky. Dagmar se jeste schovala
na damske toalete, protoze znovu zavahala, ale ja jsem tam vnikl,
ukecal ji a za pet minut jsme uz dostali oddaci list.
Kdyz jsme sli pesky Zitnou ulici nahoru potkal nas muj rezijni
kolega Josef Koran. Bystre si vsiml cervene ruze v Dagmarine drdolu
a zavtipkoval. "Vypadate jako kdybyste sli ze svatby!"
Vsichni jsme se tomu dobremu vtipu zasmali. U matky (byla v praci
a taky o nicem nevedela) jsme se oba prevlekli do turistickeho.
Jeli jsme na Denisovo nadrazi, ktere se tehdy jmenovalo jinak
(Praha-Tesnov, pozn. redakce). Cestou jsme si v restauraci Axa
na Porici dali svatebni obed. Cisnika jsme zmatli tim, ze jsme
si objednali jednu polevku se dvema lzicemi. Z nadrazi jsme poslali
telegramy Hykum a me matce. Prozradili jsme jim, ze doslo k tajne
svatbe.
Svatebni vikend jsme stravili na Kokorine. V nedeli jsme se vratili
do Dejvic, abychom celili pruseru. Jenze ten sobotni telegram
byl jeste ve schrance nedodan. A doma nikdo. Sli jsme do zahradkarske
kolonie na Trojskem ostrove (pozdeji vsechny zahradkare vystehovali
na Suchdol a postavili tam cistici stanici. Ted je zase chteji
vystehovat ze Suchdola, protoze tudy pry povede dalnice). Na zahonku
pracoval jen tchan Karel Hyka. Pomalu jsme se blizili. Dagmara
zacala brecet. Jeji otec mechanicky prehazoval lopatu hliny za
lopatou. Nikdo nic nerekl. Tchan si zrejme myslel, ze ma dceru
v jinem stavu. Cekal s cim vylezeme.
Zeptal jsem se: "Nedostali jste nic? My vam poslali telegram."
"Ne."
Nadechl jsem se a povedel jsem mu o svatbe. Dalsich nekolik lopat
bylo v tichosti prehozeno. "Vi uz to matka?"
"Nevi," zabrecela Dagmarka, "nebyla doma."
Tchan se potmesile usklibl. Dovedl si predstavit, co bude nasledovat.
Zase ticho. Pak jeste prihodil nekolik slov o tom, ze si musime
jeden druheho vazit. Nacez jsme se vratili zpatky do Dejvic.
Marie Hykova, zena, ktera se proti sve vuli stala mou tchyni byla
uz doma. Telegram mela uz precteny. Na zacatek neco ustepacne
podotkla, ale bylo jasne, ze k hlavnimu monologu teprve dojde.
Zatim jsme oba dostali zmatecnou kombinaci kakao a chleba se sadlem.
Sotva jsme se zakousli, matka spustila: "Co ste to udelali,
vy jedny, jak jste mohli" Stezi jsem spolkl posledni sousto.
Teatralne jsem z lavice sebral svuj ledabyle pohozeny svetrik
a pristoupil k novomanzelce. "Sbohem zeno." Nekam jsem
ji polibil. Asi na nos.
Tchyne se podivila. "Kam jdes?"
Rozhodil jsem rukama: "No, co mam delat? Zatim budeme oba
bydlet doma, jinak to nejde."
Marie Hykova se zamracila: "Kam bys chodil? Tamhle jsem vam
uz ustlala!"
Tak jsem se po mnoha letech nastehoval zase do Dejvic. Hykovi
byli vynikajici. Od prvniho dne po svatbe nas prijali, do nasich
obcasnych hadek nezasahovali a byli perfektnimi rodici. Otci jsme
mohli jeho grandsky postoj oplatit dvakrat behem jeho navstevy
Kanady. Nejvic me mrzi, ze Marii Hykove jsme se nemohli za jeji
laskavost revansovat - zemrela roku 1964 na rakovinu zaludku.
S Dagmarou jsme spolu dodnes. Porad se smeje tak krasne, jako
kdyz ji bylo sestnact.
Dagmaar a Vaclav Taborsti
Pameti tocomana, Toronto/Praha 2000.