Stedry den
"Co by sis letos pral pod stromecek?" zeptala se zena.
"Letos? Nic. Ani napresrok. Uz nikdy. Uz jsem obdarovan jednou
pro vzdycky," rekl jsem.
"Och ... ty myslis na to"
Presne. Myslel jsem v tu chvili na lonsky Stedry den. Stravil
jsem ho na operacnim stole pod genialni rukou dr. Skarsgarda.
Zcela vecne vzato, byl to mozna ten nejvetsi darek, jaky jsem
kdy dostal. Nedlouho predtim na nadhernem antukovem kurte v Cechach
mohl jsem misto uderu micku o vyplet rakety slyset houkani prijizdejici
sanitky. Obec je ale docela mala, mozna, ze pomoc by neprijela
vcas. Nemusela prijet, ale ja vedel, ze konecne musim na angiogram.
Snad jsem v zivote nevykonal jen bidne veci, snad existuje andel
strazny, snad Buh, snad Stestena, naklonnost osudu. Nevim, proc
to vlastne dobre dopadlo.
Stedry vecer jsme loni oslavili v tichosti 23. prosince. Mozna,
ze kapr nebyl, ale chutnal mi snad vic nez v minulosti. A kapra
mame rok co rok, s vyjimkou roku 2002 a to jsme se rozhodli, ze
zmena konala se naposledy. Tradice ma svuj vyznam, usoudili jsme.
Cas plyne jak strelna rana! To je jedina veta, kterou jsem si
zapamatoval z vykladu profesora hydromechaniky.
Neni ale nic, cim by nebyla pravdiva.
Je tomu rok, co jsme prvne presunuli Stedry den.
A ten uplynuly rok nabidl mi mnohe k zamysleni , obdivu a oceneni.
Potvrzeni pomylenosti nazoru, ze vsichni jsme si rovni. Ja bych
dr. Skarsgarda operovat nemohl. Ani odehrat zpameti klavirni koncert.
Chybi talent, pile, letite studium, drina, leccos. Pravda, za
uplneho blba se nepovazuji, ale s rovnosti lidi, jednoho s druhym
a dalsimi miliony, s tim mam problem. A snad jen diky teto nerovnosti
mam se zase docela dobre, pokud se tedy kardiovaskularniho systemu
tyka. A doufam, ze to jeste vydrzi. Zatim jsem nez vyrovnal rodinny
rekord co do delky zivota. Nebylo to u nas moc slavne.
Obchody a nakupni strediska plni se davy nakupujicich. Vedet co
si domu nosi, asi bych se zdesil. 26.12. budou se do obchodu vracet
s jistym procentem nakoupeneho zbozi. Zaplavuji obchody a snad
ani nevnimaji a nepocituji ten neklid a stres, kterym mne veleobchody
sklicuji. A budou sklicovat jeste vic. Nebot jsou jiste chvile,
kdy clovek nemuze jinak, nez si uvedomit, co je dulezite, krome
jidla, osaceni, strechy nad hlavou, lahvinky vina, a co neni.
Nevim, zda se mi to v prubehu uplynuleho roku dokonale podarilo.
Ale snazil jsem se o to.
Budu navrhovat, abychom i letos oslavili ten den zvany v nasi
kulture Stedrym, stejne jako loni uz 23.12. Porusime tim znovu
tradici. Ale ucinili jsme tak uz jednou. A navzdory okolnostem,
byly to, ac zni to paradoxne, jedny z nejspokojenejsich Vanoc
v nasi male rodine. Dominovala jim nadeje. Posunuty Stedry vecer
probehl u vedomi toho, jak osud snadno muze pripomenout spravnejsi
miru veci.
Prosinec 2004
Vladimir Cicha - Vancouver