Trochu jina rijnova vyroci
Bylo to presne pred petadvaceti lety. 18. rijna 1979. V noci jsem
nemohl usnout. Presto mne premohl spanek okolo druhe hodiny. Rano
mne probudil bachar. Zabalil jsem si veci vymenil si starou leteckou
uniformu, ktera slouzila jako trestanecka za cerny svetr a svetlemodre
dziny. Bylo nas asi osm. Jeden z bacharu se pokousel mne prinutit,
abych se oholil. Moje tridenni strniste, ktere nezvykle skrabalo
se mi podarilo zachovat. Bylo to posledni hanykovani s nimi. V
pokladne jsem dostal svazek dvacetikorun - dve ste zizku. To byl
docela balik, obzvlaste v tech dvacetikorunach to vypadalo jako
milión. A pak cekani na zvlastnim oddeleni, ktere jinak
slouzilo jako dira a cigareta za cigaretou. Tentokrat vyjimecne
na special departmentu povolena. A minuty se vlekly. Prisel
okamzik, o kterem nikdo nikdy nedokazal rici, jak bude probihat.
Od prichodu do kriminalu, az do odchodu se o tom hovorilo jako
o posmrtnem zivote. Jedna skupina muklu tvrdila, ze se podepisuje
mlcenlivost, druha ze jsou to nesmysly. Nakonec byl na propoustecim
dokumentu, kdy se potvrzovalo prevzeti veci maly paragraf k podepsani.
Neco jako: Byl jsem seznamen se skutecnosti, ze v Napravne vychovnem
ustavu jsou veskere informace tajne. Napsal jsem pod tento paragraf
svoji vlastni vetu: Nebyl jsem seznamen s nicim a podepsal ho.
Bachar, kteremu se rikalo Muflon okamzite vyskocil a kricel, co
jsem to tam napsal. Zamestnankyne NVU vsak desky klidne pred nim
sklapla a rekla: "To je v poradku." Kdyz jsem se byl
podivat po letech na Borech jako navstevnik. Muflon tam stale
pracoval. Plnil dokonale funkci za kazdeho rezimu. Jednou jsem
od neho dostal kazeÀsky trest za to, ze jsem se myl na
umyvarne, coz bylo zakazane.
Nakonec jsem se dostal az na vratnici. Ozval se bzucak a ja zatlacil
na branu. Dvere nepovolily. A bachari se smali. Nebyl to ani zlomyslny
smich. ale spis smich nudiciho se vratneho. Teprve po chvili jsem
si uvedomil, ze dvere do veznice se otviraji dovnitr.
Venku me cekali moji pratele a muj bratr Jeronym se svym kamaradem
Vlaìou, pak nerozlucna dvojice Kubice-Komarek, ktera mela
tentokrat malou kosmetickou vadu. Chybel Komarek. Vlastne on tam
byl, ale chtel tento okamzik zachytit fotoaparatem. Byl tak netrpelivy,
ze fotil zavrena vrata od Boru, jenze ta nebyla tak zavrena a
nahle se otevrela a Komarek byl i s fotoaparatem vtazen dovnitr.
Zabavili mu bez nahrady film a me propasl. To vsak chvili trvalo
a tak se cekalo pred veznici pro zmenu na Komarka. Konecne se
konvoj vypravil do Prahy. To se stalo pred petadvaceti lety osmnacteho
rijna Leta Pane devatenactisteho sedmdesateho devateho. Vecer
jsme se sesli v byte, kde jsem bydleli a nejak jsme to tahli az
do rana.
Ubehlo 365 dnu, protoze rok 1980 byl prestupny a ja jsem pres
ruzyÀske letiste odletal nekam do neznama. Opet mejdan.
Skoro bylo zazrakem, ze takto pretizeni stary dum prezil. Louceni,
ktere se podobalo spise pohrbu. Troufale jsem si dovolil zaprorokovat.
"Nekoho z vas jeste uvidim, nekoho neuvidim, ale netroufam
si dnes rozhodnout koho uvidim a koho neuvidim." Po roce
jsem se setkal s Petrem Mackem a jeho americkou manzelkou Harietou
v Georgii. Tim toto proroctvi nabylo na pravdivosti.
Pak prisla prvni cesta do Evropy v roce 1982. A opet mozna pribeh,
ktery zni tak trosku kafkovsky. Moje sestra dostala povoleni mne
navstivit v zapadnim Nemecku. Vse bylo dohodnute, jenze na nemeckem
konzulatu v Torontu chteli znacnou financni zaruku, ze v Nemecku
nezustanu. Pripadalo mi to smesne, protoze v tu dobu stovky lidi
chtely z Nemecka do Kanady. Nemel jsem tolik penez, abych kauci
slozil. Navic jsem mel vsechny penize jiz promenene na cestu.
Letel jsem do Amsterodamu. Tam jsem skocil na nemecky konzulat.
Cekam hodinu, dve, tri, ctyri az do okamziku nez se konzulat zaviral.
Pak mi oznamili, ze mne jako jedinemu se vizum neudeluje, protoze
jsem mel o nej pozadat v Torontu. Nepomohlo vysvetlovani. Uz jsem
nebyl disident, ale emigrant. V Londyne jsem se k nemeckemu velvyslanectvi
nemohl dostat protoze tam zrovna bouchla nejaka bomba od kluku
z IRA. Ti viza do Nemecka nepotrebovali. Pro ne byl bezvizovy
styk jiz tehdy. Nakonec se mi podarilo prece jen v Londyne ziskat
transit pres Nemecko a mohl jsem v Mnichove videt podle Helsinske
dohody o slucovani rodin svou sestru alespoÀ na par hodin.
Pretahl jsem to, ale nikdo to na hranicich stejnak nekontroloval.
V roce 1983 pustili i meho bratra do Toronta. Vzal jsem Jeronyma
na Kongres CSSK do Ottawy. Behem banketu sedel vedle ministra
pro pristehovalectvi, ktery mel jiz tehdy tezkou hlavu z nelegalnich
pristehovalcu. Na Kongresu CSSK se pak melo ukazat, ze jsme neco
jineho a ze my Cesi a Slovaci mame demokracii silne zazitou a
nejsme vubec rizikovym faktorem. Jeronym zacal konverzaci a po
chvili se ho ministr zeptal, jestli chce zustat v Kanade. Jeronym
mu chtel zdvorile odpovedet, ze by rad zustal v Kanade, ale
Nedorekl. Ministrovi vyskocil na cele studeny pot. Zacal se mu
v hlave odehravat film o tom, ze je v maleru. On, ktery ma zivotni
ukol a poslani - boj proti ilegalum, najednou s jednim sedi u
stolu. Zacal sermovat rukama, vysvetlovat, jak se ma postupovat
a Jeronym se mu snazil vysvetlit druhou pulku vety, ktera znela
"ale vzhledem k veku nemohu." Teprve pak se kanadsky
ministr castecne uklidnil a dojedl zhorkly moucnik posilhavaje
po dverich, nad kterymi byl cerveny napis EXIT.
Od te doby jsme se s bratrem Jeronymem potkali jednou v Rakousku
a posledni predrevolucni setkani bylo na II. alkoholickem festivalu
u Balatonu v lete roku 1989. Bylo nas tam asi dvacet. Tehdy jsme
jeli z Vidne do Budapesti lodi a z Dunaje jsem si udelal fotky
nedostupne Bratislavy. Byl to zvlastni pocit. Videt par metru
od sebe zivot v slovenske metropoli. Nad tim napis BRATISLAVA
MESTO MIERU a netusili jsme, ze za ctyri mesice budeme v Praze.
10. prosince 1989 jsem byl opet s kanadskym pasem opet v Evrope,
ale tentokrat na ruzyÀskym letisti. S novinarskym vizem,
ale bez pozehnani zamestnavatele (MMI), ktery tuto cestu oznacil
jako soukromou, jsme s Marii a s Janem Haskem dorazili do vrici
Prahy. Vsude se slavilo a Jiri Dienstbier se stal ministrem zahranicnich
veci. Na letisti nas cekal Honza Hrabina a bratr Jeronym.
Od te doby bylo pri priletu i pri odletu vzdy Jeronymovo vitani
a louceni. Naposledy namiril na letiste letos v dubnu, kdyz jsem
odletal.
Netusil jsem, ze prijedu do Prahy letos uz za pet mesicu v zari.
Jeronym na letisti necekal, zapasi se svou chorobou u me sestry
v Hradci Kralove. A ja? Zpatecni letenku mam na 17. rijna 2004.
Presne 24 let po mem odchodu. Tehdy jsem bilancoval svuj zivot.
Mozna, ze cestou z Prahy do Toronta budu mit na to opet cas. Jak
rika Milan Kundera, zivot je jinde a nekdy je potreba se take
venovat vice zivotu nez zpravam z cerne kroniky a parlamentu.
Napsano 30. zari 2004 na svatek sv. Jeronyma. Tento Jeronym ma
do svatosti hodne daleko, ale je to muj bratr.
Ales Brezina