Vracim se do soucasnosti!
Rozhovor s Janem
Hrebejkem
ABE: Nejprve bych chtel pogratulovat k odvaze dotknout
se tematu, ktere je velice citlive. Jak se zrodila myslenka udelat
tento film?
JH: Najednou jsme citili s Petrem Jarchovskym, ze jsme unaveni
z historickych temat. Vsechny ostatni projekty s vyjimkou filmu
Pejme pisen do hola z roku 1990 mirily do historie. K tomu
jeste patri film Zelary, ktery tocil Ondrej Trojan a scenar
delal Petr Jarchovsky podle Kvety Legatove. My jsme se pro tento
film rozhodli jiz pri filmu Pupendo. Petr mel v hlave dva
charaktery, ktere hraji Jiri Machacek a Natasa Burger. To byl
jeho vychozi bod. Ja jsem zas v te dobe mluvil s kamaradem, ktery
zije v Los Angeles. Ten mi vypravel, za jakych okolnosti emigroval
v roce 1968. Ten me inspiroval k druhemu pribehu, v kterem hraji
Petr Forman, Emilie Vasaryova a Jan Triska. To byla vychozi situace.
Vztah mezi otcem, synem a otcovou druhou zenou. Protoze moje manzelka
pracovala pro Amnesty International, byl pro mne zajimavy i pribeh
humanitarni pracovnice. Po tom, co jsme meli tento zaklad, se
nam to psalo velice dobre. Nejtezsi na celem pribehu je vytvorit
mozaiku. Kdyz v Pupendu nebo v Peliskach vypadne
jedna cast, tak to vsechno spadne. Tentokrat jsme se mohli soustredit
vyslovene na vypraveni, protoze jsme nemuseli studovat dobu, v
ktere se pribeh odehraval.
ABE: Mel jsem tak trochu pocit schizofrenie, ale tim, ze se
vlastne jednalo o dva autory se to vysvetluje. Jak bylo tezke
dat tyto dva pribehy dohromady?
JH: Forma paralelniho vypraveni nekolika pribehu se stala
beznou v devadesatych letech. Nabizi se primo pro vypraveni mestskeho
nebo velkomestskeho pribehu, i kdyz Praha neni tavicim se kotlem
jako New York nebo Los Angeles, odkud prisel film Woody Allena
Zlociny a poklesky, kde je nekolik paralel. Je to dobre
pro vertikalni vystizeni mestskeho zivota, jednotlivych vrstev
a osudu. Je to neco, co je ve vzduchu. Neni to tedy proto, ze
bychom se rozhodli neco timto zpusobem delat, protoze se to takto
ted ve svete dela, ale protoze je to duch doby. Ty veci se nejak
tusi ve vzduchu. Kladl jsem si take otazku, jestli to neni proto,
ze nedokazeme napsat jeden jednoduchy pribeh, ale mne zajimaly
paradoxy jednotlivych osudu. Zde jsme pri vrseni paradoxu nalezli
adekvatni formu prave v paralelnim vypraveni.
ABE: Ve filmu je na jedne strane rodina profesora, cili neco
jako intelektualni smetanka, na druhe strane skinheadi, skupina
intelektualne nejnize. Je to svym zpusobem prave dialog mezi temito
dvema skupinami?
JH: Ta jedna skupina se pohybuje az na hranici kriminality,
podsveti. I kdyz skupina prevadecu a poulicnich zlodeju ma rozdilne
parametry, coz je videt i na inteligenci tech dvou prevadecu.
Dale jsou ve filmu i lide, kteri pracuji v humanitarnich organizacich.
Je zde cela skala postav. Muze mi nekdo namitnout, kde je ten
obycejny zivot. Ale prave treba v rodine je neco, co lidi znaji.
Mam pocit, ze v pribehu je silna Emilie Vasaryova, coz povazuji
za nejlepsi hereckou kreaci, ktera je take nejlepe napsana. Zaroven
je v ni hodne toho obecneho, prestoze ta postava rika nehorazne
veci. Je v ni kus nasich maminek, tet, pribuznych. Ta postava
je take nesmirne lidska. Jeji chybovani lze pochopit lidsky.
ABE: Postava, kterou hraje Jiri Machacek je zajimava tim, ze
se snazi dostat z prostredi, v kterem se pohybuje, ale spolecnost
ho tam znovu a znovu posila.
JH: Toto tema je nesmirne pritazlive. Je to neco, co odlisuje
Evropu od Ameriky. V Evrope je to tezsi se dostat ze socialni
skupiny. Nekde je to horsi a v jinych zemich je to snazsi. Jako
je pribeh o Popelce, tak opakem toho je, co zaziva ve filmu Franta.
Mysli to dobre, chce vybocit, ale ta spolecnost ho vrhne zpatky.
I kdyz ten pribeh je specificky, presto toto vnitrni trauma nebo
tento pokus prodelava kde kdo. Proto jsem v nasich filmech vzdy
obdivoval typy lidi, kteri bojuji s neprizni osudu. Takovou postavou
byl treba Josef Cizek ve filmu Musime si pomahat.
ABE: Frantisek je outsider, ale je ve skupine skinheadu.
Malokdo si uvedomuje, ze tahle skupina dava najevo silu, ale ve
skutecnosti je velice intelektualne slaba, nezakotvena a labilni?
JH: Tato skupina, ktera mne neni vubec sympaticka ma velkou
skalu - od neonacistu, pro ktere nemam omluvu po kluky, kteri
jsou velice infantilni a podstata te jejich skupinove existence
je v tom odmitnout se chovat jako nekdo, kdo je starsi deseti
let. Ve filmu outsider Franta, ktereho hraje nesmirne popularni
Jirka Machacek, je ostrihany dohola a ma rozstep, pri tom Petr
Jarchovsky k tomu dodal jeho boj o vlastni dustojnost. Byla to
postava, kterou jsme chteli napsat nejdele. Proto se tam zurocily
nektere postrehy a skutecnosti. Jirka Machacek je pri tom herecky
velice podobny Jaroslavu Duskovi. Ten byl jeho ucitelem a oba
navazuji na hereckou skolu, kterou nejlepe reprezentuje Ivan Vyskocil
se svou improvizaci. Machackova herecka inteligence spociva v
pozorovacim talentu. On tu postavu obohati spoustou veticek, drobnosti.
Jako ze rika, ze se mu Splasej kladiva. Nebo scena, kterou
ja nesmirne miluji, kdyz s tim malym klukem zacnou hrat fotbal.
To jsou jeho prinosy, ktere postavu zkrasluji. Petr Jarchovsky
se z techto veci raduje. Puvodne napsal, ze jde jen uspat dite
a Machacek z toho udela paradni scenu.
ABE: Byl podobnym prinosem i Jan Triska?
JH: Vzdycky tam herec vklada sam sebe. U Trisky je zajimave,
ze pracuje ve dvou tradicich. Jednak v ceske divadelni skole sedesatych
let jako jeden z klicovych hercu Otomara Krejci. Potom je tam
vliv americke skoly po odchodu z Ceskoslovenska. V Americe byl
predevsim divadelnim hercem. Ja si myslim, ze to je poloha, v
ktere je nejlepsi. Videl jsem ho ted v Krali Learovi a
byl fantasticky. Pro film mu vyhovuji role, jakou mu poskytl Jan
Sverak se Zdenkem Sverakem v Obecne skole. V Horem padem
hraje postavu, ktera potrebuje urcity typ okazalosti. S tim si
Jan Triska dokaze velice dobre poradit. Trochu bych se rozpakoval
mu dat prilis civilni roli. Roli profesora nesmirne obohatil.
My jsme natocili nesmirne dlouhou prednasku pred tim nez zkolabuje,
ale ony staci prvni dve vety. Toto divadelni herectvi ma pak jednu
vyhodu, ze potom staci zkratka. My jsme tam meli napsane dlouhe
prupovidky, kdyz byl zdrcen nemoci, ktera ho muze zacit menit
dusevne, ale pak jsme to dali pryc. On stacil ten okamzik, kdy
stoji cestou na zachod u skrine. Ta mlcenliva vymena pohledu naprosto
stacila. V tom je prave Triskovo mistrovstvi.
ABE: Dalsi postavou je Jan Budar jako paserak lidi?
JH: V postave, kterou hraje je videt cynismus chytrych lidi.
Jsou to gauneri, kteri maji urcitou inteligenci a vzdelani. Zatimco
jeho komplic je primocary darebak, u neho slouzi inteligence jako
urcity alibismus. Cte National Geographic, zabyva se gastronomii,
ma humanisticke prupovidky. Jana Budare bych prirovnal k Josefu
Abrhamovi. Oba jsou neuveritelne stydlivi. Byl jsem na jeho koncerte,
protoze dela i muziku. Primo trpi na jevisti a pri tom je hvezdou,
kdyz hraje v Narodnim divadle Romea. Za Nudu v Brne dostal
Ceskeho lva. Presto v jeho herectvi je neco zdrzenliveho. Podobne
jako Abrham dokaze z toho studu udelat prednost. Musi se ponorit
zcela do te postavy. Kdyz se pak do te postavy ponori, jako napriklad
v Nude v Brne, kde mel obrovsky prostor, pak se tam schova
a premeni v tu postavu. Reziser ho musi ponorit do te postavy
a on si to sestavi a udela ji perfektne, protoze je po vsech strankach
nadany. Muze hrat blbecka i intelektuala, muze hrat vsechno, protoze
je to vyjimecny typ jako je treba Hanzlik.
ABE: Petr Forman?
JH: Ten je naopak typ herce, ktery hraje sam za sebe. Ja ho
obdivuji a on je hrozne dobry clovek. Role musi byt pro nej verohodna
a kdyz mu sedne, tak ji naplni beze zbytku. Hraje typ, ktery je
mu velice podobny.
ABE: Ma nejaky vztah k Australii?
JH: Starsi bratr Milose Formana Pavel zije v Australii. Je
tam od roku 1968. Je to ten starsi pan, ktery Petra vita pri navratu
z Cech. Ten domecek ve filmu patri jeho synu Paulu Formanovi.
Ten se take ve filmu mihne. Nechtel jsem pouzit Los Angeles nebo
Ameriku, ta je relativne blizko, ale Cesi zijici v Australii nejsou
doma casto. Navic jsme meli v Australii dobrou odezvu s filmem
Musime si pomahat. Dokonce jsem se pokousel i o jakousi
koprodukci, ale nakonec z toho seslo. Diky Pavlu Formanovi se
nam vsak podarilo vytvorit postavu, ktera odpovida australskemu
zazemi.
ABE: Osobne si myslim, ze ta postava nam emigrantum trochu
fandi a vypadame ve filmu lepe nez jsme.
JH: Nemohu to posoudit, ale ta Australie je jeste malinko
jina. Jine je to v Evrope, v Americe a take v Australii. Navic
Triska - emigrant hraje cloveka doma, zatimco Petr Forman hraje
emigranta Martina, ktery udela zivotni rozhodnuti, nenaplni sen
sveho otce, ale zije cestny a svobodny zivot, coz otec nemuze
vystat. Otec je profesor, ktery pohrda tim, ze to syn nikam nedotahl.
Clovek, ktery ma ambice nerozumi tomu, kdo tento zpusob zivota
neuznava.
ABE: Budes neco delat v budoucnosti s neherci?
JH: V hlavnich rolich je to trochu problem, protoze to, co
napsal Petr Jarchovsky je docela slozite. V minulosti jsem je
pouzival. V tomto filmu jsou to oba policisti. Ten hlavni policajt
je napriklad muzikantem.
ABE: Na celem festivalu jsem pouze ve filmu Gillova
zena slysel otazku po Bohu. V Horem padem si tuto
otazku neklade univerzitni profesor, ale Franta, ktery dela ochranku
u cirkusu?
JH: Ceska spolecnost je velice atheisticka. To neni zadne
tajemstvi. To neznamena, ze by si lide tyto otazky nekladli. U
Franty je ta otazka dana jeho outsidrovstvim. "Boze, proc
mne trestas?" Kdyz je nekdo chudy, tak vede tu debatu s Bohem
z jine pozice nez kdyz je nekdo bohaty, ktery se pta, kdy se mu
neco vyplati nebo nekde jinde vrati. Franta si Bohu stezuje. To
neni spiritualni debata. To je pouze stiznost. Komu si ma takova
postava jako je Franta stezovat?
O torontskem festivalu bude rovnez v ceskem a slovenskem vysilani
Noveho Zaberu tuto sobotu v 10 hodin a v utery v 7:30. Rozhovor
s Janem Hrebejkem ve zvukove podobe je i na nasich internetovych
strankach.
Ales Brezina
