Festival, ktery sliboval
vice
Je docela mozne, ze letosni Mezinarodni torontsky filmovy
festival byl lepsi, nez se mi zda, jen jsem si nevybral ty nejlepsi
filmy. Na druhou stranu jsem videl jen nekolik velice spatnych
filmu. Takovym selestem byl treba film Chantal Akerman Zitra
se budeme stehovat ve francouzsko-belgicke koprodukci. Nevim,
jestli se jednalo o veselohru, ale pribeh mlade spisovatelky pornografickych
romanu byl spis k placi.
Ovsem patril do sekce Mistru filmove tvorby, kde se objevily
take tri kratsi filmy spojene do jednoho celku Eros. Reziseri
Wong Kar-wai, Steven Soderberg a Michelangelo Antonioni se snazi
vyrovnat s timto zakladnim tematem. Kazdy po svem. Zatimco cast,
kterou tocil cinsky reziser ma nejblize k tematu a vypravi o krasne
kurtizane a jejim krejcim, Soderberg je dosti nudny a jeho film
se odehrava u psychiatra, kde mu pacient vypravi sny o zene. Psychiatr
pri tom sleduje dalekohledem, co se deje v protejsim baraku. Antonioni
sazi na vizualni pohled na krajinu a zahadnou zenu, ktera ma v
urcitych momentech tetovani. To v zapeti mizi a nakonec se dokonce
objevi tataz zena dvakrat jednou s nim a po druhe bez neho. Tak
jako ve Zvetsenine, kdy realita mizi a nevime, co je skutecnost
a co je prelud. Laska a erotika dominuji temer kazdemu filmovemu
festivalu.
Patri k filmu uz od okamziku, kdy vznikl. Co je sex bez lasky,
to se podarilo vyjadrit rakouskemu reziseru Götz Spilmanovi
ve filmu Antares (jmeno nejjasnejsi hvezdy v souhvezdi
Skorpion). Pro nas muze byt zajimave, ze prostitutka na ulici
mluvi cesky, coz zase ve Vidni zrejme neni tak neobvykle. Viden
je totiz skutecne etnickou mozaikou, kde si lide mnohdy nerozumi,
prestoze ziji v jednom panelaku, ci na jednom sidlisti. Tema lasky
je pochopitelne i ve francouzskych filmech. Francois Ozon v 5x2
analyzuje manzelstvi od rozvodu k navazani prvniho vztahu, zatimco
Frederic Fonteyne ve filmu Gillova zena se vraci do tricatych
let a do zvlastniho trojuhelniku, kde krome manzelu figuruje i
vztah muze k manzelcine mladsi sestre. Jako kdyby reziser chtel
rici, krize v manzelstvi zde byla vzdycky, ale dnes teprve o tom
hovorime. Na stesti laska, erotika a sex nebylo jedinym tematem
festivalu. Zajimavy byl pohled holandskeho rezisera Mike de Jonga
ve filmu Modry ptacek, ktery resil stejny problem jako
makedonsky reziser Svetozar Ristovski v dramatu Iluze.
V obou snimcich se jedna o pribeh dospivajicich deti, ktere nemaji
misto "v kolektivu". V pribehu z Holandska se jedna
o devce Merel, ktera je z pohledu dospelych idealni dite.
Sportuje, stara se o telesne postizeneho bratra, zpiva v souboru,
dobre se uci. Jeji spoluzaci ji vsak opovrhuji. Vadi jim jeji
mensi telesna zdatnost, dobry prospech ve skole. Ackoliv se Merel
snazi zapadnout mezi ne, nedari se ji to. Konflikt se svymi spoluzaky
skryva, jak pred rodici, tak i pred uciteli, kteri se snazi ji
naopak protezovat a davat za priklad ostatnim spoluzakum.
Jeste ostreji vyznel pribeh chlapce Marka z makedonskeho venkova.
Ten utika k literature, k poezii. Ucitel makedonstiny mu slibuje,
ze jako basnik se dostane ze zacarovaneho kruhu, kde otec je alkoholik
a sestra se prodava vojakum KFOR. V rozhodujicim okamziku potka
clena zahranicni legie, ktery prave prisel z Francie a ten ho
pouci, ze musi mit silu, zbran a ze se nesmi bat. Marko ukradne
pistoli synovi mistniho policajta, ktery s ni terorizuje sve spoluzaky.
V rychlem sledu si Marko ziska respekt nejen u svych spoluzaku,
ale i doma. Vrati se do skoly a zastreli ucitele, ktery mu daval
falesne nadeje.
Z filmu zemi byvale Jugoslavie stoji za zminku bosensky snimek
Dny a hodiny od Pjera Zelicy. Je to obrazek valky bez toho,
abychom ve filmu videli jediny vystrel, jediny valecny zaber.
Fuke jede navstivit svou tetu a stryce. Behem navstevy vsak je
pouze mlceni manzelu, kteri ztratili sveho syna. Prestoze se jedna
o tragicky pribeh, nechybi ve filmu humor. Fukeho stary volkswagen
se nechce rozjet. Vsechny pokusy o uvedeni do chodu jsou marne.
Moudrost jeho tety, ze by to mohla byt prazdna nadrz, se ukaze
jako pravdiva az druhy den, kdy jiz jsou vsechny opravy hotove.
Velice lidsky pusobil islandsky snimek Niceland od Fridrika
Thora Fridrikssona. Mentalne postizeni Jed a Chloe se chteji vzit.
Chloe vsak ztrati smysl zivota a Jed se ho snazi nalezt. Nevinnost
a cistota vztahu, ktera se prolina se zakladni existencialni otazkou
po smyslu zivota dela z filmu skutecne mistrovske dilo.
Proti jinym rocnikum bylo letos skutecne malo filmu z vychodni
Evropy a to jeste zachranovaly statistiky filmy vytvorene v koprodukci
jako napriklad filmova basen o maliri Modiglianim, ktery
byl natocen v Rumunsku. Nejsilneji z vychodni Evropy bylo zastoupeno
Rusko s peti filmy. Film Schizo se odehrava v Afganistanu
a na produkci se krome Afganistanu a Ruska podileli jeste Francie
a Nemecko. Spatne udelane titulky uskodily do jiste miry filmu
Ladic Kiry Muratove. Pribeh Andreje, inteligentniho hudebnika
bez penez ale zamilovaneho do krasne rozmarile Liny, ho nakonec
dovede k velice sofistikovanemu podvodu. Jestlize Ladic
navazuje na filmy z nove vlny sedesatych let, pak film Svoji
je valecnym filmem, vcetne pyrotechnickych efektu. Nejsem
obdivovatelem techto filmu a pozitivni byl snad jen jiny uhel
pohledu nez co jsme videli ze sovetskeho filmu v druhe polovine
dvacateho stoleti. Naopak zajimavy byl pohled na padesata leta
Mariny Razbezkinove Doba sklizne. Film se odehrava v cuvasske
vesnici, kde Antonina pracuje dlouhe hodiny na kombajnu, aby uzivila
sveho beznoheho muze a dva chlapce. Za odmenu dostane rudou vlajku,
ktera se vsak pro ni stane nocni murou. Neni ji schopna ochranit
pred utokem mysi. Po nocich vlajku zaplatuje a lata. Po padesati
letech, kdy se rodina prestehovala do mesta, rodice zemreli, chlapci
zahynuli v Afganistanu, se do bytu nastehuje nova generace, ktera
vlajku hodi bez jakehokoliv sentimentu do popelnice.
Razbezkinova rika, ze to je film o ztrate pameti. "S minulosti
se nevyporadavame, zkratka ji vymazeme," rekla pri promitani
v kine Cumberland. Nejtvrdsi pripominkou Gulagu byl film Georgije
Paradjanova Zemrel jsem v detstvi. Je to pribeh jeho stryce, ruskeho
rezisera Sergeje Paradjanova, ktery natocil Stiny zapomenutych
predku a Barva granatovych jablek. Sergej Paradjanov
stravil deset let v taborech nucenych praci v sedmdesatych letech.
Ve vlastni vypovedi rika: "Chteli ve mne znicit lasku k umeni".
Film je kolazi z Paradjanovych filmu a zaberu z Gulagu.
Na festivalu se jiste objevila i rada velkofilmu, gala predstaveni,
kanadskych filmu, ale to vse se objevi v kinech, proto jsem se
soustredil na to, co v kinech zrejme neuvidime. Ceskou republiku
zastupoval novy film Jana Hrebejka Horem padem. Torontska severoamericka
premiera predbehla ceskou. Jan Hrebejk se tentokrat objevil v
Torontu, stravil zde 24 hodin a byli jsme snad jedinymi novinami,
kterym poskytl rozhovor.
***