Navrat na hlavni stranu
Tvurci samota Lenky Holubcove
Sign in Stone nese nazev vystava, kterou pripravila
profesionalni fotografka Lenka Holubcova. Instalovala ji v Gallery
Arcturus v Toronte na Gerrard Street East jako soucast osmeho
rocniku Annual Toronto Photography Festival CONTACT04.
Setkani s fotografkou bylo prekvapive prijemne. Nejen proto,
ze jsem mela moznost setkat se s prijemnou damou a clovekem, ktery
umi neco, co obdivuji, ale i s premyslivou zenou, ktera se dokaze
podivat na historicky vyvoj nasi Zeme nevsednim a neotrelym pohledem.
A pritom vsem umi o tom jeste nadherne povidat.
"Priroda, ktera je nasim domovem, nikoliv pouze mistem pro
nase aktivity, me inspirovala a vedla po dlouhou dobu v me praci.
Byl to nicmene muj dlouhodoby zajem fotografovat skalni formace
podel velkych jezer, pricemz jsem si uvedomovala plneji, proc
se opakovane zameruji na prirodni svet, ktery nas obklopuje. Uvedomila
jsem si, kdyz jsem se divala skrze objektiv, ze se vlastne pokousim
dosahnout spojeni s prirodou vetsiho, nez nam dava moznost nami
absorbovana obecne prijata realita. Take v kamenech jsou pokracovani
mych pokusu probadat skalni formace jako vyznamnou manifestaci
prirodni sily a kreativity," rika Lenka Holubcova ve svem
pruvodci.
Kdyz prisla do Kanady, byla dvacetileta. Narodila se ve Vysokem
Myte (a tam se take rada vraciva). Doma dokoncila stredni skolu,
ale ani nemela cas se poradne neceho chopit. Nicmene se rozhodla
svuj zivot utvaret tak, jak ji to bylo dopravano jiz za doby jejiho
detstvi: tatinek byl vasnivym fotografem, a to poznamenalo i Lenku.
Fotografie ji ucarovala uz jako diteti. Postupne se naucila s
flexaretou zachazet natolik sikovne, ze se tatinek o osud sve
zrcadlovky prestal bat. A tak vedle prirodnich jevu, ktere oslavovala
s jistou pokorou jiz tenkrat - a to ji zustalo dodnes - se jako
namety objevovalo vsechno, co ji obklopovalo - dvorek, na kterem
vyrustala, jeji kamaradi pes a kocka, sem tam rodice... Ovsem
portretum jako dlouhodobejsimu nametu se nevenovala nikdy. V dobach
vysokoskolskych studii na Film and Video Department of York
University v Toronte se jim cas od casu venovat musela - v
ramci skolnich praci. Ale budoucnost ukazala, ze jeji misto jako
fotografky, a nakonec i jako cloveka, je v prirode.
Z toho, co jsem od fotografky, vyznavajici natrvalo tradicni fotografii
a tradicni technologii prace s fotografii, slysela, mne pripadalo,
ze ji tato prace (ci konicek anebo snad poslani?) svym zpusobem
zahani do samoty, anebo ji tu samotu prikazuje jako jistou podminku
k pochopeni k dosud utajenych principu prirody. "Asi mam
rada samotu, z tech fotografii to tak skutecne vyplyva. V kazdem
pripade je samota v prirode docela neco jineho nezli v byte, ve
velkomeste. Tam je ta samota smutna, pokud nejsme prave naplneni
necim, co delame. Muzete zit ve dvaadvacatem patre domu plneho
lidi, a presto se muzete citit byt sami. Samota v prirode neni
samota. Tam je to spise navrat jakoby k sobe samotnemu. Pro me
takova samota znamenala cim dal tim vice, uvedomila jsem si, ze
je to navrat ke mne samotne. Navrat z hluku mesta, v nemz se vam
nekdy zda, ze uz ani nevite, co jste a kdo jste. Utek do prirodni
samoty jsem si vedome pripustila - jezdim se tam cistit anebo
nachazet veci, ktere me jakoby naplnuji, a dotvareji - co se tyce
fotografii, ktere mohu ukazat lidem a nejak jim tak navrhnout,
ze to mohou pocitovat take, protoze je to neco, co jim prinese
radost. Tedy totez, co to prineslo mne."
Obraz vytvoreny miliony let pusobenim prirodnich ukazu v Lencine
provedeni pusobi velice silnym a pritom cistym dojmem. Uvedomujete
si svou malickost jako opravdovou malickost s vymezenym casem
i prostorem pusobeni. Obrazy, aniz bylo pouzito pri technologii
zpracovani jakekoliv barvy umele, presto barevny nadech maji -
predmetne skaly byly fotografovany v rozdilnych casech - slunce
jim totiz dava v kazdem v rocnim obdobi a nakonec v hodine dne
jine "teplo", takze pak pusobi na rozdil od letniho
vybeleni zjara mnohem temneji, a rano maji odstin jiny nezli navecer.
O skalach, vode i stromech by mohla Lenka vypravet cele hodiny.
Je prijemne to poslouchat, i treba to, ze kazdy ten obraz z jeji
budouci trilogie ma svoje jmeno, nazev. Ale neteste se, ze si
je na popiskach prectete. Proc? Protoze nechce navstevniky vystavy
ovlivnovat, nechce jim vnucovat svoje predstavy, coz by se mohlo
prostrednictvim nazvu dobre stat.
Nemyslim si, ze byste meli projit kolem galerie Arcturus
na Gerrard St. East cislo 80 bez povsimnuti. Otevre se pred vami
svet plny cistoty a vnitrni sily, a dovolim si tvrdit, ze i mnoha
otazniku. Treba i na zpusob: jak je mozne, ze jsem to nikdy tak
nevidel? Mate do 12. cervna jeste moznost. Jdete a zastavte cas
zrovna v tom momente, v jakem se to podarilo sympaticke fotografce
Lence Holubcove. V tom spociva kouzlo fotografie, jak nas to kdysi
naucil znat pan Saudek a dalsi cesti mistri optiky.
Vera Kohoutova