Navrat na hlavni stranu
Na okraj
Kulate vyroci Milusky Perinove - 88
Vzdycky rikala, ze umre mlada - v jeji rodine se nikdo nedozil
pul stoleti. A ji do devadesatky chybi uz jen dva roky. Dcera
moravskeho lekare a anglicke damy z lepsi spolecnosti (jak se
to rikavalo), Miluska mela zajimavy zivot. Mela stesti v bratrech
a smulu s maminkou, ktera ji zemrela, kdyz ji byly dva roky, ztrata,
s niz se nikdy nesmirila. Byla vychovana v pensionu a hyckana
svymi bratry. Milovala oba: kneze Antonina, ktery kaplanoval na
fare v Jaromericich, kde holdovali hudbe a Miluska dodnes vzpomina
na koncerty, jichz se tam zucastnila. Druhy bratr, Viktor, ji
ukazal jinou tvar zivota: za nacisticke okupace byl lekarem partyzanu
a Miluska s nim casto jezdila. Mezi jeho pacienty byl i general
Luza, ktery se tehdy skryval v hajovne v blizkosti Trebice. Pri
jedne jejich navsteve vpadli do myslivny gestapaci. Co vsechny
zachranilo, byly necky, v nichz pani hajna zrovna prala, ktere
zakryvaly vchod do podzemniho ukrytu. Druhou okupaci - tu vnitrni,
komunistickou, Miluska prozila jako manzelka stavitele Periny.
Vaclav Perina, italsky legionar, pred valkou stavel opevneni a
dalnice. I on se zucastnil odboje. Po valce se stal nesmiritelnym
odpurcem komunismu a po puci mu bylo jasne, ze ma pouze dve alternativy:
zalar a mozna smrt nebo utek za hranice. Odesli s Miluskou do
Rakouska. Miluska prisla do Kanady prvni, dostala zamestnani v
domacnosti u vlivne rodiny v Guelphu a za cas se ji podarilo dostat
manzela, ktery byl znacne starsi, do Kanady. Prestehovali se do
Toronta. Miluska zase pracovala v domacnosti, starala se o nemocne,
az se ji podarilo dostat misto v Connaught Laboratories,
kde az do penze pracovala jako technicka pri vyrobe vakciny proti
obrne. Po case si Perinovi nasetrili na dum, ktery se stal pojitkem
pratel, organizaci i generaci. Byvaly tu schuzky uverove komise
Kampelicky, Sokolu i legionaru. Miluska vypekala na zabavy a vyroci
pratel. Ma rada lidi a oni ji odplaci stejnou minci. K jejim osmaosmdesatym
narozeninam ji prejeme hodne pohody a spoustu kvetin, ktere tak
miluje.
***
CICKA
Setkali jsme se - uz skoro pred dvaceti lety - pod autem na silnici
v Midlandu. Male kote v bilem kozisku s nadechem sedi na hlavicce
se pod autem usadilo, zatimco jsem cekal na zmenu svetel. Vlezl
jsem za nim (zpusobne sedelo uprostred prostoru pod autem), vylovil,
zamaval jim procesi aut za mnou, nasedli jsme a tim zacalo jedno
z nejhezcich pratelstvi meho zivota. Popsal jsem nase setkani
v krajanskem tisku. Psal jsem o setkani s krasnym stvorenim na
stihle nozce, s modryma ocima, v elegantnim bilem kozisku. Zesnuly
profesor Gordon Skilling, ktery clanek cetl, si nejdriv myslil,
ze popisuji krasnou mladou zenu, do ktere jsem se zamiloval, ackoliv
se mu zdalo divne, ze si vlezla pod auto a pak se mi zamotala
do volantu. Brzy po nasem setkani se malem zabila. Nechal jsem
otevrene okno, kocicka vylezla na rantl pred oknem a kdyz jsem
otevrel dvere, prudce se obratila a spadla. Sest poschodi. Letel
jsem olympijskym tempem ze schodu a nasel kocicku se zavrenyma
ocima na zemi vedle auta. Zrejme spadla na strechu auta a to ji
zachranilo zivot. Nenavidela cestovani, ackoliv myslim, ze by
se tolik nebranila, kdybych ji dovolil ridit. Jednou na chalupe
jsem ji pustil ven. Bylo to k veceru, myslil jsem, ze Cicka se
probehne a vrati pred veceri. Nevratila. Hodiny jsem na ni cekal
pred domem a teprve dlouho po pulnoci se najednou odnekud vedle
mne objevila a tvarila se jako by tam stala celou dobu. Zapomnel
jsem, ze jsem ji chtel zmlatit, vzal ji do naruci a odnesl domu.
Meli jsme krasny vztah. Cicka mi odpustila, ze byla cele dny doma
sama, az teprve v poslednich letech mi svoji nespokojenost davala
najevo tim, ze se mi zvecnila na posteli. Chtela toho vlastne
straslive malo: misku s jidlem, nadobu s vodou (mela dve, se sokolskym
znakem) a pohlazeni. Hlavne pohlazeni. Vydrzela se mazlit hodiny.
V noci spala vedle mne (a casto na mne). Ponevadz nenosila hodinky,
zachazela s casem kavalirsky a pricestovala ke mne na postel,
kdykoliv ji to napadlo. Stoupla si na mne, zamnoukala a cekala.
Kdyz jsem se neozyval, lehla si vedle mne a trpelive cekala, az
se probudim. Nekdy si lehla na druhou stranu postele a uprene
mne pozorovala. Dal bych leccos za to, kdybych vedel, co si myslila.
Dojemna byla jeji privitani. Slysel jsem jeji hlasek, jakmile
jsem vystoupil z vytahu a od chvile, kdy jsem vstoupil do bytu
se ode mne nehnula, dokud jsem ji nepohladil. Naposled mne privitala
22. kvetna vecer. Ale jeji zamnouknuti znelo spis jako chropteni.
Ten vecer za mnou na postel neprisla. Usnul jsem a kdyz jsem se
nekdy ve dve hodiny rano probudil, Cicka vedle mne nebyla a v
mistnosti bylo mrtve ticho. Volal jsem jeji jmeno. Neozvala se.
Nasel jsem ji v nejtemnejsim koutu mistnosti. Zbytek noci jsem
probrecel. Jeji popel byl rozhozen v mistech, kde jsem na ni pred
lety cekal dlouho pres pulnoc. Nevim toho mnoho o dusi kocicek
a jinych ctyrnohych kamaradu (nevim toho mnoho ani o lidske dusi),
ale doufam, ze tito kamaradi s nami budou sdilet cokoliv nas ceka
na druhem brehu. Az i ja za nedlouho zaklepu na dvere, vedouci
do sveta, o nemz nam jeste nikdo z lidi nepodal zpravu, urcite
za dvermi uslysim vitajici hlas Cicky.
Josef Cermak