Navrat na hlavni stranu
S Wonderful Evening byl proste wonderful,
(a o lidech kolem nej)
Bylo kratce po koncertu, hoste v sale jeste zazivali
prave ukoncene tony a v zakulisi teprve zacinal ten spravny zmatek.
Prave ten tak charakteristicky pro rozhodovani sesti muzikantu
a jedne zpevacky - zda jeste pridat ci uz ne, a tri techniku,
kteri pochopitelne do teto hry nezasahovali, ale radi by vedeli,
na cem jsou, aby uz mohli zacit s likvidaci rozmotanych kabelu
a rozbalene techniky. Nic. Konec. Definitivne skonceno, zadny
pridavek uz nebude. Obdivne nadseni posluchacu na jedne strane,
a to "zadostiucinene" nadseni ucinkujicich na strane
druhe se postupne rozlevalo, a pri pohledu na lidi, kteri to vsechno
"zpusobili", by i ten nezainteresovany clovek jenom
pritakal: ano, je toho dost. Muzikanti jsou take jenom lidi?
I kdyz zase objektivne vzato je potlesk, piskani v sale a volani
jmen muzikantu, interpretu ci oblibenych pisnicek to, co by se
dalo nazvat merou uspechu. Sal restaurantu Praha na Masaryktownu
byl toho sobotniho vecera 3. dubna naprosto plny. S "prisedky"
(nevim, proc to lidi tvrdosijne nazyvaji pristavky, kdyz se na
tech zidlich sedi a ne stavi, ale treba proto, ze se pristavuji
a ne prisedavaji, ach ta cestina...) to bylo rovnez taktak, protoze
by se malem dalsi do prilehleho salku ani nevesly. Proste se dalo
akorat tak dychat. Nu, jmena tech z plakatu se dostala hluboko
do povedomi milovniku hudby, a te "domaci" obzvlast.
Temer presne si pamatuji, co bylo na repertoaru Lenky Novakove,
zpevacky nekolika skupin najednou, jiz jsou nektere pisnicky rytmu
sansonu, blues a jazzu jako na miru site, kdyz vystoupila s Muzikou
na rohu Jirky Grosmana poprve. Cas od casu si pustim CD se
stejnojmennym nazvem. Tenkrat jsem pisen Pejsek brala jako
jistou zpevaccinu roztomilost, neco, co obrazne funguje jako stuha
na balicku. A hle, neutekly ani ctyri roky a Lenka ma vlastni
recital. Dvouhodinovy. A uz ani nepotrebovala "stuhy"
k zadnemu prebalovani, protoze temer vsechno, cim nas obdarovala,
bylo darkovym balenim samo o sobe. At jiz to znelo rodnou materstinou
nebo v adoptovanem jazyce adoptovane zeme, kterou (alespon v pisnickach
se tak jevi) perfektne ovlada. A ze je tezsi jim zpivat nezli
jim hovorit, o tom snad nikdo ani nepochybuje. Byla jsem recitalem
nadsena (po zasluze, a nebyla jsem sama) a uz jsem presne vedela,
nac se tech dvou hlavnich akteru vecera, Lenky a Pepy, zeptam.
Dialog s Lenkou:
VK: Jsi unavena - a tremu jsi mela?
LN: Trosicku unavena jsem, ale tremu jsem ani nemela, protoze
jsem vedela, ze dnes jsou tady se mnou fantasticti muzikanti jak
na podiu, tak i u zvukarskeho pultu a mezi divaky.
VK: Je to v tvem zivote prvni recital?
LN: V zivote urcite ne, ale tady v Kanade ano. V CR jsme jezdili
s kapelou a meli jsme par recitalu.
VK: Takhle velkych a takhle narocnych?
LN: Narocnych jinym zpusobem. Koncertni saly i amfiteatry
byvaly vyprodane.
VK: O co jsi vyrostla ve srovnani s tehdejsi dobou?
LN: Meli jsme mnohem vice casu pracovat na jazzovych zalezitostech,
ale v budoucnu bych se chtela vice venovat sansonum komornejsiho
provedeni.
Muzika je podle me dobra nebo spatna. Citim se fantasticky jak
na poli sansonu, tak i jazzu, a pochopitelne s Klikou mam moznost
delat country a folk. S tim vsim jsem castecne vyrustala. Myslim
si, ze je dulezite, ze to, co delame, delame skutecne ze srdce
radi.
VK: V cem se chces zabydlet? Jednou si treba reknes: v tomto
zanru chci byt doma...
LN: Ja si myslim, ze nikdy nebudu takova hvezda, ktera se
musi ?zabydlet nekde?. Take si myslim, ze kdyz je pole sirsi a
rozmanitejsi, tak je vsechno pestrejsi a veselejsi. Mam to stesti,
ze mohu zpivat s kapelami ruznych zanru.
VK: Mame cesky jazz s ceskymi texty a anglicky s anglickymi.
Volis ten ci onen radeji?
LN: Texty psane v anglictine jsou originalnejsi, tedy vetsinou.
Ceska jazzova tvorba byla fantasticka. Volba zalezi na tom, kde
budeme hrat a zpivat. Pokud to bude v Cesku, zamerime se na cesky
jazz, pokud budeme tady, v zemi anglicky mluvici, budeme se dal
zabyvat i anglickymi vecmi.
VK: Mas perfektni anglictinu, mas vzor ve zpivajici anglictine?
LN: To snad ani nejde, protoze moje anglictina nikdy nebude
takova jako jakehokoliv rodileho Anglicana nebo Kanadana. Snazim
se jenom odposlouchat co muzu a kde muzu, a jeden se musi stale
ucit.
VK: Mas vubec nejake vzory?
LN: Samozrejme, tim nejvaznejsim je Ella Fitzgeraldova v jazzu,
v sansonu Edith Piafova a urcite nemohu opominout Hanu Hegerovou.
Nu a v posledni dobe to je soucasnice Diana Krallova, kterou jsme
se nechali i dnes inspirovat.
VK: Na aranzma jste se domlouvali, anebo jsi byla ty tim hnacim
motorem?
LN: Aranzma se samozrejme nedalo prevzit v tom presnem stylu,
jak je to dnes hrano, ale tim hnacim "aranzovacim" motorem
dnesniho vecera byl Pepicek, bez ktereho by se vecer nemel sanci
uskutecnit.
VK: Vyhovuje ti jazz, sanson urciteho obdobi nebo jdes po obsahu?
LN: Pro me je nejdulezitejsi obsah, melodie i harmonie.
VK: Jaka pisen ti vyhovuje?
LN: Ta, ktera na me promlouva.
VK: Pracujes na necem novem?
LN: Ted momentalne ne, trochu si oddechneme a potom uvidime.
Neuskutecnenych napadu mame vic nez dost.
Dialog s Pepou:
VK: Tento recital byl Lencin nebo tvuj?
JM: Byl to nas recital. Mluvili jsme o jeho usporadani z Lencinych
pisnicek jiz delsi dobu. Vybrali jsme a "udelali" nejprve
jednu skladbu, pak dve a porad se proste pridavalo, az jsme se
rozhodli pouzit cely repertoar. Myslim, ze jich bylo ctrnact ...
VK: musis pridat - pres dvacet... Proc program reflektoval prave
starsi eru ceskeho jazzu?
JM: Protoze ta ma tak krasne melodie a skladby, ktere se bohuzel
tak casto nehraji, a pritom maji porad co rict - ale pozor, vyber
neni jen pouhy sentiment. Nu a druha cast programu patrila jazzu
a blues s Gershwinem, tedy bratry Georgem a Irem Gershwinovymi,
kteri jsou absolutni a nesmrtelni. Napsali tolik evergreenu, ze
se to ani spocitat neda. Jen pro ukazku si pripomenme treba Summertime,
The Man I love ...
VK: Co na tom tak milujes?
JM: Jsou to predevsim nadherne harmonie, jake nikdo jiny nepise.
VK: Co tebe jako muzikanta na ceskem jazzu zaujalo? Nevyvera
ono zaujeti z toho, ze ceska interpretace jazzu je nasi mentalite
blizsi nezli originalni anglicka ci americka?
JM: Do urcite miry ano, plus texty k tomu, a navic to vsechno
mame porad jeste v usich ...libilo se to.
VK: Nektere pisnicky mely jine aranzma nez na jake jsme byli zvykli
treba i u originalu - bylo to tvoje dite?
JM: Ja jsem udelal vetsinu z nich, u nekterych jsme se nechali
inspirovat Dianou Krallovou , coz ale byla hrozna prace. Jen si
predstav prenest to ze zaznamu do spravne harmonie.
VK: Z ceho jsi vychazel pri tvoreni aranzma? Napr. Milence
v texaskach jsi hraval ve svem muzikantskem zivote xkrat, jak
je mozne, ze v nich muzes jeste vubec najit neco noveho?
JM: Velice dobra otazka - nejprve jsem si hral melodii a snazil
jsem se ji dat jinou podobu, neco jineho, nez co se hravalo. Milence
v texaskach jsme uplne zdzezovali. Hral jsem si je a porad jsem
pridaval a menil akordy, az pisnicka dostala nasi dnesni podobu.
VK: Recital byl narocny jak pro zpevacku, tak i pro hrace.
Co na tom povazujes za nejtezsi jako muzikant ty?
JM: Predelani vlastniho stylu, hrali jsme neco jineho a Lenka
zpivala neco jineho nez predtim. Je to pro nas novy smer.
V cem byl jiny?
JM: Jednak jsme se rozhodli omezit sola a predem jsme si rekli,
ze jednou bude mit improvizovane solo fletna (ci saxofon Darren
Moore), pak kytara (Jiri Grosman), piano (Josef Musil), harmonika
(hostujici Stefan Molnar), bici (Bohdan Turok), basa (Pete Johnston)
- nerozepisovali jsme vstupy, ale zadali jsme ramcove ukoly kazdemu
ucinkujicimu a ten to proste odehral...
A pak jsme zvykli hrat spise swingy nebo blues s Jirkou
Grosmanem nebo s Edou Vokurkou, a dnes to bylo spise jiste odvetvi
jazzu, ktere jsme jeste nedelali...
VK: Kam bys zaradil jazz, ktery jste hrali?
JM: Je to moderni pojeti, zejmena v pripade Diany Krallove,
nove pojeti treba i starsich melodii ...
VK: ...tedy svezejsi...?
JM: ...je to urcite svezejsi, rytmictejsi a urcite libivejsi.
A myslim si, ze to take tak posluchac pochopil.
VK: Hrajes mj. jazz, sansony, pop - co je ti blizsi, a ktere
obdobi?
JM: Rekl bych, ze jazz modernejsi, soudoby. Ano, muze to byt
obdobi soucasne - "fusion" dvou stylu: jazz tak trochu
na rozhrani - rocku.
VK: Jazz v anglickem jazyce - v cem spociva muzikalni odlisnost
od jazyka ceskeho?
JM: Anglictina ma v tomto smeru nekdy lepsi uplatneni nezli
cestina ci jine jazyky v lyrice, coz je dano intonaci jazyka a
vyuzitim samohlasek.
VK: Co ovlivnuje tvuj vyber skladeb a pisni?
JM: Je toho vice, napr. zalezi na obecenstvu, na jeho naladeni
i na prostredi, kde hrajeme. A ja se priznam k tomu, ze jsme
dnes vybrali neco, co se libi Lence a neco, co se libi mne v dobre
vire, ze se to bude libit i divakovi.
VK: Kdyz pripravujes program, mas dopredu pocit, ze bude uspesny?
JM: Doufam ze ano, ale porad je v tom pocitu urcita cast rezervy
- rikam si: ano, ne...
VK: Ten kousek nejistoty spociva v obecenstvu nebo ve vas?
JM: Zalezi na tom, pro jake obecenstvo to delame. Zda pro
nase nebo pro nove, cizi. Odtud se odviji nase pojeti programu
a nas pocit jistoty.
VK: Mivas tremu?
JM: Absolutne vzdycky, bez tremy nemohu vystupovat, je to
pro me jako motivace, napruzi me...
VK: Na cem pracujes dnes?
JM: Samozrejme chci pokracovat tradicne, tj. s Muzikou Na
rohu - tedy s Jirkou Grosmanem, Majkou Frankovou a Lenkou Novakovou,
dale planujeme dalsi akce prave s Lenkou, ale nebudu se branit
ani novym moznostem, jakou muze byt i Eda Vokurka uz mozna v pristi
sezone. Doufam, ze bude vice casu na kompozice. A pochopitelne
torontske Nove divadlo, ktere mozna prijde s novou moznosti ve
svem repertoaru, ale to vsechno jsou veci vyvoje.
Za rozhovor dekuje Vera Kohoutova