Navrat na hlavni stranu
Lednacka ziskaly Neverne hry
Narod se vzdy delil na dva tabory. Mladocechy a Starocechy,
priznivce Smetany a Dvoraka, slavisty jako Vladimir Bubak, ci
ja nebo ottawsky Lubor Havel, ktery vlastnil po leta restauraci
Slavia, a spartany (nebudu zde radeji nikoho jmenovat). Vyjimkou
je pouze Ivan Klima, ktery dava prednost vrsovickym Bohemians.
Dale se delil narod na stoupence Karla Gotta a Waldemara Matusky
(pro ktereho je vzdy ochoten vytasit mec pera Petr Kohout). V
nasi tride na Stredni prumyslove skole spojove techniky byl nelidsky
souboj mezi priznivci Beatles a Stones. Pouze ja
jsem mel sveho Erica Burdona a Animals a jakysi Divisek
ze Senohrab, ovlivnen nezavislou kulturou mistniho hotelu Hrusov,
fandil Kinks.
Souboj mezi priznivci monarchy Vaclava (V. z historickeho pohledu)
Havla a Vaclava (VI.) Klause ustoupil nove obcanske valce: Intelektualove
si navzajem vyrizuji ucty, jestli lyricky snimek Zelary
mel dostat oskara nebo jestli se jedna o skvar, ci jestli skutecnym
filmem roku byla Nuda v Brne, ktery ziskal prekvapive nejvic
ceskych lvu. Nutno rici, ze boj se jiz kultivoval. Reziseri nebiji
kritiky (ackoliv ti by si to velice casto zaslouzili) jako se
to stalo pred casem v Uherskem Hradisti. Naopak atmosfera plzenskeho
filmoveho festivalu Finale byla pratelska a mila. Abych
to shrnul, priznivci techto dvou taboru jsou kultivovani a svoji
kulturni orientaci davaji najevo pouze tim, ze nejezdi jedni s
druhymi v Mestske hromadne doprave.
V Plzni se zdalo, ze Nudisti budou v prevaze. I slogan
festivalu rikal: "Nuda je v Brne, v Plzni je Finale."
Toto napeti trvalo do ctvrtka, kdy po ne prilis podarenem patem
dilu basnicke pentalogie Dusana Kleina Jak basnici neztraceji
nadeji, jsem zcela ztratil nadeji, ze uvidim toho dne jeste
neco zajimaveho. Plochost filmu pripominala Dietlovy serialy,
jejichz nostalgicka renesance mava soukromymi i verejnopravnimi
televiznimi vysilaci, az nektere stozary, legendarni Cukrak nevyjimaje,
pod naporem elektromagnetickeho vlneni praskaji. Mozna, ze negativni
zazitek umocnila skutecnost, ze jsem v jednom miste filmu mel
mikrospanek a kdyz jsem silou otevrel oci, vypadla mi z leveho
oka kontaktni cocka, takze muj pohled na tento film je ponekud
zkresleny. Lechtiva erotika, s charakternim reditelem nemocnice,
ktery tepa nesvary spolecnosti, mne nepredestinovala k tomu, abych
byl v roztouzeni po dalsi milostne lahudce.
***
Peter Bebjak
Neverne hry
Jenze stalo se neco, co se v posledni dobe nestava casto.
Film zacal hovorit, presneji receno oslovovat divaka. Nikoliv,
ze by vsemu bylo rozumet. Odehrava se totiz v okoli Sturova, kde
se mluvi madarsky. Chci rici, ze mel dusi. Uz sama tato skutecnost
napovida, ze se jedna o neco nevsedniho. Tvurci filmu zasadili
pribeh nikoliv do malebnych hor, ani do vyprahle mesicni krajiny,
ale do mista, kde krome Esztergomu na druhe strane Dunaje neni
se ceho zachytit. Blizke a bohate ostrihomske lazne jsou zaroven
nesmirne vzdalene. Mistem, kam se da snadno dojet, ale zaroven
je to neco neuchopitelneho a nedostupneho. Neco jako Kafkuv Zamek.
S vyjimkou Ivany Chylkove, ktera nema stezejni roli, zde neni
zadna z peti hvezd ceskeho filmoveho nebe, ktere muzeme videt
v ostatnich filmech. Vse je postavene na dvojici Zuzana Stivinova
a Peter Bebjak.
Uz uvodni zaber, kdy mala Janka medituje o sve budoucnosti ve
vlaku, ktery jede do neznama napovida, ze svet dospelych bude
zkouman pohledem deti. Podobne jako tomu bylo v Bergmanove Mlceni
z roku 1963.
Reziserka Michaela Pavlatova, ktera natocila tento film podle
predlohy Tiny Diosi je animatorkou a skutecne je i ve filmu znat,
ze tam neni nic nahodne. Kazda scena je svym zpusobem samostatnym
pribehem. Film by mohl sklouznout do nejakeho schematu, do lacineho
reseni, do uniku. Misto toho jde film stale do hloubky. Neni to
vsak cesta lacina jde pres bolest, ztratu iluzi, ztratu jistot.
Je to o hledani nove komunikace.
Klaviristka Eva, ktera pochazi z Prahy, se ocitne se svym manzelem,
hudebnim skladatelem Peterem na jiznim Slovensku. Maji svuj dum,
neziji si spatne az na to, ze si nemaji, co rici. Vlastne jeden
druheho moc nezajimaji. Eva jezdi po okoli, kde hraje na svatbach
stale stejne veci. Bud Mendelssohna na svatbach nebo na koncertech,
kam vzdycky prijde par lidi, Chopina. Peter dela komercni hudbu,
ktera je dobra pro rakouske obchodni domy. Oba citi, ze jejich
vztah neni v poradku a ze si jdou na nervy. Chybu vsak nehledaji
v sobe, ale v tom, ze neni dostatecne vybavene Petrovo studio
a ze Eva nema spravne kontakty na Slovensku. Petruv sen o studiu
se brzy zhrouti, kdyz se do mista k tomu urcenemu nastehuje matka
s dcerou. Eva se pokousi hledat stesti v Praze, ale uz do te spolecnosti
nepatri. Misto lasky proziva jen milostnou aferu. Oba si uvedomuji,
ze je potreba, aby jeden o druheho znovu zacali bojovat, ale ze
laska ma smysl pouze ve svobode. Peter a Eva spolu zacnou komunikovat
v hudbe. Pomalu se meni i jejich vztah k okoli. Z vetrelcu matky
Marii a dcery Janky se stanou jejich pratele. Peter si uvedomuje,
ze hudba, kterou slozi pro mistni pseudobarokni kostel je mozna
cennejsi nez ta, ktera mu prinasi tucne honorare. Pres to vse
vsak znovu zranuje, tentokrat jaksi nevedomky. Peter ublizi male
Jance, kdyz si precte jeji denicek. Janka zahorkne na svet. Mozna
tam se rodi zloba pristich generaci.
Skutecne tento druh filmu, kdy o neco jde, se uz nenosi. Po promitani
jsem ocekaval, ze se mozna ozve symbolicke zatleskani. Lidi se
zvednou a odejdou. Cely film byl totiz zhotoven pouze v jedenacti
kopiich. Misto toho nasledoval dlouhotrvajici potlesk, ktery sokoval
samotne herce. Misto podekovani, ktere je bezne na festivalech
se snazili divaci vyjadrit uznani. Objevil se pouze jeden kriticky
hlas. Jednomu z divaku ci kritiku se ve filmu nelibily barvy.
Mozna, ze mel pravdu. Barvy v okoli Sturova skutecne nejsou pestre.
Na stesti mezinarodni porota, ktera udeluje hlavni cenu festivalu
Finale si tohoto "nedostatku" nevsimla. A bylo dobre,
ze si ho nevsimla.
***
Trochu zabavy a trochu nudy
Reziser Vladimir Moravek se sibalsky problemu barev vyhnul. Natocil
totiz Nudu v Brne cernobile. Nazev filmu neodpovida obsahu.
Behem filmu se divak nenudi. Film pripomina v mnohem nejen Formana,
ale i Felliniho. Standa, ktereho hraje nova hvezda ceskeho filmoveho
nebe Jan Budar dokonale reflektuje to, co jsme kazdy z nas nejednou
prozili. Strach z budoucnosti, snahu vyhnout se necemu. Standa,
ktery neni zrovna intelektual jede navstivit svoji pritelkyni
Olinku (skvela Katerina Holanova), s kterou si pise. Napred vsak
dostane skoleni od sveho bratra, jak si ma pocinat. Cesta z Bruntalu
do Brna je skutecne dramatem. I jeho budouci partnerka projde
skolenim od damskeho obsazeni cinzovniho domu v Brne. Nic neprobehne
hladce, ale nakonec priroda si pomuze a pres vsechny problemy
dojde k necemu, co je normalni. V duchu antickeho dramatu musi
byt poceti vykoupeno i smrti. Smrti opilce, ktery posila v zoufalstvi
sve zene eSeMeSky. Neco neuveritelne pomijejiciho.
Nuda v Brne
***
Velmistri, mistri a druha liga
Jan Budar hraje hlavni roli i ve filmu Mistri. Pod
mikroskopem se octne fiktivni vesnicka v pohranici v dobe Mistrovstvi
sveta v hokeji. Vubec hokejova tematika se objevuje nejen ve filmu,
ci vytvarnem umeni, ale napriklad i v Narodnim divadle byla uvedena
pred Mistrovstvim sveta opera Nagano, ktera dostala maximalni
ohodnoceni od hudebnich kritiku. Film Mistri se dostal
okamzite do zebricku nejnavstevovanejsich filmu. Postavy jsou
vsak ponekud schematicke. Kdyz zlemu invalidovi prokluzovaly galusky
voziku na zamrzlem rybniku, mel jsem spis pocit trapnosti nez
zabavy.
Nenadchl mne ani film F. A. Brabce Bolero i kdyz zde stoji
za zminku dobre udelana hudba. Tentokrat bez dojmu zustal i film
Davida Ondricka Jedna ruka netleska.
Pribeh Kvety Legatove Zelary je skutecne udelany jako mistrovske
dilo. Ana Geislerova pravem za nej dostala oceneni ctenaru casopisu
Cinema za nejlepe zvladnutou zenskou roli v lonskem roce.
Pribeh se odehrava v dobe druhe svetove valky v zapomenute vesnici
Zelary v horach, kde se zastavil cas a kam se dostala i zdravotni
sestra Eliska, ktera predtim byla v odboji a zila v meste. Najednou
je prinucena zit s prostym horalem v drsnych podminkach. Skoda,
ze v zaveru filmu je zbytecna prestrelka mezi mistnimi obyvateli
a sovetskymi vojaky. Tim film ztraci na pusobivosti.
Za zminku stoji jeste filmy Kral zlodeju o detech z Ukrajiny,
ktere se pod zaminkou, ze budou vystupovat v cirkusu dostanou
do Berlina. V Berline jsou vsak vyuzivany jako kapsari ci k prostituci,
a slovensky psychologicky film Laury Sivakove Quartetto.
Pribeh matky a tri jejich dcer.
Zvlastni uznani dostal film Tomase Hejtmanka Sentiment.
Hejtmanek chtel puvodne natocit film o reziserovi Frantisku Vlacilovi.
Vlacilova smrt vsak nedovolila tento film udelat. Hejtmanek se
tedy pokusil o to, aby zachytil filmare, tak jak si ho pamatuje,
pokusil se zrekonstruovat jeho zivot tak, ze toci v podobnych
mistech kamerou, tak jak by ji pouzil Vlacil. Starnouciho rezisera
hraje Jiri Kodet. Hejtmanek pri tom nepredstira, ze by na urcite
otazky dostal presne tyto odpovedi. K cloveku, ktery uz neni se
vsak snazi priblizit, zachovat z neho neco a snazi se to udelat
bez sentimentu. Sentiment zustava pouze v nazvu. Shodou okolnosti
je Vlacilovi venovan i dokument Drahomiry Vihanove Hledani.
***
Dokumenty
Jednou z nejzajimavejsich casti festivalu jsou dokumenty a studentske
prace. Tentokrat jsem videl prace studentu z bratislavske VSMU.
Jednalo se o kratke nekolikaminutove filmy. V uvodnim snimku Procesi
se po velke oslave, ze prichazi na svet novy clovek, vydaji manzele
starym autem do porodnice. Auto zustane v pulce cesty a zatimco
manzelka hleda nejprihodnejsi misto k porodu, manzel se pokousi
nastartovat auto. V serii studentskych filmu mne zaujal jednoduchy
animovany film Animals. Behem nekolika vterin je vyjadreno,
jak kun bez zateze bezi a jak zpomaluje, kdyz ma jezdce na hrbete
a jak se pro nej stava zivot tezsi a tezsi, kdyz pribira naklad.
Skvele jsou i dokumenty z prace zasahove policie, rozhovory s
policisty, i jejich omyly.
Naopak mezi nejstarsi filmove dokumentaristy patri Drahomira Vihanova.
V Plzni byly jeji ctyri dokumenty. Krome filmu o Frantisku Vlacilovi,
zachytila i zpevacku Evu Olmerovou tesne pred smrti. Dokument
Promeny pritelkyne Evy zachycuje Olmerovou i v okamzicich,
kdy jiz nemuze zpivat, ale stale bojuje s demonem alkoholu. Velice
pusobive je natocen film Denne predstupuji pred tvou tvar.
Jedna se o pribeh neodsunuteho sudetskeho Nemce Frantiska Eimana.
Po navratu z italskeho zajeti nalezl pohranici zcela jine nez
kdyz z neho v roce 1943 odesel. Nikoho zde neznal, mluvi spatne
cesky, ale patri do male vesnicky v Orlickych horach. Zde je jeho
domov. V devadesati letech z neho vyzaruje smireni a laska. Tento
kratky film pripomina Hanakovy Obrazy stareho sveta. Drahomira
Vihanova vsak tvrdi, ze celovecerni Hanakuv film je mistrovskym
dilem, zatimco tento film je pouze kratkym dokumentem.
Pro nas, kteri zijeme v emigraci, je zajimavy pohled, jak se zije
dnes jinym emigrantum v Cechach. Marek Dusak zde uvedl film Ucel
cesty. Vypravi o bosenskem basnikovi a spisovateli Adinu Ljucovi
(vloni v zari jsme otiskli jednu jeho povidku). Adin pracuje v
Praze v knihovne. Knihovna v Sarajevu byla znicena a zde ma nejvetsi
mnozstvi materialu pro svou praci. Pro Marka Dusaka bylo nejdulezitejsi,
aby vznikla mezi nimi duvera, urcity vztah, coz trvalo nekolik
mesicu. Vyhodou bylo, ze jsou stejne stari. Oba vsak prosli jinou
zkusenosti. Nesdelitelne je treba to, ze kamarad, ktereho znal
Adin z detstvi, s kterym si vymenoval desky, chodil na pivo, najednou
vylezl na kopec a ostreloval jejich spolecnou vesnici. Nepochopitelne
pro nej je, ze Srbove znicili Bosenskou narodni knihovnu. Nebyla
moslimska, ale byla i srbska a chorvatska. Tragedie je v tom,
ze si vlastne Srbove znicili svoji knihovnu. Adin tvrdi, ze ze
vsech statnich utvaru, kterymi jeho zeme prosla se mu nejvice
libilo Rakousko-Uhersko. To se mohlo nastoupit do vlaku v Praze
a vystoupit v Sarajevu. Pri nataceni filmu nebyl problemem jazyk,
ale to, ze vlastne Adin, o kterem je film, nevedel, jak to bude
zpracovano a co z toho vznikne. Jako clovek, ktery pise, je zvykly
pracovat sam a najednou se objevil v situaci, kdy nema kontrolu
nad vyslednym produktem. Pri psani prihlizi k nazoru druhych lidi.
Pro uprchlika je problemem, ze ztratil prostredi, z ktereho vychazi
jeho vlastni kultura. Presto je pry ze vsech uprchliku na tom
nejlepe. Jednak je v Praze velka Slovanska knihovna, jednak jsou
pro nej Cesi povahove nejblizsi. Tohle stesti nemaji jeho pratele
ve Svedsku nebo v Spojenych statech. Pred valkou a behem valky
byl vsak zajem o kulturu mnohem vetsi nez dnes. Nyni prevazuje
spis zajem o penize. Lidi maji pocit, ze se uz dost natrapili.
Moji pratele prestali psat a zacali vydelavat a pokud neco pisi,
tak je to spatne. Prestoze zije 12 let v Praze, je Bosna jeho
domovem.
V Plzni bylo mozno videt i radu dokumentu, ktere se z ruznych
duvodu nedostaly do distribuce. Dale pak filmy, ktere sice byly
v televizi, ale zustaly bez povsimnuti. Objevuji se zde i akteri.
Jednim z nich byl i Josef Bordelin Karafiat, ktery zil v Ottawe
a v Toronte. Tentokrat ho muzeme videt se skupinou Plastic People
of the Universe v dokumentu Czech Woodstock.
***
Jan Svankmajer
Velkou postavou ceskeho animovaneho filmu je Jan Svankmajer. V
Plzni bylo mozne videt tricet filmu, vcetne nekolika celovecernich.
Hned v uvodu festivalu to byla cerna groteska Spiklenci slasti.
Dnes sedmdesatilety filmar zalozil v roce 1970 Surrealistickou
skupinu. V letech 1973-1980 vsak nemohl tocit. Sam se k surrealismu
hlasi a v dobe festivalu byla v Plzni vystava del Evy a Jana Svankmajerovych.
Mimo to se konala i s obema manzely beseda.
Svankmajer zde obhajoval surrealismus jako nejsvobodnejsi tvorbu.
Podle nej nelze tvorbu davat do sluzeb jakekoliv ideologie. Neznamena
to, ze by se surrealisti nemohli nejakym zpusobem angazovat, ale
nikdy ne svoji tvorbou. Ukolem surrealistu je zmenit svet a promenit
zivot. Svankmajer dava prednost prirozene animaci pred animaci
na pocitaci. Presto uznava, ze nekteri maliri mohou pocitac pouzivat.
Jde hlavne o to, jak vnitrni pocit dostat ze sebe ven. Pocitac
je pouze nastroj. Rad pracuje se starymi predmety. Protoze predmety
jsou svedky nejake udalosti, kdezto ve virtualni realite toto
svedectvi chybi. Pocitac nema dejiny, nema zivotopis. Z toho duvodu
se radeji pocitacum vyhyba a pouziva je jen tam, kde nelze pouzit
klasickou animaci.
***
Nejbourlivejsi desetileti ceske kinematografie - Rok 1964
V tomto roce vznikla rada vynikajicich filmu. Nedavno jsme
v Torontu videli film od Zbynka Brynycha a paty jezdec je strach.
Pred casem zde bezely Nemcovy Demanty noci. Na festivalu
jsem videl poprve krasny Kachynuv film Vysoka zed o jedenactilete
Jitce, ktera se zamiluje do muze, ktery ochrnul pri autonehode.
Zajimave bylo videt film Evalda Schorma Kazdy den odvahu
s Janem Kacerem, Janou Brejchovou a Josefem Abrhamem. Tragedii
cloveka, ktery chce neco zmenit chapu dnes o neco vice nez pred
ctyriceti lety, kdy jsem film poprve videl. Muze vubec tento film
neco rici lidem, kteri socialismus sedesatych let neprozili? Neprozili
dobu, kdy se klubala na svetlo svoboda. Hovori tyto filmy a nebo
je to pro ne rec z jine planety? Jelikoz festival navstevuji prevazne
mladsi lidi, pozadal jsem sestadvacetiletou Kamilu Vlasakovou,
aby se podelila o pocity, ktere na ni udelal tento film.
KV: Film se mi velmi libil. Zaujal mne, libilo se mi prokresleni
postav. Zaroven byl pro mne dokumentem. Jednotlive osoby nebyly
zachycene polopatisticky. Davaly prostor k dokresleni.
ABE: Mate stejny pocit neschematickych postav i v dnesnich
filmech?
KV: Prave proto se mi film libil, protoze mam pocit, ze se
dnes uz timto zpusobem toci mnohem mene. Dnes maji postavy jasne
dane vlastnosti. Da se predvidat, co budou delat. Situace jsou
mnohem jednodussi.
ABE: Jak na vas pusobi herci, kteri dnes jiz, jako Brodsky,
zemreli, jini zestarli?
KV: Byli mladi a hezci. Libilo se mi, jak hrali. Meli neuveritelne
prirozeny herecky projev. Reziser jim dal zrejme hodne prostoru.
ABE: Vsimne si dnes nekdo toho, ze Abrham ve filmu chodi provokativne
v dzinach?
KV: Nejen to. Chodil v praci v monterkach, bez kosile. Odlisoval
se od ostatnich.
ABE: Jak byste charakterizovala postavu udernika Lukese, ktereho
hral Jan Kacer?
KV: Rekla bych, ze dela neco, s cim se plne neidentifikuje,
neztotoznuje. Nebyla to nesympaticka postava. Vyjadroval lidskou
slabost. Nebyl schopen se chovat statecne nebo cestne, casto uvolnoval
sve emoce jinak nez by se ocekavalo, ale byl lidsky. Svoji slabost
kompenzoval fyzickou silou. Mel typicky muzske chovani. Silacky
reagoval v okamziku, kdyz neco nezvladal.
ABE: Jak se divate na jeho politickou angazovanost?
KV: Chtel obstat v te dobe. Nebyl to karierista, na rozdil
od dvojice novinaru, ktere predstavovali Brodsky a Jiraskova.
Byli starsi a uz meli postaveni a karieru. Na rozdil od mladeho
cloveka jiz byli otupeli. Zatimco Kacer mel s karierou problemy,
snazil si ji vybudovat, proto, ze mel pocit, ze se to od nej ocekava.
ABE: Atmosfera venkovskeho bydleni, kdy domaci kontroluje najemnika?
KV: Asi to odpovidalo dobe, i kdyz ne vsichni se projevovali
takhle vyrazne. Pusobilo to na mne jako realita. Byli to dva lidi,
bratr se sestrou. Kdybych byla jeste o deset let mladsi, tak bych
asi takove venkovske prostredi nechapala, ale od svych prarodicu
znam jeste tento zpusob zivota na venkove. Oni take ziji na venkove
se slepicemi v jednom baraku.
ABE: Neni vzdalene prostredi tovarny, velke haly, pichacky?
KV: Nedavno jsem cetla zivotopis jedne pani, ktere je 77 let
a popisuje vztah se svym muzem. Dycha z toho atmosfera komunismu.
I kdyz jsem rada, ze uz to tak neni, presto dokazi pochopit tu
urcitou nostalgii. Dokonce si myslim, ze nekteri moji vrstevnici
by byli v ni stastnejsi. Mam pocit, ze se lidi tolik nehonili,
jak o tom svedci atmosfera tovarny, i kdyz ta je prave obrazem
te sedi. Jsem rada, ze uz je ta doba pryc. Krasne a svezi na filmu
jsou ty postavy hercu: mladeho Kacera, Brejchove, Abrhama. To
davalo filmu pozitivni atmosferu. Dokazi si predstavit, ze to
byla svym zpusobem hezka doba.
Sedesata leta, kdy vznikl Schormuv film Kazdy den odvahu
byla skutecne obdobim nadeje, po kterem prisla deprese let sedmdesatych
a normalizace. Nekteri kritici jako A. J. Liehm se stale vraceji
k tomuto obdobi. Plzenske Finale dovoluje srovnavat.
Dovoluje srovnavat i filmy, ktere se toci dnes. Krome filmu Vaclava
Marhoula Mazany Filip, jsem videl zbyvajicich deset souteznich
filmu a udelal jsem si tedy na zaver jen tak pro sebe zebricek.
1. Neverne hry
2. Nuda v Brne
3. Sentiment
4. Zelary
5. Kral zlodeju
6. Quartetto
7. Mistri
8. Jedna ruka netleska
9. Bolero
10. Jak basnici neztraceji nadeji
Ales Brezina