Navrat na hlavni stranu

Most, ktery spojuje Vychod se Zapadem
Predrag Matvejevic
Dokud byl Mostar skutecne mestem, byval Stary most jeho chloubou,. Dlouho jsme zustali jak bez mesta, tak bez mostu. Konecne byl tedy spojen kamenny oblouk nad rekou. Znovu, po celem desetileti preklenul Neretvu. Drive, nez se teto udalosti budeme venovat, je treba si polozit otazku, co to vlastne znamena.
Byl most skutecne rozboren a muselo k tomu skutecne dojit? Tyto otazky nas trapily jako nocni mura od okamziku, kdy v listopadu 1993 dopadly na Stary most v Mostaru granaty a zborily ho. My jsme ho se sklopenyma ocima videli dal, citili jsme jeho pritomnost, trebaze jsme ho vlastne uz videt nemohli. "Je zde a zustane tu" septali jsme si a ujistovali se, navzdory skutecnosti. Sami sebe jsme presvedcovali, ze jeho nepritomnost je jen zdanliva, docasna, vlastne neskutecna.
Pripominal jsem v poslednich letech, sam sobe i jinym, krasu naseho mostu, jeho smelou stavbu, belost kamene, z nehoz byl vytesan, obraz jejz nabizi jeho oblouk jak ve dne ve slunci, ktere je v tomto krasovem kraji zarivejsi, tak v noci, za svitu mesice, ktery zde sviti jasneji nez jinde.
Postaven byl za otomanske vlady, roku 1566 krestanskeho letopoctu ci 944 roku Hidzry. Na stare kamenne desce bylo kdysi arabskym pismem napsano: "Byl postaven stavitelem jmenem Hajrudin za vlady Sulejmana Vzneseneho". Slovo most, jez je obsazeno ve jmenu Mostar, je spolecne vsem slovanskym jazykum.
Rikali jsme mu "stary", tak, jak kluci rikaji tatovi anebo starsimu kamaradovi. Potkavali jsme se "na starem", mluvili "o starem", nejodvaznejsi z nas skakali "se stareho" do Neretvy, "nejpruhlednejsi reky na svete". Byli jsme presvedceni, ze je zde nejcistsi voda vubec. Jeji breh je lemovan vysokymi a ostrymi skalami, kterym lide z Mostaru rikaji "peçiny". Kazda z nich ma sve jmeno, nektera i duvernou prezdivku: "Zelenika", na niz rostou divoke fikovniky a granatova jablka, "Derava", pod niz byl nebezpecny vir, (mostarsky "kapak"), Velky a Maly Sokol pri usti potoka Radobolje a u nich "Hlavoun", podobny molu v nejakem malickem jadranskem pristavu a proti nemu "Stojanek", na nemz se kluci pripravovali na skok s mostu. Nejodvaznejsi skakali po hlave, tomu se rikalo "na vlastovku". Na ostatni skaly, stejne jako na most sletali od more rackove. Jaderske more je odtud na dosah.
Obcane Mostaru byli pysni, ze lide prichazeli zdaleka, aby jejich most videli a obdivovali jej. Kluci z nej nekdy skakali "zadarmo", jen aby cizinci ukazali, co dovedou. Kazdy z nas pamatuje vesnicany, kteri pres nej prechazeli s nakladem na zadech, ovce, ktere za sebou zanechavaly chomace vlny, kozy a bobky, co po nich zustaly, neunavne mezky a tvrdohlave muly, hubene osliky, kone se zvonivymi podkovami a klepot drevaku mladych divek na kamennych deskach chodniku. Koldokola kopce, nekdy s modravym nadechem.
Dole u reky se rozpaluji pisciny, a tryskaji prameny ochlazujici pole s melouny. V lete se tu zahriva zvizdan, teply svistivy vitr, v zime vane severak bura. "Huci vetry od Neretvy" zpivalo se jak v lete, tak v zime o obou.
Valky, dobyvani, zurivost a dokonce i zemetreseni, na tomto balkanskem uzemi caste, jej pres ctyri sta let usetrily. Okolni mosty zacali borit "Srbove", Stary svrhli do Neretvy "Chorvate". Jejich jmena davam do uvozovek, abychom tyto katolicke a pravoslavne talibance, mirici na pamatniky islamske civilizace, neztotoznovali s temi Chorvaty a Srby, s nimiz jsme se delili o spolecne slzy nad Starym i o stud za toto barbarstvi.
Kdyz se zhrouti velika stavba, zustava obvykle na jedne ci druhe strane po stranach mensi ci vetsi pahyl, stejne jako kdyz cloveku useknou ruku nebo nohu. Nejdrive se mi zdalo, ze se cely most zhroutil a nezanechal za sebou nic, ze se do hlubiny zritily i skaly, ktere jej podpiraly i kamenne veze "Tara" a "Halebija", bdici nad nim i s tou hercegovskou hlinou, do niz byly zasazeny. Na obou stranach zustaly jen zejici rany, nic jineho.
Nas Stary nebyl pouhym mostem, ci pametihodnosti. Slouzil vsem, vsechny nas spojoval. Uchovaval pamet predku, jako dedictvi jej prebiraly generace. Nespojoval jen oba brehy, ale i svetove strany. Zde si podavaly ruce Vychod se Zapadem. Bylo mozne jej zborit, ne vsak znicit. Zustal v lidech, kteri pri nem vyrustali, zili s nim a umirali anebo jej alespon spatrili. Skryvali jsme jedni pred druhymi, jak jeho ztraty litujeme. A nyni, kdyz je opet zde, rozepjat mezi obema brehy reky, zmocnuje se nas smutek i radost zaroven. Nevim, co je silnejsi.
Pokusy o obnovu Stareho mostu v Mostaru nebyly nejstastnejsi. Zacinalo se chaoticky, znova a znova. Zustalo jen u priprav, prerusovanych a zmatenych. Snad proto, ze my uz jsme nebyli pospolu, blizci jedni druhym. Zahranicni odbornici byli ochotni se s obnovou pustit do krizku ­ francouzsti madarsti, turecti, italsti a nevim, kteri jeste. Bylo toho dost, co jsme se od nich mohli naucit. Zapomneli jsme druhy kamenu, z nichz byl most slozen ­ tenelije z Mukuse, miljeviny ci brece z kamenolomu po celem udoli Neretvy, v zapomneni se ocitly nekdejsi nastroje davnych stavitelu mostu ­ caklje, pritegace, uprnjaky. Malokdo si dnes jeste vzpomene na dila hercegovskych a dalmatskych "mistru kamene" v tomto kraji. Ti na dohled od poboreneho Stolce tesali mramorove nahrobky a svymi dlaty vpisovali jmena a vzkazy budoucim pokolenim do steçku, bosenskych nahrobku, na polich u Radimlje. Kolem jsou "hroby a kosti nasich predku", napsal Aleksa Santiç.
Tato obnova, navzdory vsemu, je ovocem dobre vule a usili postavit se nenavisti a zlu. Nad Neretvou se znova klene skutecny most, nase stara çuprija, jak rikame u nas v Bosne.
Prelozil Jeronym Brezina-srpen 2003

Navrat na hlavni stranu