I emigrace mela svoji "antichartu"
Pomerne hodne se v posledni dobe v Lidovych novinach diskutuje
o Charte 77 i anticharte a motivech a moralizovani ci tolerovani
tech, kteri antichartu podepsali.
V zahranici byl vyznam Charty 77 po jejim uverejneni pozitivne
ocenen, zejmena politickym exilem, ktery rozeznal moznosti tohoto
textu, jako kladeni durazu na plneni lidskych prav v tehdejsim
Ceskoslovensku. Byl to pocin, ktery exil ocenil jako moralni vyzvu
a take jako moznost pomoci chartistum ve forme poukazovani zahranicnim
vladam a parlamentum na jejich pronasledovani a na celkovou politickou
situaci, kdy ceskoslovenska vlada neplnila Helsinske dohody o
lidskych pravech, k jejichz dodrzovani se zavazala.
Posuzovano ze zahranici, kazdemu bylo take jasne, ze podepisovani
anticharty byla formalita a ulitba za to, aby umelci a jini mohli
profesionalne prezit. Je take ale pravda, ze nekteri z nich nemuseli
navic pronaset projevy nebo podepisovat nadbytecna prohlaseni.
Bohuzel, tak jak to byva, nekteri z antichartistu nyni jsou velkymi
demokraty nebo antikomunisty a na sve byvale nadbytecne angazovani
nyni radi zapominaji. A je jedno zda pani Vondrackova antichartu
podepsala nebo ne, jeji servilni prohlaseni v kanadskem tisku
pri jejim zahranicnim zajezde o nepronasledovani umelcu v Ceskoslovensku
bylo dostatecne trapne.
Na ceskou a slovenskou emigraci si majori v letenske kachlikarne
vymysleli podobnou vec, ve forme tzv. "upravy vztahu"
(pisatel techto radek za poukazovani na tyto metody byl zbaven
ceskeho obcanstvi, o cemz nebyl uvedomen a dovedel se to az v
roce 1990). Byla dana moznost emigraci bud si upravit vztah,
to je nasledne si znovuobnovit ceske ci slovenske obcanstvi a
zaroven se zavazat, ze nebudou vyvijet zadnou nepratelskou cinnost
proti Ceskoslovensku. Za tento ukon sice podle vyse vzdelani
museli zaplatit, odmenou bylo vsak povoleni jejich cest do Ceskoslovenska,
kde se mohli velkoryse "ukazovat" svym pribuznym a pratelum,
popripade meli lukrativni nabidku promluvit s prislusniky StB
o jejich dalsich moznostech. Druhou prilezitosti co majori nabidli
byl souhlas se zrusenim ceskeho nebo slovenskeho obcanstvi a takto
mirneji upraveni jen se zahranicnim obcanstvim jim po zaplaceni
pomerne vysokych poplatku bylo umozneno navstevy rodne vlasti,
nyni jako jeji neobcane. Pochopitelne pokud by se "prohresili",
byla jim dalsi navsteva odmitnuta. Bylo sice mozne chapat z humannich
duvodu navstevu nemocnych rodicu, prevazne slo ale o znamou ceskou
vypocitavost, nebo jak pani Siklova pise, do niceho se neplest.
Nutno rici, ze velka vetsina ceske a slovenske emigrace na tuto
hru majoru nepristoupila, jiz take z toho duvodu, ze by popreli
duvody proc vlastne puvodne z rodne vlasti v dobe utlaku odesli
(utlaku, ktery po odchodu jeste zesilil) a pozadovali v zahranici
udeleni politickych azylu, ochrany a vytvoreni podminek pro zacatek
noveho zivota ve svobodne zemi, coz jim bylo velkoryse umozneno.
Milos Suchma, Kanada