Povanocni blues
V poslednich letech nesleduji beh casu jenom daty svych narozenin
. Jsou to Vanoce, ktere mi nejsilneji pripominaji jeho stale,
ale pro mne relativne stale rychlejsi, plynuti.
O techto svatcich a zpusobu jejich proziti mam dnes ovsem jinou
predstavu a vzbuzuji ve mne jiny pocit nez v dobe detstvi. Mozna,
ze je ten pocit jiny nezli onen i pred patnacti, dvaceti lety.
Klid a pohoda, to jsou pro mne hodnoty stale vyznamnejsi. A tento
stav mel by byt nejdosazitelnejsi prave o Vanocich! Jenze, jak
receno moudrym, vsechno je jinak.
I v moji rodine, podobne jako snad i v jinych rodinach, dochazi
v rijnu nebo v listopadu k vyrokum: Letos budeme rozumni, jsme
prece davno dospeli, zadne deticky, jednu nebo dve malickosti
kazdemu pod stromecek. Vzdyt uz davno nic nepotrebujeme. Jen zdravi
a klid.
Teprve letos, zda se mi, malinko se nam podarilo vyhnout se
besneni mas, tem shonum po mallech a obchodem s jidlem i tovarem
jinym, onomu shaneni veci mnohdy nepotrebnych, ktere jen vanocni
obal promeni v pekny darek.
Vzpominam na svoji matku pracujici v tech dnech vanocnich
v kuchyni dlouho do noci. A na Stedry den vraci se otec ze zamestnani
v povznesene nalade, mati nema pro jeho stav pochopeni a vse se
pojednou hrouti jako domecek z karet v pocit nedoceneni. Vanocni
nalada bere za sve, ac vecer pak je pod stromeckem docela pekna
hromadka darku, ve valne vetsine zakoupene matkou prozirave uz
na samem sklonku leta.
Lec cosi, jakysi smutek visi ve vzduchu, nedefinovan, ale vniman.
Nerad splyvam s davem. Ale protoze nedovedu vanocni nakup zaridit
jako moje matka, jsem i ja na jedno nebo dve odpoledne obchody
pohlcen.
Doma zena vari a pece. Ptam se celkem pravidelne: "Cim ti
muzu pomoct?"
Jsou mi svereny prace zcela pomocne. Obcas pak zena rika: Nedelam
nic, nez ze se motam kolem plotny, jestli o tom nevis!
Vim o tom. A uz po nekolik let navrhuji stravit Vanoce jinde.
U tepleho more treba. Na jihu. Pripadne v Praze.
Letos jsem si to prani nadelil pod stromecek.
Byvaly Vanoce, kdy jsem velice touzil vratit se natrvalo domu,
do Prahy, do Cech (nikoli do Ceska). Tehdy to neslo. Ted by to
slo, ale uz nechci. Mam dost duvodu k tomu zustat uz, az do smrti,
tady v Kanade.
Jsou ale chvile, kdy pocit nepochopeni pro zvyklosti teto zeme
je silny. Mozna, ze nejsilnejsi je prave o Vanocich, 26. prosince.
Boxing Day se tady rika. To je den, kdy za jakehokoli (treba i
nadherne slunecneho jako letos) pocasi dlouhe kolony aut smeruji
k nakupnim strediskum, k mallum. Neni mi zcela jasne, proc treba
i majitele tech sofistikovanych a nijak levnych vanu riti se k
obchodum za vidinou uspory za nakup vanocniho papiru nebo polobotek,
sumy to celkem nepatrne v porovnani s cenou toho vozidla.
A nejen to. Protoze zde Stedry den je dnem docela obycejnym a
nevyznamnym a onen den sv. Stepana (zde tedy Boxing Day, 26. 12.),
promenuje se v den horecnate nakupni, velike krestanske svatky
vanocni redukuji se vlastne na jediny den, 25. 12.!
Je mi z toho nekdy zvlastne, nejednou smutno.
A tak letos v tento den, ulehl jsem na sofu, prikryl se a dival
se, jak odpoledne se meni v podvecer, na blikajici svicicky na
vanocnim stromku, poslouchal pokojem se tise linouci hudbu a vnimal
onu slastnou nehybnost odpocivajiciho tela. Vzduchem vonela purpura
a ja si v tu chvili pripadal ...hm, prisny ctenar snad promine
... jako Jezisek v jeslickach ...
Vladimir Cicha
***