Povidka
Simeonuv Silvin
Simeon jiz tri roky zneuzival sprchu u Armady spasy a zatim mu
to stale prochazelo. Nemel na ni narok, protoze mel svuj byt.
Jenze Simeon se s kazdym znal a mel ve vsech dobrocinnych organizacich
konexe. Ba co vic, Simeon byl zde docela vitanym. Nebyl to ani
klasicky opilec, jako jeho kolegove, nebyl vlezly. Do Armady spasy
chodil pouze na kafe a osprchovat se. Jelikoz mnozi obyvatele
se nesprchovali vubec, nezvysila se ani stanovena spotreba vody.
I kdyby, voda se zde platila pausalem.
Na tom by nebylo nic spatneho, kdyby Simeon nemel svoji sprchu
doma, jenze tu nepouzival uz skoro tri roky. Tehdy v unoru mu
v jeho sklepnim byte ve vychodnim Toronte zamrzla voda a nez to
opravili, tak se musel nekde osprchovat. Nejdrive to zkousel ve
verejnych bazenech. Pri tom si i zaplaval, ale pak zacali vybirat
vstupne a na to nemel. Tak namiril k Armade spasy. Jenze po osprchovani
se mu nechtelo hned na ulici. I zasel si jeste tedy na kafe. Ze
zacatku se citil nesvuj, ale po case tomu privykl a kdyz mu konecne
v kvetnu sprchu opravili, uz nechtel tento zvyk menit.
Jak jiz jsem rekl, zil ve sklepe, ale nerekl jsem, ze dlouhe hodiny
vysedaval pred pocitacem, kam ukladal na internet sva proroctvi.
Kdokoliv si je mohl na celem svete vyhledat a precist, ale nikdy
se nestalo, ze by je nekdo vyhledal a dokonce cetl.
Vim, ze jsem potkal jednou posetilce, ktery zase opisoval latinsky
slovnik. Jeho pocinani mne bylo zahadou. Jestli chtel takto rucne
zhotovenou ucebnici vydat jako svou a tim vstoupit do rad intelektualu
a kandidatu na Nobelovu cenu za pedagogiku nebo jestli tak resil
svoji grafomanskou frustraci, nevim. Simeon vsak do teto skupiny
lidi nepatril. Jeho konani melo hlavu a patu.
Simeon byl totiz zchudly urednik na penzi. Rekl bych statni urednik,
ale on nikdy nepracoval pro stat. Nazval bych ho profesorem, ale
on nikdy neprednasel na nejake univerzite. Byl to urednik na volne
noze. Urednik-umelec, bohem. Pisar - Rousseau. Koncem padesatych
let se stal znamym nejen po Toronte, ale po celem Ontariu. Chodil
se svym kufrikovym psacim strojem od domu k domu jako instalater
se svou brasnou a nastroji. Tu byla zapotrebi napsat nejakou tu
zadost na urad, jindy zas milostne psanicko ve tvaru pismenove
mozaiky, kdy pri pohledu z dalky se z dopisu usmivala nastavajici.
Mistr pisarsky dokazal na svem kufrikovem stroji delat zazraky.
Pri psani zaveti jeho radky ostre zarezavaly jako v knize (i kdyz
se ma zavet psat pouze rukou). Jeho sloh si nezadal se slohem
basniku.
Prvni pohroma prisla s elektrickym psacim strojem. Najednou byla
vsechna pismena stejne silna. Nebylo zapotrebi, cokoliv zduraznit
silnejsim uderem. Naopak zacalo se to brat jako nezadouci, kdyz
text nebyl vzdy stejne silny. Mistr pisarsky pan Simeon si tedy
koupil elektricky psaci stroj. Jenze s elektrickym psacim strojem
se da pracovat pro vladu, nikoliv pro lidi. Najednou i milostne
dopisy zacaly vypadat jako dopisy od bernaku. Na kazdem rohu se
objevila mala kancelaricka, ktera na pozadani vytukala uredni
dopis.
Dalsi pohroma prisla s rozmnozovacimi zarizenimi. To sly do odpadu
vsechny kopiraky. Napsal se jeden dopis a pouze jmeno se vynechalo.
V pripade potreby se sahlo po dopise cislo 14, doplnila se hlavicka
a bylo to. Vysledkem bylo, ze zacalo chodit hodne dopisu, ktere
vsak byly naprosto stejne a tak je lidi prestali cist.
To jeste Simeon netusil nic o dalsi katastrofe, ktera ho cekala.
Pocitace. To uz se nedalo sdelit vubec nic. Mel ho kazdy. Kdyz
bylo zapotrebi, tak stacilo zmacknout jediny knoflik a dopis byl
napsany. Krasny bez chyby, ale take bez duse. A jak byly dopisy
bez duse, tak se ani uz nemusely posilat. Odesilaly se z pocitace
do pocitace, prichazely a hned, aniz by je nekdo precetl, zase
se mazaly.
A Simeon Ten si nejprve najal kancelar s elektrickym psacim strojem,
pak kopirovaci stroj. Nasledoval pocitac. Pak posilal sve vzkazy
E-mailem a nakonec sva poselstvi posilal po internetu. Vysledkem
vsak bylo, ze jeho epistoly ztracely dusi. Nikdo je necetl a tak
doufal, ze prece jen naleznou adresata, naleznou ctenare.
Nyni konecne mohl zasahnout cely svet. Pred tim o nem o pisarskem
mistrovi vedelo cele mesto, dnes o nem vi cely svet a zaroven
nevi nikdo, krome nekolika kumpanu - opilcu od Armady spasy. Ti
ho tak jeste poslouchaji. Proto nezrusil sve "sprchove navstevy"
v teto organizaci.
Jenze tento rok to bylo jine. Tak nejak jine. Prosinec nebyl chladny.
V polovine jeste zpivali ptaci na stromech jako kdyby se ani
vanoce neblizily a Simeon se citil unaven, velmi unaven. Ke vsemu
se to u Armady spasy zacalo plnit uprchliky od vychodu. Nebyl
to radostny pohled. Po trech letech se Simeon zacal sprchovat
opet doma. Teprve na Silvestra zavital znovu do "spolecnosti".
A hle, byla tu nejaka rodina. Jedna z tech rodin, ktera nema co
dat nasi spolecnosti, jak napsaly jedny torontske noviny. Neprisel
zadny odbornik na pocitace, ktere tolik potrebujeme. Prisel nejaky
tesar s mladou sestnactiletou zenou. Nevzdelani. Zadne planovane
rodicovstvi.
Prisli na zimu a chteli nejakou praci: "Construction - praci
na stavbe?" To snad nemysli vazne. Pres leto mozna u Italu,
ale to je vsechno pod uniemi. Tato rodina se definitivne nemohla
vejit do kanadskeho bodovaciho systemu. Jak se sem jen mohla dostat?
Ze by nelegalni migrace, napadlo Simeona. Simeon najednou ucitil
potrebu se jich na to zeptat.
A oni vypraveli o sve ceste, o sve dlouhe ceste, o tom, jak prijeli
do Toronta, jak zde nemohli najit nocleh. Jak se jim narodilo
dite. Simeon najednou citil, ze tihle lide maji dusi, ze prinaseji
neco, o cem si myslel, ze uz davno neexistuje. Ale videl i nebezpeci
pro dite. Pocitil strach, ze mu tu jeho dusi budou chtit mocni
sebrat. Jak rodice budou muset s ditetem prchat do Mexika nebo
do Egypta. Nedomyslel Tragicky konec kolem roku 2033 mu na moment
zkazil radost. Ale jen na moment.
Vzdyt tohle nebude prece definitivni konec
I vzal Simeon dite do naruci a takto chvalil Boha:
Nyni propoustis v pokoji sveho sluzebnika,
Pane, podle sveho slova,
nebot me oci videly tve spaseni,
ktere jsi pripravil prede vsemi narody -
svetlo jez bude zjeveno pohanum,
slavu tveho lidu izraelskeho.
Mozna, ze tento pribeh byl trochu jinak a Simeon zil nekdy jindy
a jinde, ale vanocni pribeh tu je jednou pro vzdy. Jen ten Silvestr
neni osm dnu od vanoc, ale zde v Toronte je v techto dnech vsecko
mozne.
Hezke vanoce
preje
Ales Brezina