Otázky pro Barboru Munzarovou před představením Nového divadla Rošáda
Nejprve Vám chci poděkovat za to, že přijedete do Toronta a za rozhovor. Zároveň se omlouvám, že o Vás vím velice málo, takže se necítím nejpovolanějším pro tento rozhovor. Přesto jsem si připravil pár otázek:
ABE: Narodila jste se v Praze, ale začínala jste v Plzni. Co vás přivedlo na západ Čech? Máte zvláštní vztah k městu. V Plzni se odehrává každoročně filmový festival Finále, navštívila jste někdy tento festival, který má komorní ráz?
BM: Mé první angažmá v plzeňském divadle J. K. Tyla považuji za jednu z nejkrásnějších etap mého hereckého života. Hned po absolvování DAMU - Divadelní Akademie Múzických Umění v Praze, mi nabídl angažmá v tomto divadle, kde shodou okolností začínala i moje maminka, můj tehdejší šéf studijního ročníku, ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni a současný ředitel Národního Divadla v Praze, pan Jan Burian. Plzeň jsem si tenkrát velmi rychle zamilovala. Kolegové v činoherním souboru mě vlídně přijali mezi sebe a měla jsem štěstí na krásné role s velkým, barevným a zajímavým charakterovým rozptylem. Město Plzeň má své osobité kouzlo, do přírody je všude blízko, zkrátka prožila jsem tam krásných, šťastných prvních pět let své herecké dráhy. A co se týče filmového festivalu, byla jsem tam jedenkrát i jako hlavní herecký host, když jsme s filmovým režisérem Jiřím Strachem představovali televizní film Vůně vanilky, kde jsem hrála hlavní roli. Tento film je z období osvobození z druhé světové války a částečně se v Plzni přímo odehrává.
ABE: Film, divadlo, televizní seriály; v kterém žánru se cítíte nejlépe?
BM: Každá tato herecká disciplína má své osobité kouzlo. Myslím ale, že já jako takový poctivý základ vnímám hlavně divadlo. Přímý kontakt s divákem, předávání energie tady a teď, jeden jediný pokus ten který večer, žádná možnost dalšího a dalšího opravného, vylepšovacího záběru... Role s reprízami většinou krásně zraje, prohlubuje se určitá herecká jistota, opodstatněni jednání a motivů jednotlivých situací a figur ve hře. Zkrátka myslím si, že pro profesi herce, je divadlo základ a platforma na získávání kořenů a určité profesní jistoty, která roste s hereckými příležitostmi. Práce před kamerou má svá specifika, je třeba hledat tu správnou míru hereckých prostředků a autenticity, jde mnohdy daleko více o jemnější jemnou kresbu a uvědomění si práce s detailním záběrem. Myslím ale, že bezprostřední kontakt s divákem v divadle je pro mne nejvíc.
ABE: Paul Simon v jedné své písničce si klade otázku je divadlo skutečně mrtvé? Tuším že Joan Baezová tuto otázku upravila na je církev skutečně mrtvá? V čem si myslíte, že je divadlo stále živé, a naopak má církev ještě něco říci dnešnímu světu? Divadelní scéna a kostel jsou jediná dvě místa, kde mohu lidé dnes zaslechnout živé slovo. Lze to něčím nahradit?
BM: Myslím si, že nelze. Z mého pohledu je celý Vesmír o předávání energie, o jemných energetických vibracích, které přenášejí ve svém dalekosáhlém dopadu velké věci, emoce, myšlenky. Takto funguje Vesmír jako celek, jako podstata. Myslím, že se pomalu lidé po celém světě opět probouzejí a hledají smysl života a návrat k přírodě a jejím zákonům je vede od technologií a hektického, chaotického, zrychleného způsobu života. Divadlo, myslím, ať už v jakémkoliv formátu, setkávání herce s publikem nevymizí - jen odráží svoji formou obraz doby. A víra jako taková, ať je už církví institucializovaná, či nikoliv, je podstatou každého jedince, ať už si to připouští, nebo ne. Forma té výměny energie, mluveného, živého slova se tedy podle mého názoru může a asi bude do jisté míry měnit, ale podstata ne.
ABE: Když jsem v roce 1980 přišel do Kanady, byl jsem na návštěvě u jednoho lékaře, který se úspěšně zapojil do zdejšího života, chtěl se velice rychle asimilovat ve zdejším prostředí a řekl mi: „Jediné co navštěvuji z krajanského života, je Nové divadlo, které je vynikající.“ Později jsem se dověděl, že existuje i ve Vancouveru Divadlo za rohem a že je zřejmě více takových souborů. Proč jste se rozhodla zkusit hrát v Torontu? Je to pro Vás určitá výzva anebo je za tím spíše zvědavost?
BM: Když jsem byla malá, hrála v Torontě v Novém divadle moje maminka a tatínek ji tehdy jako režisér inscenace doprovázel. Velmi jsem tehdy jejich cestu do Toronta prožívala a přála jsem jim ten, pro mne tehdy nedosažitelný, výlet a cestovatelskou zkušenost z celého srdce. Cestování miluji, je to radost mého života, ze které čerpám inspiraci a sílu. Říkala jsem si a dospívajíc jsem si i tajně přála, jak by bylo nádherné, kdyby se mi někdy v budoucnu poštěstilo zažít stejnou divadelní torontskou zkušenost, jakou si dopřáli moji rodiče s torontským Novým Divadlem před lety. A vidíte, Vesmír mé tajné přání vyslyšel a tato nabídka potkala i mne. Můj dlouholetý kamarád, bývalý kolega z plzeňského divadla, herec, autor a režisér Toníček Procházka mě oslovil a já nezaváhala ani na vteřinu.
BM: Živě si vybavuji večery, kdy jsme již pozdě večer usínaly s moji sestrou v dětském pokoji, dveře do kuchyně byly pootevřené a tam téměř denně do noci rozmlouvali o divadle oba moji rodiče, právě se navrátivší z večerního představení. Nešlo se těmto tématům vyhnout. Tatínek mě ale, možná i právě proto, vedl od malička ke sportu. Dělala jsem závodně atletiku, hrála volejbal, jezdila na koni, šla mi i sportovní gymnastika, bavilo mě tancování, step.... Původně jsem se nejdřív dokonce hlásila na Fakultu tělesné výchovy a sportu, osud ale kartami zamíchal, v době mé přihlášky na vysokou školu se talentové zkoušky na DAMU dělaly termínově dříve, štěstí zapracovalo a já byla na první pokus přijata na Divadelní fakultu AMU. Vlastně mě to tehdy trošku i zaskočilo. Mé srdce si nedokázalo vybrat a po hereckých zkouškách jsem na rozdíl od spolužáků, kteří mířili do uměleckých pražských kaváren, utíkala na tréninky a celý první a druhý ročník jsem si splňovala limity pro přijetí na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Nakonec mě ale divadlo přece jen pohltilo celou a na sport zbyla kapacita jen jako na radostné hobby a kompenzaci rádoby intelektuálně uměleckých debat, které asi neminou žádného vysokoškoláka, který studuje umělecké obory.
ABE: Cestovala jste tedy. Která země na vás udělala největší dojem? Která po kulturní stránce? Nedávno bylo v televizi udílení oscarů, máte vztah k tomuto druhu zábavy nebo dáváte spíš přednost malým formám?
BM: Vzhledem k tomu, že jsem takzvaně „na volné“ noze teprve asi pět let, dlouho jsem se musela učit, že jsem teď tedy pánem svého času já a mohu s ním nakládat dle svých potřeb a chutí. Už jsem to ale zaplaťpánbůh pochopila, dokázala jsem vystoupit z toho začarovaného kruhu, divadlo, dabing, televize, práce, práce, práce… a posledních pár roků s manželem objevujeme tu vnitřní volnost a poznání, že opravdový život existuje i mimo divadlo. Manžel je také jachtař, pořídili jsme si tedy obytný vůz a jezdíme v něm po Evropě i po vlastech českých. Na jachtařské závody, na několikadenní divadelní zájezdy, na lyže do italských Dolomit, v létě k moři. Na tomto typu cestování miluji to záměrné neplánování. Ona se ta cesta totiž vždycky nějak vyvrbí sama během výletu. Vloni v létě jsme měli krásné tři týdny, projeli jsme Rakouská jezera, italské Lago di Garda, Pisu, Siennu, Florencii a skončili jsme na ostrově Elba v soukromém kempu na malé, téměř prázdné pláži, kousek od malebného přístavu. Malá motorečka a kola v kufru, nafukovací paddleboardy a svoboda, klid a volnost. V zimě rádi utrhneme pár týdnů a odlétáme na jih Thajska do Andamanského moře na jižní ostrovy, masovým turismem příliš nedotčené Ko Lanta, Ko Ngai a Ko Bulon. To je vždy ráj na zemi a totální vyplavení všech přebytečných věcí z přeplněné hlavy. Letos jsme si dali zážitkově Maledivy a když se potřebujeme jen na chvilku ohřát, odlétáme na jaře a na podzim na týden do Egypta. S dcerou jsem si dala Dubaj a Španělskou Malagu... Zkrátka, jak je v diáři pár dní volno a jsou našetřené nějaké penízky, vyrážíme na cesty, jak to jen jde. Baví mě samotné cestování. Čeká mě prozkoumat Bali, chystáme se na Srí Lanku... jsem zkrátka šťastná, když mohu poznávat, anebo se i vracet na již osvědčená místa. Výlet do Kanady, do Toronta, je pro mě tedy za odměnu.
ABE: Autorem hry Rošáda je Jakub Nvota. Více je znám jeho otec Juraj, který debutoval jako herec ve filmu Dušana Hanáka Růžové sny. V roce 2012 natočil Juraj Nvota film Konfident. Znamená to, že oba máte podobné herecké DNA?
BM: Jakub je neuvěřitelně talentovaný a sečtělý, velmi nadaný mladý režisér a autor. Je zároveň i herec, což jeho pojetí režírování a něžné a laskavé práce s hercem přináší velmi obohacující rozměr empatického náhledu do duše vyděšeného herce, který je pokaždé s novou rolí jakoby úplně na začátku. Já s ním zkouším vždy velmi ráda. Je to ale vždy krapet za odměnu, protože Jakub má teď nasmlouvanou práci zhruba na tři roky dopředu a to někdy zkouší zároveň třeba i dvě představení najednou, či se mu práce překrývá. Že jsme ani jeden nespadli příliš daleko od stromu, je tedy asi pravda.
ABE: Rošáda je šachový tah, kdy král jde o dvě políčka do strany a věž táhne na políčko, které bylo vedle krále. Rozlišujeme velkou rošádu a malou. O jakou rošádu se jedná zde?
BM: Samozřejmě, že se jedná o velkou rošádu! Možná tu největší! Děje se totiž v rámci manželského soužití, ale nechci nic prozrazovat dopředu.!
ABE: Kdo bude v torontském představení s vámi hrát a na koho se můžeme těšit?
BM: V roli mého manžela vystoupí Martin Bonhard a jeho sourozence si zahrají Bohdan Zatovkaňuk, Lenka Nováková, Radka Tamchynová a Zuzana Novotná. Zahraje si i Vladko Straka, ale více už nebudeme prozrazovat.
Aleš Březina
***