Terapeutická cesta žirafy ze ZOO do dětského tábora

Václav Havel ve své hře Audience používá metody pes kolem horké kaše k tomu, aby v dialogu mezi sládkem a spisovatelem Vaňkem, který pracuje v pivovaru, dospěl ke konečnému sdělení, že Stb chce, aby na Vaňka psal hlášení a přijde s řešením, že vlastně by si mohl takové hlášení psát spisovatel sám a regulovat to, co o něm tajná policie ví a naopak, co má být pro policii skryté. Celá hra se pohybuje v neustále se opakujících dialozích, kdy se po každé objeví něco nového. Při tom se věty neustále obměňují, jak přibývá konzumace alkoholu. Zřejmě Havlovo pozorování světa bylo velice přesné, protože při nedávném uvedení jiné Havlovy hry Vyrozumění v Torontu, jeden z herců po předpremiéře řekl, že mu to připomíná období, kdy pracoval pro ontarijskou vládu.

Nedávno jsem viděl v pražském divadle Ungelt Františka Němce a Radka Holuba ve hře Cormac McCarthyho Expres na západ. Dva herci se dokáží podobně jako v Havlově Audienci bavit o věcech vážných. Na jedné straně propuštěný kriminálník, který zachrání život profesorovi, který chce skočit pod vlak. Souboj víry a atheismu. I když se jedná o dvě zcela rozdílná představení při kterých se obecenstvo baví, ve skutečně jsou to velice vážné etické a existenciální záležitosti. Projednává se o smyslu života, o víře, pravdivosti, o životních principech.

První část torontského představení Rošáda staví rovněž na dialozích. Tentokrát se jedná o dialog mezi manžely Viktorem (Martin Bonhard) a Laurou (Bára Munzarová). Úvodní rozhovor se odehrává uprostřed noci a od prvního okamžiku je jasné, že problémem není klimatizace v domě, ale něco zcela jiného. Viktor zkrátka nemůže spát. Vše svádí na poměry v domě, hluk od sousedů, způsobený sousedy, zimu v pokoji, ačkoliv je léto.

Klimatizace se nedá vypnout, protože je venku horko. Zvuky z ulice, z metra. Jeho manželka Laura chce na něm vědět, co vlastně chce, ale Viktor to nedokáže sdělit. Dva týdny už není v pohodě. Se svými problémy se svěří Vitktorovu bratru Arturovi. Ten má zase problém s manželkou Karolínou, která sbírá různé předměty jako staré kalendáře, ubrousky, zelený porcelán. Zatímco Artur s Laurou hledají kalendáře ve sklepě, jsou vykradeni. V krizovém okamžiku Viktor oznámí, že s ním v práci vyrazili dveře. Útěchou může být, že spolu s Viktorem ztratilo zaměstnání dalších čtyřicet lidí. Jako terapii adoptoval v ZOO žirafu, za kterou dal peníze z odstupného. Viktor se rozhodne, že od tohoto okamžiku se nebude bát a každému řekne, co si myslí. Laura chce situaci pošetile řešit tím že bude pracovat a Viktor odchází za svou žirafou.

V druhé části Rošády, máme pocit, že Viktor úplně zcvoknul. Hraje doma golf, povídá si s polštářem, ale zároveň se ptá proč jsme si přestali klást otázky: „Proč máme takovou pracovní dobu? Proč odvádíme takové daně? Kdo rozhoduje o tom, kam ty peníze jdou? Kdo rozhoduje o ekonomice?“ Normální otázky, ale nikoho to nezajímá, protože není čas.

Viktor vše bere jako spiknutí proti své osobě. Laura ho nechá převézt do blázince a zbytek rodiny řeší Viktorovu situaci. Otázkou, je, jak se jednotliví členové rodiny vůbec znají. Sylva ani neví, jestli Artur pije kávu. Soňa nakonec definuje rodinu jako prokletí, z kterého se člověk snaží celý život dostat. „Jsme sice sourozenci, ale je to to, co nám komplikuje život. Viktorovi bychom pomohli, kdybychom mu jednou provždy dali pokoj!“ 

Viktor se vrátí z léčení, ale pro změnu zbankrotuje podnik, kde pracuje Laura. Jde Viktorovou cestou, objevuje všude spiknutí, ale tentokrát se ji proti ďábelským silám zosobněnými sousedkou Viktor zastane a skutečná záchrana přichází od bankrotu zoologické zahrady, která jim dodá žirafu. Budoucnost je nikoliv v Arturových penězích, ale v něčem bláznivém, třeba v dětském táboře se žirafou.

Ve hře jsem obdivoval složité dialogy, které zrcadlily absurditu života v kterém se pohybujeme. Občas se již podivujeme nad tím, že na druhé straně telefonního spojení je živý člověk a nikoliv automat. Normální otázky jsou nenormální. Pokud hledáme odpověď, nacházíme spiknutí.

Na závěr ještě slovo režisérky Lenky Novákové, která pro torontské Nové divadlo hru připravila: Rošádu Jakuba Nvoty jsem režíjně převzala z pojetí divadla Frída, i když v mnohém upravené na naše poměry, náš ansámbl, naše možnosti. No prostě tak trochu potoronštěně. Mým úkolem bylo vše připravit tak, aby Bára do děje jenom vklouzla. A tak se i stalo. Hned z letiště přišla na zkoušku a vrhla se do práce. Mohla stavět na tom, co jsem připravila. Oproti představení divadla Frída jsme roli trojčat rozdělili mezi tři herečky a i to fungovalo. V průběhu necelého týdne zkoušení z nás nenásilně vymámila možné i nemožné. Jsme nesmírně vděční za její vstřícnost, herecký um a pokoru. Otevřela nám svou náruč i duši, aby nám pomohla vytvořit na jevišti postavy, jak si je představoval autor hry a jak se role dotvořily během asi pětaosmdesáti repríz Rošády v Česku. Na vlastní oči jsme si mohli potvrdit, s jakou vervou je třeba se vrhnout na tvoření divadla, jakou sílu má gesto, jakou sílu má třeba i jenom pohled.

Všichni hráli o život, všichni za jevištěm odvedli úžasnou práci a naši diváci byli na každém představení skvělí a přijali nás s jejich věrnou láskou k našemu souboru.

Myslím, že ač již po odjezdu - Bára tu bude ještě notnou chvíli v nás...

Ještě, kdo hrál: Laura - Bára Munzarová, Viktor - Martin Bonhard, Artur - Bohdan Zatovkaňuk, Simona - Lenka Nováková, Sylva- Radka Tamchynová, Soňa - Zuzana Novotná, zloděj - Vladko Straka, sousedka - Mižu Matejkovičová – přelud - Anička Dvořáková.

Podle videozáznamu Aleš Březina, Praha. Foto: J. Crhák

***