Navrat na hlavni stranu

Fotogalerie

Ja chci k divadlu!
Kdyz jsem v roce 1980 prisel do Kanady, setkal jsem se velice casto s nazorem: "Krajanum, to se radeji vyhnu, ale jedine na co jdu je ceske divadlo. To ma uroven." Pak jsem byl castokrat pozvan k lidem, kteri se krajanum vyhybali a ono se to u nich primo hemzilo dvounozci, kteri pouzivali jazyk blizky cestine, obcas podobny slovenstine. To byly jakesi vyjimky.
Jednou vecer jsem tedy vyrazil do Limelight Theatru na Yonge St. Hrali tam Muze v offsidu a ja se prijemne bavil. Pamatuji se, ze Jiri Skoda tam hral pana Sadla. Malicky pan Sadlo fotbal nikdy nevidel, pouze ho slysel. V knize Karla Polacka jsou svatebcane po obradu na zapase Ceskoslovensko-Madarsko a novopeceny zenac Eman mladsi vezme pana Sadla na ruku a ten pak muze sledovat cely druhy polocas tohoto zapoleni na vlastni oci. Nedovedu si predstavit, ze by nekdo vzal Jiriho Skodu, ktery neni sice velky vzrustem na ruku a ten na ni sedel jako na lavicce fotbaloveho stadionu a sledoval fotbalove utkani. Po pravde receno nedovedu si predstavit, ze by neposedny Jiri Skoda se dokazal na fotbal divat dele nez pet minut. V Novem divadle vsak s touto scenou nemeli problemy. Zkratka tam tato scena chybela a nikdo to nepoznal.
A to je prave pekne na divadle, ze vlastne Hamlet nemusi trvat pet hodin, jak ho napsal Shakespeare, ale muze to byt jednoaktovka. Herci mohou kazde predstaveni udelat jinak anebo ho mohou zkopirovat podle predlohy. Mohou zapomenout text nebo si vymyslet neco jineho misto toho. Mohou improvizovat, ale take je nikdo do improvizace nenuti. Tehdy jsem si rekl, ze chci k divadlu.
Jenze jsem brzy zjistil, ze jsem na to uplne drevo. K divadlu jsem se tedy nedostal a nemohu souhlasit s vyrokem Tomase Maska, ktery pronesl v nedeli jako John Trucker, ze k Novemu divadlu vezmou kazdeho. Mne by tam nevzali.
Jednou jsem se ptal sveho spoluzaka Jiriho Vocky, komu fandi ve fotbale, odpovedel, ze na fotbal nechodi fandit, ale kritizovat. Ja tedy od te doby, co jsem poznal svoji omezenost, nechodim do divadla kritizovat, ale chodim tam fandit. A tuhle nedeli jsem fandil Tomasi Maskovi, ze dokazal hru predelat do naseho prostredi, Zdence Novotne, ze je vzdy originalni. Po kazde je v ni neco noveho. Vzdy do toho vlozi kus sebe. Naivitu Liby Trakarove, kterou maskuje s pubertalni suverenitou.
Potesilo mne, ze Lenka Novakova nazpivala sanson podle Vitezslava Nezvala, ke kteremu pro predstaveni slozil hudbu Jiri Grosman.
Ocenil jsem dlouhe dialogy, ktere vychutnavam a miluji. Nedavno jsem slysel v radiu Dürrenmattuv Nocni rozhovor. Bylo to z roku 1964, ale bylo to neco, co se da poslouchat znovu a znovu a porad tam clovek nachazi neco noveho.
Lenka Kimla, (ci ve hre Liba Trakarova,) filmove angazma neziskala, ziskala vsak neco jineho, vztah k otci, ktereho hral Tomas Masek, pratelstvi Stefi (Zdenka Novotna) a snad i nekoho pro zivot. Nechci precenovat hloubku predstaveni. Nebylo to filosoficke drama, ale vzdyt zivot se neodehrava vzdy na urovni Bergmanovych filmu, ktere mne braly u srdce v mladi.
V nedeli jsem videl nejen pekne predstaveni, ale i krasne prokreslene digitalni fotografie Milose Kucery (www.mpk.softmusic.net) a u vchodu mne Pavel Kral, ktery se stara take o listky upozornil, ze letos neni predplatne, ale ze si listky na kazde predstaveni musite objednat zvlast. Timto jeho vzkaz vyrizuji a opravuji zpravu, kterou jsme uvedli posledne. A priste prijdu a budu zase fandit, nikoliv kritizovat. To necham svemu spoluzakovi Jirimu Vockovi az pujde nekdy na fotbal, kdyz hokej letos asi nebude.
Ales Brezina

Navrat na hlavni stranu