Zahajovac’ proslov Pavla Rejchrta
na vernis‡ži M‡rii Gab‡nkovŽ ve čtvrtek 23. ř’jna 2014 ve SlezkoostravskŽ galerii
D‡my a p‡novŽ,
je mi velkou ct’ a m‡m upř’mnou radost z toho, že mohu tady před V‡mi promluvit na zah‡jen’ výstavy obrazů M‡rii Gab‡nkovŽ. Sama umělkyně mne před ned‡vnem pověřila t’mto œkolem. Nejsem však ani odborný znalec jej’ch obrazů, ani výtvarný teoretik. Mohu se tedy s V‡mi podělit pouze o bezprostředn’ osobn’ dojmy z jej’ho uměn’.
V těchto prostor‡ch vid’me celkem čtyřicet pět expon‡tů M‡rii Gab‡nkovŽ. Kromě toho ještě čtyři obrazy jej’ch rodičů, kteř’ tŽž byli výtvarnými umělci. M‡riiny obrazy můžeme rozdělit do čtyř skupin.
Jako prvn’ jmenujme řadu obrazů, kde jsou často zn‡zorněni kanadsko-američt’ politici. Ta sŽrie je uvedena cit‡tem z evangelia, že když slepý slepŽho vede, tak upadnou do j‡my oba. Je v tom takŽ nar‡žka na zn‡mý obraz vl‡mskŽho mal’ře Breughela, mistra ze šestn‡ctŽho stolet’. Několik výjevů z těchto velkých, expresivně realistických obrazů je reprodukov‡no jako ilustrace ve vynikaj’c’ vzpom’nkovŽ knize mal’řčina manžela, zde př’tomnŽho Aleše Březiny, zn‡mŽho disidenta, který je s‡m nen‡padně vypodobněn na obraze s politiky, jak na ně děl‡ zd‡lky dlouhý nos. Kniha nese n‡zev Řetěz bl‡znů a je možnŽ si ji na tomto m’stě i zakoupit.
Druhou skupinu tvoř’ řada d’vč’ch portrŽtů, zakončen‡ podobiznou Leonarda Cohena. Třet’ řadu představuj’ fantaskn’ studie podle anatomických voskových modelů z muzea La Specola ve Florencii a konečně, jako čtvrtou skupinu, zde m‡me obrazy inspirovanŽ barokn’mi plastikami Maty‡še Brauna před špit‡lem ve východočeskŽm Kuksu.
Než jsem na tuto výstavu přijel, nemohl jsem ještě přesně vědět, co zde bude vystaveno, zato jsem si mnohokr‡t prohl’žel i proč’tal reprezentativn’ monografii o M‡riině d’le, vydanou v Anglii r. 2007 pod n‡zvem Body Broken – Body Redeemed, tedy, jak bychom mohli přeložit, Tělo zlomenŽ – tělo vykoupenŽ. Už v tomto n‡zvu monografie bylo pro mne výstižně naznačeno něco podstatnŽho z charakteru mal’řčina uměleckŽho zaměřen’. V jej’ tvorbě je určuj’c’ silou kontrast, nebo protiklad, nebo sv‡r, a to na v’ce rovin‡ch a v rozličných souvislostech.
Jde předevš’m o značnŽ rozpět’ mal’řčiných z‡jmů, vzorů a inspirac’ v dějinnŽm čase: M‡ria Gab‡nkov‡ je sice současnou umělkyn’ se vš’m všudy, instaluje např’klad figury z dr‡tů a hadrů nebo krabicovŽ lepenky, um’sťuje figur’ny do beden jako do rakv’, tyto svŽho druhu sochařskŽ výtvory pak veristicky namaluje (dvě takovŽ hlavy zde vid’me), ale z‡roveň zakouš’ plodnŽ tvůrč’ otřesy nad d’ly starých mistrů, přeb’r‡ jejich tŽmata a do určitŽ m’ry z nich mal’řsky cituje, např’klad slavn‡ Duererova Melencolia ji přivede až k přemalov‡n’ původně zamýšlenŽ M‡ř’ MagdalŽny.
A dovol’m si ř’ci, že t’m nejz‡važnějš’m zdrojem protikladů a hluboce niterných sv‡rů je mal’řčina duše sama, ale jde o konflikt proz‡řený paprsky naděje. Na jednŽ straně n‡s zaval’ proud př’mo eruptivn’ fantazie, v jej’mž pozad’ se za výjevem p‡du skrývaj’ děsivŽ tv‡ře zla, nen’ popřen ani autoportrŽt, který se před n‡mi měn’ v jediný výkřik hrůzy, na druhŽ straně n‡s obepne v jiných obrazech tichŽ a vše převyšuj’c’ vanut’ křesťanskŽ v’ry, kter‡ vede d‡l a naštěst’ ještě jinam než do těchto končin našeho neust‡le zkoušenŽho i pokoušenŽho života, našeho pozemskŽho dramatu, kde každý předčasný klid by byl podezřelý, a věru by neměl s pokojem Bož’m mnoho společnŽho, s n‡dherou lili’ a hostiny, kter‡, pokud věř’me, n‡s opravdu ček‡ po konci tŽto apokalypsy, po zjasněn’ naš’ existence, po vykoupen’ těla i všeho tvorstva z marnosti, až přijde P‡n.
Mal’řce nikdy nestačilo vlahŽ př’tm’ přirozenŽho života, ta př’jemně absurdn’ plavba na děravŽm člunu s podivnou kratochv’l’ a trochu černým humorem, jak vid’me alespoň v reprodukci na jednom z jej’ch velkých pl‡ten, kterŽ bohužel nemohlo sem být dopraveno. Vždyť i v pozad’ tŽto zneklidňuj’c’ karikatury vid’me sb’rat se těžkŽ bouřkovŽ mraky onŽ z‡hady, že vůbec existujeme, sv’ravŽ temnoty, ze kterŽ občas zableskne Bož’ Absolutno. Tma ale, kter‡ člověku dř’v ani tolik nevadila, je teď, po z‡žitku blesku, dvojn‡sob hrozn‡. V tom světle odjinud totiž teprve ch‡peme, č’m vš’m jsme v tŽto svŽ časnosti bloudili, jak ž‡douc’ by bylo patřit už navěky svŽmu vykoupen’, svŽ pravŽ vlasti.
Ale ani tehdy z tŽto n‡m uloženŽ ciziny neut’k‡me do nějakých spiritualit odvr‡cených od tohoto tělesnŽho, hmatatelnŽho stvořen’, jakkoli zbědovanŽho, zkrvavenŽho, křič’c’ho někdy bolest’ i zuřivým vztekem protestu, odol‡v‡me l‡kadlům, někdy věru velmi svůdným, jakŽkoli nirv‡ny, vznešenŽho vyhasnut’ do jakŽhosi předpokl‡danŽho Praz‡kladu všeho, neboť ček‡me na z‡zrak tvrdoš’jně jedině zde, kde n‡m ho je třeba, v tomto těle a v tŽto mnohostrannŽ b’dě, trv‡me na Bož’ch zasl’ben’ch pro tuto časnost a nehneme se odtud, než učin’ proměnu pravice Nejvyšš’ho, jak čteme v žalmu sedmdes‡tŽm sedmŽm. (Ž 77,11). A možn‡ i proto se jmenuje tato výstava Neodch‡zen’.
Dovoluji si na z‡věr vytknout jeden př’mo christologický rys z d’la M‡rii Gab‡nkovŽ: Tělo zlomenŽ - to m‡ jistě v’ce významů - ale jeden je i ten, že tělo Ber‡nka Bož’ho, jak vypov’d‡ i hrůzyplný obraz složený z krvavých a kostlivých c‡rů, nazvaný prostě Kř’ž, se za n‡s l‡me. Tělo toho jednoho spravedlivŽho, Adama novŽho, který n‡s vysvobozuje z propasti p‡du, a tud’ž i z odsouzen’ na Soudu, z œplnŽho propadu při posledn’ bilanci. Proto ještě sm’me m’t naději přes všechno, co proti n‡m osobně i proti celŽmu lidstvu svědč’.
Toto všechno jsem poc’til nad Mariinými obrazy. Velice si cen’m u mal’řky, zn‡mŽ dnes v několika zem’ch Z‡padu, že se alespoň na chv’li vr‡tila svým d’lem k n‡m, do svŽ starŽ vlasti, ba př’mo do svŽho rodiště zde v Ostravě. TakŽ to je očividný důkaz jej’ho NEODCHçZENê. Zjišťuji s radost’, že nepodlehla častŽmu nebezpeč’ uzn‡vaných umělců, mezi kterŽ už dlouh‡ lŽta patř’. Vyhnula se povýšeneckŽmu papal‡šstv’, spokojenosti se sebou a v malbě samotnŽ obvyklŽmu opakov‡n’ již jednou osvědčenŽho. Dodnes z‡pas’ o výraz, hled‡ nov‡ tŽmata, nezůstala jen u inspirac’ italských, zajela si, jak zde sami vid’me, sb’rat novŽ podněty i ve východočeskŽm Braunově baroku. Hled‡ a z‡pol’ dodnes. I n‡m t’m dod‡v‡ s’lu a naději. Za to j’ nemůžeme být ani dost vděčn’ a na adresu, kter‡ přesahuje n‡s všechny, sm’me připojit větu, kterou si rovněž mal’řka vybrala jako podtitul svŽ monografie: Soli Deo Gloria.
Děkuji za pozornost!