Main page

Zahajovací proslov Pavla Rejchrta

na vernisáži Márii Gabánkové ve čtvrtek 23. října 2014 ve Slezkoostravské galerii

Dámy a pánové,

je mi velkou ctí a mám upřímnou radost z toho, že mohu tady před Vámi promluvit na zahájení výstavy obrazů Márii Gabánkové. Sama umělkyně mne před nedávnem pověřila tímto úkolem. Nejsem však ani odborný znalec jejích obrazů, ani výtvarný teoretik. Mohu se tedy s Vámi podělit pouze o bezprostřední osobní dojmy z jejího umění.

V těchto prostorách vidíme celkem čtyřicet pět exponátů Márii Gabánkové. Kromě toho ještě čtyři obrazy jejích rodičů, kteří též byli výtvarnými umělci. Máriiny obrazy můžeme rozdělit do čtyř skupin.

Jako první jmenujme řadu obrazů, kde jsou často znázorněni kanadsko-američtí politici. Ta série je uvedena citátem z evangelia, že když slepý slepého vede, tak upadnou do jámy oba. Je v tom také narážka na známý obraz vlámského malíře Breughela, mistra ze šestnáctého století. Několik výjevů z těchto velkých, expresivně realistických obrazů je reprodukováno jako ilustrace ve vynikající vzpomínkové knize malířčina manžela, zde přítomného Aleše Březiny, známého disidenta, který je sám nenápadně vypodobněn na obraze s politiky, jak na ně dělá zdálky dlouhý nos. Kniha nese název Řetěz bláznů a je možné si ji na tomto místě i zakoupit.

Druhou skupinu tvoří řada dívčích portrétů, zakončená podobiznou Leonarda Cohena. Třetí řadu představují fantaskní studie podle anatomických voskových modelů z muzea La Specola ve Florencii a konečně, jako čtvrtou skupinu, zde máme obrazy inspirované barokními plastikami Matyáše Brauna před špitálem ve východočeském Kuksu.

Než jsem na tuto výstavu přijel, nemohl jsem ještě přesně vědět, co zde bude vystaveno, zato jsem si mnohokrát prohlížel i pročítal reprezentativní monografii o Máriině díle, vydanou v Anglii r. 2007 pod názvem Body Broken – Body Redeemed, tedy, jak bychom mohli přeložit, Tělo zlomené – tělo vykoupené. Už v tomto názvu monografie bylo pro mne výstižně naznačeno něco podstatného z charakteru malířčina uměleckého zaměření. V její tvorbě je určující silou kontrast, nebo protiklad, nebo svár, a to na více rovinách a v rozličných souvislostech.

Jde především o značné rozpětí malířčiných zájmů, vzorů a inspirací v dějinném čase: Mária Gabánková je sice současnou umělkyní se vším všudy, instaluje například figury z drátů a hadrů nebo krabicové lepenky, umísťuje figuríny do beden jako do rakví, tyto svého druhu sochařské výtvory pak veristicky namaluje (dvě takové hlavy zde vidíme), ale zároveň zakouší plodné tvůrčí otřesy nad díly starých mistrů, přebírá jejich témata a do určité míry z nich malířsky cituje, například slavná Duererova Melencolia ji přivede až k přemalování původně zamýšlené Máří Magdalény.

A dovolím si říci, že tím nejzávažnějším zdrojem protikladů a hluboce niterných svárů je malířčina duše sama, ale jde o konflikt prozářený paprsky naděje. Na jedné straně nás zavalí proud přímo eruptivní fantazie, v jejímž pozadí se za výjevem pádu skrývají děsivé tváře zla, není popřen ani autoportrét, který se před námi mění v jediný výkřik hrůzy, na druhé straně nás obepne v jiných obrazech tiché a vše převyšující vanutí křesťanské víry, která vede dál a naštěstí ještě jinam než do těchto končin našeho neustále zkoušeného i pokoušeného života, našeho pozemského dramatu, kde každý předčasný klid by byl podezřelý, a věru by neměl s pokojem Božím mnoho společného, s nádherou lilií a hostiny, která, pokud věříme, nás opravdu čeká po konci této apokalypsy, po zjasnění naší existence, po vykoupení těla i všeho tvorstva z marnosti, až přijde Pán.

Malířce nikdy nestačilo vlahé přítmí přirozeného života, ta příjemně absurdní plavba na děravém člunu s podivnou kratochvílí a trochu černým humorem, jak vidíme alespoň v reprodukci na jednom z jejích velkých pláten, které bohužel nemohlo sem být dopraveno. Vždyť i v pozadí této zneklidňující karikatury vidíme sbírat se těžké bouřkové mraky oné záhady, že vůbec existujeme, svíravé temnoty, ze které občas zableskne Boží Absolutno. Tma ale, která člověku dřív ani tolik nevadila, je teď, po zážitku blesku, dvojnásob hrozná. V tom světle odjinud totiž teprve chápeme, čím vším jsme v této své časnosti bloudili, jak žádoucí by bylo patřit už navěky svému vykoupení, své pravé vlasti.

Ale ani tehdy z této nám uložené ciziny neutíkáme do nějakých spiritualit odvrácených od tohoto tělesného, hmatatelného stvoření, jakkoli zbědovaného, zkrvaveného, křičícího někdy bolestí i zuřivým vztekem protestu, odoláváme lákadlům, někdy věru velmi svůdným, jakékoli nirvány, vznešeného vyhasnutí do jakéhosi předpokládaného Prazákladu všeho, neboť čekáme na zázrak tvrdošíjně jedině zde, kde nám ho je třeba, v tomto těle a v této mnohostranné bídě, trváme na Božích zaslíbeních pro tuto časnost a nehneme se odtud, než učiní proměnu pravice Nejvyššího, jak čteme v žalmu sedmdesátém sedmém. (Ž 77,11). A možná i proto se jmenuje tato výstava Neodcházení.

Dovoluji si na závěr vytknout jeden přímo christologický rys z díla Márii Gabánkové: Tělo zlomené - to má jistě více významů - ale jeden je i ten, že tělo Beránka Božího, jak vypovídá i hrůzyplný obraz složený z krvavých a kostlivých cárů, nazvaný prostě Kříž, se za nás láme. Tělo toho jednoho spravedlivého, Adama nového, který nás vysvobozuje z propasti pádu, a tudíž i z odsouzení na Soudu, z úplného propadu při poslední bilanci. Proto ještě smíme mít naději přes všechno, co proti nám osobně i proti celému lidstvu svědčí.

Toto všechno jsem pocítil nad Mariinými obrazy. Velice si cením u malířky, známé dnes v několika zemích Západu, že se alespoň na chvíli vrátila svým dílem k nám, do své staré vlasti, ba přímo do svého rodiště zde v Ostravě. Také to je očividný důkaz jejího NEODCHÁZENÍ. Zjišťuji s radostí, že nepodlehla častému nebezpečí uznávaných umělců, mezi které už dlouhá léta patří. Vyhnula se povýšeneckému papalášství, spokojenosti se sebou a v malbě samotné obvyklému opakování již jednou osvědčeného. Dodnes zápasí o výraz, hledá nová témata, nezůstala jen u inspirací italských, zajela si, jak zde sami vidíme, sbírat nové podněty i ve východočeském Braunově baroku. Hledá a zápolí dodnes. I nám tím dodává sílu a naději. Za to jí nemůžeme být ani dost vděční a na adresu, která přesahuje nás všechny, smíme připojit větu, kterou si rovněž malířka vybrala jako podtitul své monografie: Soli Deo Gloria.

 Děkuji za pozornost!

 

 

Main page