Ať nám stále chutná
Při toulkách světem jsem měla možnost ochutnat jídelníček všude možně a rozhodně jsem se tomu nebránila. Ochutnat to, co se kde vaří i pije, patří k poznání kultury země, kde se nacházíme. V jídle nejsem vybíravá, něco mi chutnalo více, něco méně. Kdybych si udělala cestu za vším tím, co jsem jedla s chutí, dalo by to určitě cestu kolem světa. Všude bylo vždycky něco! Hlavní jídla, pamlsky, zákusky, tapas (barové jednohubky), vůně čerstvě pečeného chleba, sýry, uzeniny, však víte, o čem mluvím. Měla jsem možnost okusit hodně regionálních specialit při šlapání kilometrů na Camino de Santiago ve Španělsku, Francii i Portugalsku. Tak např. ve Francii jsem si velmi oblíbila zeleninový pokrm ratatouille. Všude kde jsem spala, ve všech ubytovnách, byl na večerním jídelníčku, ale pokaždé trochu jinak chutnal, samozřejmě vždy specialita lokace a kuchaře/kuchařky. I čočka jinak chutnala než ta naše na kyselo, a cassoulet, puncovní pokrm jižní Francie? Ten jsem už bohužel neochutnala, obsahoval hodně masa, ale těch receptů na něj! Chtěla jsem ho po příjezdu domů připravit rodině, no jo, ale použít tradiční dvoudenní recept, anebo jeho rychlou variaci? Nakonec jsem zvolila jednodenní přípravu a jak chutnal!
A mohla bych pokračovat… Ruské pirožky, francouzský salát nicoise, thajský phad thai a jiné, všechny moje vzpomínky na tato místa byly takhle o moc obohaceny. Co nejbizarnějšího jsem ochutnala? Byl to steak z aligátora, v džungli na Amazonce v Peru a ve stejné lokaci i velcí mravenci smažené na pánvi. Aligátora jsem zkusila, chutnal trochu jako tuňák, ale mravence jen jednoho, víc už ne. Byla jsem sice pak o hladu, ale raději tak, než s mravenci v žaludku.
Čínské tabule jsou vždy plny všeho možného a často se mi stalo, že jsem ani nevěděla, co vlastně jím. Buď to chutnalo, anebo ne. I stalo se, že jsem jednou chutnala něco, co bylo vzhledově jako okurka ponořená v omáčce, no ona to okurka sice byla, ale sea cucumber (mořská okurka), považována za velkou delikatesu. I když jí byl jen malý, asi deseticentimetrový kousek, tak tuto lahůdku jsem si musela odpustit. Cítila jsem totiž, že chutnám ne mořský plod, ale koušu do ztvrdlé kůže. Ano, tihle mořští živočichové mají takový povrch. Mizely ale z talíře, což dosvědčuje tomu, že druhým chutnaly.
Co se týče ne chuťově přijatelných nápojů, tak to mám jen jednu vzpomínku a to na Mongolsko, zemi Čingischána (1162-1227 asi), sjednotitele mongolských kmenů, první Velký Chán Mongolů, jeden z nejsilnějších vojevůdců a dobyvatelů ve světě. Byl velmi krutý, ale i tak se navždy zapsal do historie nejen svého lidu, ale celého světa. Je stále velkým hrdinou Mongolů a návštěva muzea, věnována jeho osobě a době, to potvrzuje. Je to velmi zajímavá země z mnoha důvodů. Mongolští pastevci, nomádi, se stěhuji se svými jurtami a dobytkem – yaky - z pastvy na pastvu, z místa na místo. Yaci jsou jednak jejich „stěhovákem“ a potom také hlavním zdrojem obživy už více než 5000 let. Yačí mléko je velmi nutriční a maso chutné. Tuk ze zvířat se schraňuje. Velmi výživným denním nápojem pastevců je černý čaj, do kterého se přidá trochu mléka a tuku z yaka a čaj se dochutí solí. Když jsem hrnek s ochuceným čajem měla před sebou na stole, už jen vůně z loje mi říkala: „..tohle raději ne, nejsi na to zvyklá“. No, ochutnala jsem to, ale hned hodně zapíjela vodou. Ne, to bych si nedala, bylo to na mne moc.
V Mongolsku mají vegetariáni velký problém, všechny pokrmy jsou s masem, žádná zelenina a denně jíst jen vajíčka a chleba? Trochu změny po pár dnech už bylo třeba. Jdeme takhle jednou s kamarádem v Ulaanbaator, hlavním městě, po ulici a najednou na chodníku vidíme reklamu na česká jídla. Rozradostněni zajdeme dovnitř, jednalo se o hospůdku, kde za zavřenými dveřmi lokálu se hrál poker a ruleta. Vlastníkem byl Čech, se kterým jsme se nesetkali, byl mimo město. Co nás ale na jídelníčku upoutalo, byly knedlíky, sice s masem a se zelím, ale ochotný personál nám vyhověl a namísto masa že by nám je udělal s vajíčky. Jenže … nastala komická situace, musela jsem nejdříve jít do kuchyně a ukázat kuchaři jak se dělají, respektive ty první sama připravit. Přišli jsme tam i druhý den, to je nám už připravil sám, sice stále by potřebovaly ještě trochu vylepšení, ale hlavně, že jsme měli knedlíky! Chodili jsme tam dalších pár dní, kvalita jejich úpravy se postupem dní vylepšovala, až nakonec byly přesně podle naší chuti. Kuchař nám potom s hrdostí řekl, že o ně vylepší jídelníček.
Poslední den pobytu v mongolské metropoli, jsme zašli do čínské restaurace, přece jen v asijské kuchyni se se zeleninou hodně vaří, doufali jsme, doufali, ale bohužel, marně. Na jídelníčku jsme nenašli jediné bezmasé jídlo, ale za to jsme tady našli hodně neochotný personál. Že by nám chtěli vyjít trochu vstříc, o tom nebyla vůbec řeč a hlavně se divili, že nejíme maso. Nakonec jsme na jídelníčku objevili pekingské knedlíčky, bylo jich na stránku a půl z čeho si vybírat, a až na konci byly zeleninové, malým písmem psané. Velmi neochotně nám vrchní přikývnul, že je tedy udělají, že budou sice čerstvé, ale že musíme čekat minimálně půl hodiny. Teď jsme zas přitakali my, klidně bychom čekali i o něco déle, vidina něčeho jiného na talíři kromě vajec a knedlíků zabrala.
Mám ve sbírce přes sto knižních vydání různých kuchařských knih, českých i mezinárodních. Po velmi neslavných začátcích mého vaření, kdy mně několikrát bylo řečeno, že se to nedá jíst, že je to slané, či bez chutě, jsem se nakonec vypracovala, že dodnes mi rodina skládá poklony za moje polévky a za vše upečené. Hodně receptů jsem pochytila od svých kolegyň z práce, vařit mě baví, je to velmi relaxační činnost pro mne. Pamatuji, že moje české vánoční cukroví bylo a stále je velmi oblíbené i mezi mými přáteli jiných kultur. No bodejť, jak by ne, vždyť jsem dala vždy kus másla a pekla podle Sandtnerky! Předvídala jsem, že aspoň jedna česká kuchařka by byla dobrá dát do kufru, když jsme se balili do emigrace, díky závodním jídelnám a maminčiným nedělním obědům jsem se vařit moc nenaučila. Dala mi jí moje babička, moudrá to žena, věděla, co budu potřebovat, byla sice už lety a častým používáním poznamenaná, důkladně promaštěná a stránky zažloutlé, ale ještě dodnes v ní opětovaně listuji. Oběma vzdávám dík.
Marie Janků-Sandtnerová (1885-1946) byla česká učitelka, autorka kuchařských příruček. Její kuchařky se dočkaly mnoha vydání a jsou známy pod lidovým jménem Sandtnerka.
Počátky české kuchyně sahají do dob utváření českého národa. Je výsledkem dlouhého vývoje, je směsicí tradic a kultur, které se na našem území dotvářely. Naše země byly nejdříve pravlastí Keltů a díky své pozici na křižovatce Evropy a tím i vlivům ze severu a jihu, východu i západu, které byly našimi lidmi tvořivě přejímány, se rychle otevírala všemu novému. Vždyť např. jenom z brambor za krátkou dobu po jejich zdomácnění vzniklo u nás velké množství původních jídel, že to nemá ve světě obdoby! Samozřejmě jinak se vařilo na dvoře Karla IV. a jinak v podhradí.
Tehdejší člověk již dokázal plně využít všech domácích surovinných zdrojů, které mu poskytovala rostlinná i živočišná výroba, lov i sběr a s použitím trocha koření a dovážené soli rozmanitě upravoval pokrmy nejen k utišení hladu, ale i uspokojení individuální chuti.
K výraznému zpestření potravy přispěl rozvoj řemesel a řeholních řádů. Již k roku 1088 se připomínají řezníci, v klášterních zahradách se pěstují mnohé druhy dosud neznámé zeleniny. Znám je i osobní zájem Karla IV. o vinohradnictví.
Počátkem 15. Století se už v českých zemích těší oblibě některé uzenářské výrobky, např. klobásy, jitrnice a jelítka. Z jemného a svátečního pečiva získávají věhlas koblihy, vdolky, koláče a buchty. Chudina se však musí spokojit se šlejškami, zelníky a hrachovou pučálkou.
O sto let později je století rozmařilosti, kdy se kuchaři na královském dvoře předhánějí v úpravě zvěřiny, ryb a začínají se i používat nová koření – šafrán, skořice, muškát a hřebíček. Ke svébytným českým jídlům vstupují jídla i jiných evropských národů. První plody vydává objevení Ameriky, mezi upravovanou drůbeží se vyskytuje krocan.
Pobělohorské období a celé 18. Století se vyznačuje značnými rozdíly mezi stravou „ na zámku a v podzámčí“. Brambory, jeden z největších darů Nového světa velmi ovlivnily český jídelníček, u nás se začaly pěstovat až za Marie Terezie
Jejich počátek se datuje do Jižní Ameriky až do doby před 3000 lety. Nejdříve se jim říkalo papa a byly hlavní potravou Inků. V 16. století španělský dobyvatel Francisco Pizarro obsadil Peru, bohaté na minerály. Obchod s minerály přilákal do země mnoho lidí a ti pak roznesli brambory po světě. Do Evropy se dostaly přes Španělsko a z papa se stalo battata. Odtud se brambory rozšířily do dalších evropských zemí.
Kontinentální blokáda, vyhlášená Napoleonem v roce 1806, uspíšila průmyslovou výrobu řepného cukru, který spolu s vejci a nadmírou tuků poznamenal kuchyni 19. století, jak ji známe z kuchařské knihy M. D. Rettigové (1785-1845). Její jméno zná u nás snad každý. Česká buditelka a spisovatelka, autorka kuchařek, básní, divadelních her a krátkých próz. Dodnes je známa především jako autorka knihy Domácí kuchařka. Tady je jeden z jejích receptů:
Třešňovec: “Vymaž formu máslem, vysyp strouhanou žemličkou, dej asi přes polovic třešní, pěkně přemytých, do formy, vezmi do hrnka pět celých vajec a půl žejdlíka sladké smetany, dej do toho ustrouhanou jednu žemličku, trochu cukru, trochu citronové kůry – jestli to tuze husté, tak se může ještě trochu smetany přidat, vlej to na ty třešně, pokrájej asi 2 loty nového másla na to, posyp cukrem, nech to hezky v troubě vypéct a posypané cukrem dones na stůl.“
Za chvíli budou třešně zrát, za zkoušku by to stálo, upéci bublaninu podle Rettigové, ne? Roztomilá čeština, ale …hmmmm, ty loty - lžíce, dvě??
V tomto období 19. Století, se výběr koření zužuje na pepř a papriku, ve větší míře se používá cibule, zvláště do gulášů, sváteční tabuli vévodí obalované smažené maso. Knedlík, převzatý patrně od tyrolských horalů, vévodí českému stolování.
Na venkově hospodyně s vynalézavostí zpracovávají především brambory, které pak v období první světové války spolu s mlékem a mléčnými výrobky pomohly i nejchudším lidem překonat léta nedostatku.
V době po druhé světové válce se spolu se zvýšenou zaměstnaností žen značně rozšířila výroba polotovarů a hotových jídel. Pamatuji, často jsme je doma mívávali na stole.
Traduje se, že „..láska prochází žaludkem..“. Ve starých kuchařských knihách najdeme jména i recepty pokrmů původní lidové stravy, sice již dávno zapomenutých, která sice bývala prostá, ale až obdivuhodně pestrá a chutná. Ve staročeském jídelníčku měly největší význam chleboviny, tedy žito a pšenice, zpracované převážně na mouku. Chléb a mouka tvořily jeho převážnou část, záhy spolu pak i s brambory. Žito se do našich zemí rozšířilo z východu, Řekové ani Římané ho nepěstovali. V českých krajích se stalo hlavní obilovinou na pečení chleba. Ze žitné mouky se pekl i perník. I když ta naše republika není tak velká, tak rozhodně chutě se mění a každý region má svoji specialitu.
Pražské pečivo vždy bývalo proslulé dobrou jakostí podobně jako šunka a jiné pražské uzeniny, které kdysi roznesly slávu českého uzenářství. Již v polovině čtrnáctého století bylo v Praze sto padesát sedm mistrů pekařů, kteří se jako jiní řemeslníci organizovali v cechy a již v patnáctém a šestnáctém století byli mezi nimi dokonce i specialisté. Pecnáři mohli např. péct jen hrubý chléb, koláčníci a mazanečníci naopak pekli jemné bílé pečivo, přidružené řemeslo měli perníkáři a caletníci. Starodávné calty jsou dnešní vánočky. Caletníci údajně přišli do Prahy z Norimberka a pekli těsto s medem. Po nich má prý své jméno Celetná ulice na Starém městě v Praze. Hmmm, jemné bílé pečivo, to musela být i jemná bílá mouka, bez ní by to nešlo!
Mlynářství patří ke starým českým řemeslům, bývalo uznávané a vážené. Vždyť na udržovaném vybavení mlýna a na šikovnosti mlynáře i jeho chasy záleželo, jak se vydaří mouka a potom vše z ní připravené. Po dlouhé časy bývaly mlýny spíše výsadou vrchnosti nebo královských měst, jejich vybudování a udržování provozu si vyžádaly často značné náklady. Nejstarší prokazatelně doloženou zprávou o existenci vodního mlýna v Čechách je zápis z nadační listiny břevnovského kláštera a pochází z roku 993. O šest desetiletí později (1057) jsou už v listině i zápisy o mlynářích na Labi v Litoměřicích. Mlýny odkázané na vodu z nepříliš vydatných potoků či z nevelkých rybníků mívaly v létě hodně starostí. Pomocníky měli v hastrmanovi, ten jim pomáhal nahánět vodu na kola, když jí bylo ve zdroji málo. Přemýšlela jsem, proč je sedící hastrman na kameni často součástí mlýnu, teď to vím!
Zmínka o prvním větrném mlýnu v Praze, je až z roku 1277, který stával na výšině v klášterní zahradě za Strahovem. Na jiných místech Čech i Moravy však větrné mlýny nebývaly zvláštností. V roce 1839 byl na smíchovském předměstí v Praze postaven první parní mlýn. Za světem jsme se příliš neopozdili, stejný byl uveden do provozu v roce 1784 v Londýně, v Německu 1825 a ve Francii jen o rok později. Někdy před rokem 1854 mívali však v Kutné Hoře skutečně raritu – psí mlýn. Šlapací kolo roztáčel pár psů spolu s čeledínem. Veškeré postupy vyžadovaly hodně namáhavé ruční práce a tak i když přemýšliví šikovní lidé už v roce 1447 vymysleli „zlepšováky“, tak král Vladislav II. je zakázal používat. Mlynářští tovaryši si prý stěžovali, že jim berou práci.
Mlynáři ovšem neovládali pouze mletí mouky. Museli rozumět jak hydromechanice, tak také se umět vypořádat i s různými problémy s vodou. Kromě mletí mouky museli ovládat také výrobu krup, zpracování prosa na jáhly a úpravu pohanky. Kroupy v různých úpravách patřily k základu potravy na venkově. V podstatě až do 19. století se v našich zemích obilí zpracovávalo tradičním způsobem mletím mezi dvěma kameny. Teprve až prudký rozvoj techniky ve světě přinesl nové způsoby mlynářství. Staré mlýny s klapajícími koly postupně zanikaly. Vítězily válcové mlýny, kterým se mezi lidmi přezdívalo „amerikánské“. V nich se vyráběla bílá a jemná mouka, která se vyznačovala vysokou trvanlivostí, ale novým způsobem zpracování nebyla však zdraví tak prospěšná, jako mouka tmavá. Lidem to však nikterak nevadilo, protože bílá mouka se stala symbolem bohatství. Měla jemnější chuť, pěkný vzhled a výtečně se hodila na pečení svátečních koláčů, buchet i vdolků. Chléb z ní byl sice bílý – tedy sváteční – ale nevydržel dlouho čerstvý a chutný.
K pražským specialitám patřily také podskalské grundle, které hlavně v létě a na podzim vábily návštěvníky do Podolí i do Braníka. Tyto malé rybky, mřenky, se kdysi podávaly smažené jen s chlebem a křenem. Později pak, když pravé grundle ve Vltavě v okolí Prahy vyhynuly, je nahrazovaly jiné, ale ty už zdaleka nebyly tak chutné.
Pýchou české kuchyně jsou i ovocem plněné knedlíky, na něž panské předpisy pocházejí již z počátku sedmnáctého století. Hned od prvních řapíků reveně, a pak to již jde za sebou – jahodové, višňové, meruňkové, borůvkové – ale prim hrají švestkové. Ty vítězně konkurují celé jejich řadě. Na jídelníčcích, i v pětihvězdičkových restauracích, mezi deserty vždy najdeme aspoň jedny z nich, nikdy nechybí. No, mám-li se k tomuto vyjádřit, v mojí rodině jsou nejoblíbenější jahodové, švestkové sice taky, ale pravých menších švestek zde v Kanadě je pomálu. Kdyby jich byl dostatek, tak si myslím, že by to vyhrály také ony!
I perník je starou chloubou českých zemí, ba býval kdysi tak oblíben, že se o něj dokonce v kostky hrálo, proto jako příčina této hříšné kratochvíle upadl u přísných Táboritů až v nemilost. Nejstarší zpráva o perníkářském umění pochází z počátku čtrnáctého století a od té doby neustále vzkvétalo až do dnešní doby, viz proslulý perník pardubický. Perníky jsou pozůstatkem lidové tvořivosti, což dosvědčují dřevěné formy, různých tvarů od srdíček až po figurky, které si perníkáři na jeho výrobu sami vyřezávali. Teď už je najdeme zřejmě jen v muzeích. Byla to velká událost, když na pouť přijel z města pan perníkář, mládenci i děvčata kupovali perníková srdce s různým zdobením i nápisy pro své milé. A stále i dnes, vždyť je to právě perník, který provází různé svátky, poutě i slavnosti!
Za dávných časů se pekly perníky nejen různých tvarů, ale i mnoha druhů. Tak bledý perník byl jen s medem, červený s medem a sirupem, černý jen se sirupem. Sirup se totiž dával do těsta místo medu, neboť byl již tenkrát jeho levnější náhražkou, byl stejně vhodný jako med, ale i tak bledý perník byl samozřejmě nejlépe placen. Tato tradice se udržela až na počátek dvacátého století.
V Podkrkonoší a v podhůří Orlických hor se traduje, že „..kyselo a brambory postaví na nohy..“ Kyselo je prastará polévka z chlebového kvasu s novými brambory. Polévky, které se pod týmž jménem připravují jinde z kyselého mléka, nemají s kyselem nic společného, takže pozor, pozor, nenechte se ošálit! Zajeďte si raději rovnou do Krkonoš, ochutnejte, já už ochutnala a za kyselem se do Krkonoš určitě zas vydám, stojí za to! Podstatou toho pravého je totiž kvas, řídké těstíčko z žitné mouky, které zbývá po přípravě chleba a uchovává se na zadělání dalšího. Sytivost pokrmu zajišťuje vydatná příloha brambor a bílkoviny vajíčka. Předností kysela je jeho výrazná a pikantní chuť, proto se dříve - podobně jako dnes káva - požívalo denně.
A co třeba pivo? Na Plzeňsku se pivo vařilo od pradávna, nejprve z ječmene, potom z pšenice a teprve později s přídavkem chmele. Přesto se však země české i s plzeňským Prazdrojem nemohou chlubit, že by byly kolébkou tohoto pěnivého moku. Pivo totiž vařili již staří Egypťané i prastaří Sumerové, neboť předpisy na vaření piva jsou nejstaršími předpisy na světě a pocházejí z doby již asi sedm tisíc let př. Kr. Pivo se však nejen pilo, ale také se z něho vařily pokrmy. Běžnou staročeskou snídaní bývala právě pivní polévka. Můžeme si ji uvařit podle receptu M.D.Rettigové takto:
„Nech litr piva hezkou chvíli vařit a pěnu a pěnu z něho pořád sbírej. Pak vraz do hrnečku pět nebo šest žloutků, dej k nim kus másla, asi tři vařečky mouky, trochu smetany, trochu květu, cukr a trochu soli, dobře to s tou smetanou rozkloktej, načež tím zakloktej vařící pivo a nech to ještě trochu vařit. Musíš tím ale pořád míchat, aby se to nesrazilo. Chceš-li polívku mít nakyslou, nalej do ní trochu vinného octa. Potom nakrájej na kostky chlebíček, dej ho na mísu a polívku vlej na něj.“
Pivní polévka téměř vymizela. Považovala se totiž za lék pro děti proti černému kašli, ale byla to prý i dobrá medicína na lačno i po taneční zábavě. Věřilo se také, že po této polévce bude mít matka dost mléka, a proto se často posílala šestinedělkám. A protože mnohá žena právě v šestinedělí přivykla pivu nebo i vínu, říkalo se pak:“ Nedivte se, měla dvanáct dětí, jak se potom neměla naučit pít!“
Jihočeská blata se zadumaným rákosím a stoletými duby na hrázích jsou jediným krajem v naší vlasti, kde ryby odedávna byly lidovou potravinou a jsou do jisté míry až podnes. Z počátku měli naši předkové ryby pouze z jezer, řek a potoků, které byly kdysi rybnaté. Ale jak později přibývalo obyvatelstva, nestačily již samy řeky a potoky dodat dost ryb, a tak byly v dolinách zakládány první rybníky, které se ohrazovaly hrází, a proto se jmenovaly stavy. Budovaly je ve třináctém století především klášterní řády, neboť řeholníci tehdy vedli velmi přísný řeholný život, maso téměř nejedli a cisterciáci ani v neděli, a tak byla potřeba mnoha ryb. Páni později napodobovali kláštery, a sám Karel IV. nařizoval stavům i městům zakládat rybníky, aby byl dostatek ryb pro zásobování lidu. Zakládaly se všude, kde to jen půda a vodní podmínky dovolily. A tak se vypěstovalo tolik ryb, že se staly obvyklým pokrmem i nejchudších. Naše rybnikářství dosáhlo svého vrcholu hlavně ve druhé polovině šestnáctého století, kdy mu všechny své síly věnoval regent rožmberského panství Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Svou pílí proměnil neúrodné a nezdravé jihočeské bažiny v důmyslnou síť výnosných rybníků. Nesmírné bohatství šestnáctého století se jasně obráží v kuchařských knihách z té doby, hlavně tedy recepty na úpravu kapra, i štiky, která byla tehdy pokládána za nejlepší pochoutku, hlavně její ocas. Na rybách si nepochutnávali jen bohatí, jedli je i prostí lidé. Na rybím trhu se ryby prodávali velmi lacino.
Od sedmnáctého století, až na malé výjimky, ryby z lidové kuchyně téměř vymizely a to proto, že vrchnost na sebe převedla veškeré právo rybolovu a tím tak získala jakýsi monopol. Ryby přestaly být běžnou potravou i z dalšího důvodu, že po úpadku vyvolaném třicetiletou válkou se naše rybnikářství již nikdy nepozvedlo na původní úroveň. Ryby se jídaly na venkově i o Vánocích jen v bohatších rodinách. Nebylo ryb, zmizely i recepty. Na jeden se ale pamatuji, mívali jsme ho na Vánoce – staročeský Kapr na černo, nasládlé chutě, nechybělo pivo, sušené švestky, ořechy ani mandle. Maminka poctivě kapra, podle tohoto původního receptu, každým rokem připravovala pro tatínka, no moje chuť to zrovna nebyla, ale ráda jsem tatínkovu oblíbenou vánoční pochoutku ochutnala. Možná, že by to chtělo druhý pokus a změnila bych názor.
V současné době se rybníky vylovují od září do listopadu, tradičně se začíná na sv. Huberta, patrona lovců a myslivců. Slavnostní výlovy patří každoročně k největším událostem podzimu. Na hrázích jednotlivých rybníků se schází i tisíce lidí, je to určitě skvělý zážitek!
Kdo by neznal a někdy neochutnal Olomoucké tvarůžky s jejich ojedinělou pikantní chutí, typickou vůní, zlatožlutým měkkým povrchem a báječnou chutí! Jsou zrajícím sýrem, vyrábějí se z odstředěného mléka a vyznačují se nízkým obsahem tuku. Tvarůžky se jim říká proto, že meziproduktem při jejich výrobě je tvaroh, který zraje se solí. Vyrábějí se v Lošticích na Moravě. První písemná zmínka o nich pochází již z patnáctého století, kdy byly součástí jídelníčku na venkově, především ve vesnicích v regionu Haná. Prodávaly se ale na trzích v Olomouci a díky tomu dostaly název, pod kterým je známe dnes, nicméně původně se nazývaly „selské tvarůžky“.
Dnešní výrobu v Lošticích zahájil Josef Wessels se svým synem Aloisem v roce 1876. Výroba se rozšiřovala až do první světové války, kdy firma zaměstnávala 36 lidí a stala se jejich největším výrobcem. Po roce 1948 byla výrobna znárodněna a jak uvádí firma A. W.: „..výroba tvarůžků dlouhodobě klesala, do technologie a zejména objektů tvarůžkárny se téměř neinvestovalo“. V roce 1991 byl podnik v restituci navrácen potomkům původních majitelů, kteří ihned zahájili výrobu. V současnosti firma A. W.v Lošticích zaměstnává přes 130 zaměstnanců a ročně jich vyrobí přes dva tisíce tun. Princip výroby se dodnes nezměnil, jen ruční práci z části nahradily moderní stroje. V prostorách původní výrobny je otevřeno muzeum, kde se vše o jejich výrobě a historii dozvíte.
V podnikové prodejně jsem se nestačila divit, takový výběr! Vedle přírodních tvarůžků, si můžete koupit i ochucené, např. paprikou, česnekem, kmínem, cibulkou nebo i pepřem. Jen jsem zírala a byla jsem v „sedmém nebi“, tyhle voňavky přímo miluji! Nevěděla jsem, ke kterému regálu dřív skočit, tolik druhů!! Udělali jsme s kamarádem ale velkou chybu, si myslím, přišli jsme sem hladoví, a tak o to víc jsme pak nakupovali! Oba jsme měli plné košíky pochoutek, dovedete si ale představit, jak nám potom auto vonělo??? Druhý den jsme všechno naskládali do ledničky a další týden nejedli nic jiného než loštické pochutiny. Stavěli jsme se též na oběd – tam jsme asi měli jít nejdříve – objednali jsme si je smažené v trojobalu, k tomu jedno malé, byla to pochoutka! Až nám slehlo, tak procházkou městem, jsme ještě objevili cukrárnu, která se specializuje na tvarůžkové zákusky. Velmi originální, ty neměly také chybu!
Už se těším, až opět tuto jedinečnou vůní ucítím a třeba i návštěva opět bude!!
Zatím… přeji nám všem, ať nám stále chutná a máme se na co každý den těšit!
Naďa Humlová, červen 2021
***