Jak to vidím já…
Už je to půl roku kdy nevíme, co bude zítra, jaká opětovně nová covidová opatření budou platit, co se změní, co zůstává. Co platilo včera, nemusí platit již dnes. Včera jsme chodili bez roušek, dnes už nemůžeme. Určitě jsem nebyla a stále nejsem výjimkou, kdo poctivě sledoval v televizi našeho ontarijského premiéra Doug Forda, s čím novým opět přijde, jak to bude dál a že vždy něco nového přišlo, to také víme. Dříve jsme denně poslouchali Justina, utěšoval, stále utěšoval a rozdával. Že by se ale situace vymkla z ruky, když teď po šesti měsících žijeme v chaosu a stejně nevíme, jak to bude dál?
Niagara a okolí je stále každým dnem „obležena“ návštěvníky s rouškami i bez, na ranní procházce si vždy připadám, že jdu po Václaváku. Neustále se vyhýbat davům lidí a snažím nemít kolizi s cyklisty nebo se čtyřnoháči - nic pro mne. Chápu, najít kousek lesa a zeleně není snadné pro lidi z měst a tady u nás je to tak hezké! Bylo na čase uniknout dennímu stresu a zprávám, zabalit a odjet do klidu bez davů, televize a hlavně internetu, detoxikovat. Očekávala jsem, že se plně osvobodím od internetové závislosti??
Na chatu jsem jezdila vždy tak na pět až deset dní, to stačilo na regeneraci všech smyslů, duše i těla. Tentokrát jsem jela bez plánu návratu. Chatu máme u jezera, ale podmínky nejsou pro ty, kteří bez televize, telefonu a internetu nemohou být. Plus komáři. Mám sice mobil, ale na chatě signál nechytnu. Strávila jsem tady pět týdnů, zůstala bych i déle, ale syn přiletěl z Hradce Králové a trávil zde svoji karanténu. O své internetové detoxikaci bych mohla psát v superlativech. Vytvořila jsem si zde svůj malý svět a to nejpodstatnější byl pro mne klid a uvolněná mysl. Mohla jsem se věnovat v prvních dnech všemu tomu, co dělám ráda a na co mi tak nějak poslední dobou kvůli kovidu, jednak nezbýval čas, ale hlavně jsem se nemohla soustředit a emoce se mnou cloumaly. Hned první týden jsem přečetla první dva díly „české“ trilogie od Roberta Fulghuma Opravář osudů. Bohužel, pro třetí si musím do Čech doletět. Další týden to byla detektivka, takže moje žízeň po knižním slově byla aspoň na čas ukojena. Denní vycházky po měkkém lesním terénu splnily moji neustálou touhu šlapat kilometry a když jsem to pak zvládla i o pár minut dřív, to bylo radosti! Později jsem potřebovala již tkaničku do kalhot, to bylo radosti ještě více!! Denní údržba chaty, plavání, nějaká ta křížovka, večer film jako kulturní vložka (DVD) i na houby jsem chodila, vše tohle naplňovalo moje dny. Rádio s jednou místní stanicí v každou celou v pěti minutách mi řeklo to nejpodstatnější, včetně předpovědi počasí a to mi bohatě stačilo. Občasný déšť i bouřka byly vítanými společníky, z vedra se stalo pak příjemné teplo. Nic mi nescházelo, cítila jsem se volná a bez povinností, žádný stres, byla jsem spokojena, bylo mi tu dobře.
Tento jednoduchý a klidný život beru!
Nejbližší městečko Bancroft je od chaty 26 km, jezdila jsem tam každý týden, jednak doplnit zásoby v ledničce, hlavně ale zajít na poštu a poslat dopisy – ano, na místo mejlíků jsem psala, většinou ráno při snídani na terase. Při následných návštěvách města jsem byla ráda, že vidím lidi, že si mohu zajít do obchodu a rouška mi přestala vadit. Na poště už jsem byla známá a dostávalo se mi úsměvu. WiFi jsem si chytla u McDonaldu a že jsem stála venku opřena jen o stolek, za který jsem se posadit nesměla, mi nevadilo, za to jsem byla aspoň na chvíli spojena se světem! Přiznávám, mačkání telefonu mi začalo být už příjemné a netrpělivě jsem se vždy pustila i do čtení mejlíků. Zastávka u McDonalda po pár týdnech byla priorita číslo jedna, potřebovala jsem se napojit. První náznaky internetové deprivace?
Co se týče dalších chatařů, většinou jsem je neznala, chaty jsou od sebe dost vzdálené, žádní sousedé nejsou vidět. Žije zde celoročně už 35 let jeden manželský pár, i když v zimě je transportem jedině sněžný skútr. Mají můj obdiv a trochu jim i závidím, přestože zimy zde musí být hodně dlouhé. Množství upletených ponožek, vyluštěných křížovek a Netflix samo napoví, jak dlouhé zimní večery zde doopravdy jsou. Všichni je známe, nikdo nezapomene ohlásit svůj příjezd a pokynout rukou při odjezdu. Potřebujete řemeslníka? Seženou. Potřebujete znova nahodit past na myši? Udělají. Potřebu si promluvit? Vypít skleničku? U nich je vždy otevřeno a místo pro každého. Jen párkrát jsem se zastavila, poznala jsem i další osadníky, poznala jsem víc „svoji“ chatařskou komunitu. Začala jsem pociťovat, že sem patřím a nerada, hodně nerada jsem odjížděla.
Ne, zatím o přestěhování nepřemýšlím.
S postupujícími dny jsem si stále více zvykala na svoji odloučenost od venkovního světa, cítila jsem se v harmonii s přírodou i sama se sebou. Najednou jsem měla dost času na všechno to, co jsem chtěla dělat. Ani meditace nescházela. Zprvu jsem byla ráda, že nezvoní telefon, že není co řešit, že neslyším onen typický zvuk v mobilu, že mi přišla zpráva, kdy jsem se vždy okamžitě k telefonu vrhla a musela si ji přečíst. Teď jsem to nedělala. Ani večer nebyla nutnost se probírat internetovou poštou, zbyl mi čas na večerní buřtíky i na film. Všechno mi to připadalo velmi podřadné, nepotřebné. Zdálo se, že vše je v pohodě. Ale bylo?
Ne, nebylo. V posledních dnech už jsem byla jak na trní si přečíst mejlíky a všechno to nepotřebné, ale hlavně konečně uslyšet hlas i smích svých milých. Píši aspoň hlas, ale co fyzická izolace? Ano, moje dobrovolná osamocenost vznikla na základě potřeby, ale normální život se nám pandemií všem změnil, skončil a lidé všude byli nuceni se jeden od druhého izolovat. Najednou to, co jsme považovali za samozřejmost – fyzická blízkost v našem denním životě – byla z nás stržena. Byla jsem navštívit kamarádku žijící trvale v domově pro seniory. Dle současných pravidel pro návštěvy jsme seděly venku na parkovišti a dva metry od sebe. Auta jezdila kolem a D., bohužel, špatně slyší. Tahle návštěva byla opakem hezkého shledání a povídání. Ona sama říká o svém pobytu, že žije ve zlaté kleci.
Teď se řeší docházka dětí do školy a na univerzitách virtuální přednášky už začaly. Uvažuji, co to bude znamenat pro naši budoucnost a pro budoucnost mladších generací? Může tahle zkušenost fyzické izolace a virtuálního života případně nás přesvědčit, že takhle se dá žít? Co když někteří z nás už nikdy nevyjdou úplně z této uměle vyvolané izolace a ztratí tak část fyzického spojení se světem? Věřím, že se postupně dostaneme zpátky tam, kde jsme byli, ale s tím rozdílem, že si budeme daleko více vážit blízkosti druhých. Stane se to? Doopravdy se to stane? Zatím nám nezbývá nic jiného, než kráčet vedle sebe do tmy před námi, a kdy nám jen náš instinkt říká jít a pokračovat dál.
Po pěti týdnech jsem opět vplula do svých zajetých kolejí. Přesvědčila jsem se, že bez internetu, televize i telefonu by se dalo žít, ale za jakou cenu? Za normálních okolností, míněno v době bez pandemie, by záleželo, si myslím, na osobním rozhodnutí každého z nás, čeho jsme ochotni se vzdát, na našich potřebách a nutnostech. Čeho já jsem ochotna se vzdát? Nyní, v době pandemie, je situace jiná, hodně jiná. Virtuální technologie se stala neodmyslitelným pomocníkem našich denních akcí a životů, ale hlavně nás spojuje jednoho s druhým. Mladší generace považují za největší denní problémy pomalý internet, loading a charging. Zažila jsem to teď s vnuky, musela jsem nechat zrychlit internet, jinak už by hrozilo, že příště nepřijedou.
Zpátky doma a jak se říká - všeho s mírou. Chci se toho držet. Je to vždy snadnější si poručit, ale poslechnout se, to už tak snadné není a hned se pozná, jak vážně to jeden myslí. Vím, je to i velká výzva pro mne, ale není možné se vrátit zpátky o desítky let do doby bez telefonu a internetu. Historie nemá zpátečku a technologie naopak běží stále velmi rychle vpřed. Není možné lámat něco přes koleno, když to prostě nejde anebo už i ani nechceme. Ne, ne, ničeho se nevzdám, budu surfovat i telefonovat, ale s mírou! No a když by nastala opět potřeba, vím kam jít. Chata bez televize, telefonu i internetu tam pro mne navždy bude stát.
Na stole už mám další Lonely Planet, pročítám, plánuji, život musí jít dál!
Přeji nám všem příjemné podzimní dny plné pozitivních myšlenek a plánů!
Naďa Humlová - Září 2020
***