Tam, kde jsem ještě nebyla – 7

V době, kdy jsme vydávali Deník Satellitu na internetu, jsme uvedli i několik pokračování Nadi Humlové o Novém Skotsku. Zde je závěrečná část.

Halifax má i svůj pivovar, Alexander Keith’s, od roku 1820, podotýkám, pivíčko velmi dobré! Prohlídka pivovaru je zajímavá a končí bohatou ochutnávkou.

Velmi pozoruhodnou exhibicí na promenádě byla o málo známé tragické historické události z roku 1917, z doby první světové války, kdy francouzská muniční loď převážející výbušné materiály se v halifaxské úžině srazila s norskou lodí. Následovala velká exploze a požár. Půlka města shořela, 1900 lidí zemřelo a 9000 bylo zraněno. Tato událost je známa jako Halifaxský výbuch a s největší sílou výbuchu před testováním atomových bomb a zůstává i nadále jako největší neštěstí zdejší Haligonian historie.

Historie Nového Skotska je určitě velmi zajímavá a památník na promenádě, věnovaný deportaci francouzsky mluvících Acadians v roce 1755 do Louisiany, kde se z nich stali Cajuns, mě zaujala. Důvodem bylo, že nechtěli přislíbit věrnost britskému království. Trochu jsem si oprášila pár stránek z kanadské minulosti.

Musely jsme si asi dvacet minut vystát ve frontě a čekat, abychom si mohly sednout do předzahrádky restaurace s živou hudbou. Ano, podařilo se, sedíme s výhledem na přístav a objednáváme si lososa s rýží a zdejším vínem. Že obsluha je pomalá a na jídlo se dlouho čeká, nám nevadilo, muzikanti hráli pro radost a hráli dobře, dlouhou chvíli jsme rozhodně neměly.

Další zastávkou byl Peggy’s Cove – miniaturní rybářská vesnička se 45 obyvateli, s žulovou zátokou a perfektním červeno-bílým majákem, který dlouhá léta sloužil jako poštovní úřad. Dramatické pobřeží, barevné domečky. Klidné, pokojné, snivé, by mohlo toto místo vskutku být, kdyby nebylo autobusů, aut a stovky návštěvníků sem neustále proudících. Dlouho jsme tu nezůstaly a po chvilce jely pryč. Všude lidi …. Hezkým pozlátkem byl skotský dudák, který hrál hned kousek od majáku. Jediné místo z celé naší cesty, odkud jsme pospíchaly pryč.

Pár kilometrů od majáku je dojemný vzpomínkový památník na 229 lidí, kteří zde v září roku 1998 ztratili své životy, když letadlo Švýcarských aerolinií se osm km od pobřeží potopilo do oceánu.

Lunenburg – opět velmi známé a turisty velmi navštěvované místo. Největší z rybářských vesniček na jižním pobřeží, založeno v roce 1753, po Halifaxu bylo hned druhou osadou Angličanů. První osadníci byli Němci, Švýcaři a protestantští Francouzi, kteří sem byli Angličany naverbováni, nejdříve pracovali pro Halifax, ale později se věnovali rybolovu, jako hlavní obživa celého regionu. Od roku 1995 je Lunenburg pod záštitou Unesco, jako stále velmi dobře zachovalá jedna z nejlepších ukázek Angličany plánované kolonizační osady. Historický střed města, barevně namalované domy i rybárna u přístavu, kde je teď umístěno muzeum, jsou neustále hlavní přitažlivou atrakcí města. Replika Královny Severního Atlantiku, Bluenose lodě, škuneru (typ plachetnice), postavena v  roce 1921 právě zde v Novém Skotsku, která byla až do svého ztroskotání u Haiti v roce 1946, jednak pracovní i závodní plavidlo, ale i důležitým kanadským symbolem, je možné vidět Bluenose II z roku 1963, pokud máte štěstí a někde se zrovna neplaví.

Jedeme směr Bridgewater po silnici č. 8 až na sever do Digby okolo Národního parku Kejimkujik. Často jsme si připadaly jako vetřelkyně v této civilizací nedotčené ještě divočině, romantická zákoutí a potůčky lemovaly naší cestu.

Projíždíme Annapolis Valley, úrodná zemědělská oblast, včetně pěstování vína.

Digby – pracovní menší rybářské městečko, které je známo rybolovem velmi chutných scallops (hřebenatka, lastura), kterých jsme si zde dosyta párkrát dopřály. A zmrzlina? Jeden kopeček byl 10 cm vysoký!! V přístavu jsme sledovaly rybáře při jejich práci, jely jsme se též podívat na další maják v blízkosti. Procházkou kolem moře jsme se pomalu loučily s tímto vstřícným, přírodních krás oplývajícím, drsným, i když často melancholickým krajem, kde se nám skutečně velmi líbilo a už plánujeme, že co jsme nestihly teď, doženeme příště..

Druhý den jsme se nalodily a za dvě hodiny přistály v Saint John, v Novém Brunswicku. Na prohlídku už, bohužel, nezbyl čas, necháváme také na příště. Cestou zpátky domů, jsme se kromě ubytování, zastavily ve velmi půvabném malém městečku v Quebeku, Kamouraska. K zastávce nás nalákaly cedule na čokoládu kolem silnice! No, jenom osm kilometrů zajížďka, vidina chutných čokoládových francouzských dortíků, rozhodnuto, jedem! Na dortíku s kafíčkem jsme si velmi pochutnaly, koupily si i na cestu, vesnička byla příjemné překvapení. Probíhal zde zrovna letní festival, výstava obrazů a pláten nechyběla, o kousek dál výrobna velmi vonných mýdel, ano, koupila jsem si opět levandulové a objektu dominoval nádherný kostel s vysokými stříbrnými věžemi. Kouzelné, malebné, přímo u řeky Sv. Vavřince.

Zpátky do Ontaria jsme pokračovaly okolo pobřeží tak dlouho, jak to šlo. No, a pak nastal opět větší provoz, horší silnice, výmoly a všude opravy. Ale vše jsme zvládly! Kamarádce letadlo neuletělo a nakonec mi ještě řekla, že jsem dobrá řidička, že dokonce dovedu i couvat! A tak jsme se ještě jednou naposledy spolu zasmály. Celkem jsme ujely skoro 6000 km, počítáno až ke mně domů do Niagary. Byl to hezký výlet a vřele doporučuji, pokud přemýšlíte, kam se třeba někdy vydat anebo si návštěvu zopakovat.

Přeji příjemné plánování!

Naďa Humlová

***