Vánoce před třiceti léty
Začnu příběhem z průmyslové školy, kdy si pan učitel Konfršt stěžoval koncem května kolegovi Voženílkovi, že je jaro a žák Poupě nyní toká a Ono, že je líné, hravé a nepozorné. Pan učitel Konfršt totiž onikal a pokud měl některý z žáků příjmení středního rodu, říkal mu Ono. Kolega Voženílek se zamyslel a pravil, že u onoho Poupěte začíná jaro již 1. září.
Tak tedy v roce 1989 začaly Vánoce již někdy v červnu v Maďarsku, kdy byl rehabilitován Imre Nagy, popravený v roce 1958 a tisíce východních Němců začaly směřovat přes Maďarsko do Spolkové republiky Německo. Vánoční nálada přišla do Prahy již na začátku podzimu, kdy východoněmečtí uprchlíci zamířili na západoněmecké velvyslanectví a utábořili se v okolních ulicích a Pražané se o tyto migranty začali starat, neb místa pro ně nebylo v hospodě. Okamžik, na který může být český národ hrdý. Kde jsou ty časy? Po třiceti letech je problémem, když pár sirotků má najít azyl v České republice. Maďarsko, které jako první bořilo ploty, je jako první opět začalo stavět a dějiny si neodpustily další ironii, že pravá ruka stavitele zdí Donalda Trumpa Mike Pompeo, byl jako zástupce Spojených států při oslavách pádu Berlínské zdi.
Ve východní Evropě se na podzim 1989 komunismus hroutil, ale v Československu stále nic. Dokonce ani Svobodná Evropa, která už nebyla rušená, jakoby nebyla slyšet. Konečně 17. listopadu tu byla demonstrace. Vypadalo to velmi poklidně až do okamžiku než průvod došel na Národní třídu a tady komunisté snad naposledy vystrčili drápky. Alespoň jsme si mysleli, že naposledy. Od té doby je vystrčili ještě mnohokrát, různě převlečení, různě přebarvení, v různých kabátech.
Jak to tehdy vypadalo v Torontu? 17. listopadu jsem si poslechl zprávy a zase nic. Ale za chvíli mi volal Vladimír Dufek, že v Praze na Národní třídě zmlátili studenty. Nebylo to poprvé, během roku 1989 počínaje Palachovým týdnem bylo několik demonstrací, které byly potlačeny. Jenže tentokrát to bylo trochu jiné. Mezitím se to již mlelo v Polsku, v Maďarsku zmizel ostnatý drát, padla Berlínská zeď…
Začalo se demonstrovat. Většinou se na demonstracích v Torontu ukázalo pár lidí a najednou jsme s údivem zjišťovali, kolik horlivých protikomunistických krajanů zde máme. Když CTV přišla do mé malé pracovny na Ossington Ave. těžko mohli věřit, odkud se vede odboj a jak pracují krajanské noviny. Malé tranzistorové rádio, primitivní stolní počítač a telefon. Zprávy tehdy bylo nutné dešifrovat z krátkovlnného vysílání, nahrát na kazetový magnetofon a přepsat.
Přesto se tehdejší předseda torontské odbočky John Hásek rozhodl svolat tiskovou konferenci, která se konala v budově Kampeličky na Spadina Ave. Zasedací místnost byla plná, jako když dnes představitelé kongresu oznamují, jak pokračuje vyšetřování Donalda Trumpa. John Hásek předstoupil před novináře: „Chtěli bychom vás informovat o situaci v Praze, kde byl zabit student Martin Šmíd.“ Zalapal jsem po dechu a polohlasně jsem upozornil Honzu: „Ale Martin Šmíd nebyl zabit!“ John Hásek však pokračoval: „Správně, Martin Šmíd nebyl zabit, ale byly zabity desítky dalších!“ Na to jsem již nedokázal odpovědět a novináři se pomalu začali vytrácet ze zasedácí síně Kampeličky.
Nicméně zajem o Československo pokračoval a kanadský novinář Joe Schlesinger, který se narodil ve Vídni, ale vyrůstal v Bratislavě, brzy přinášel reportáže pro CBC z Václavského náměstí. Obdivoval to, že při takové revoluci nezůstane na ulici ani vajgl od cigarety. Najednou se objevil na Václavském náměstí Pavel Pecháček ze Svobodné Evropy a nejen to - na balkónu zpíval hymnu s Karlem Gottem i Karel Kryl.
Jenom já jsem bojoval s tehdejším představitelem československým chargé d‘affaires Martinem Dzúrem o vízum. Křičeli jsme na sebe v telefonu. „Proč mi nechcete dát novinářské vízum?“ „Protože to nejméně čtrnáct dnů trvá, než to potvrdí z Prahy!“ „To mám čtrnáct dnů čekat a už se stalo, že jste to někomu nedali?“ „Když některé noviny o nás nepravdivě informovaly…“ „To se snad ani nedalo…“ Druhý den pokračoval opět dialog: „Už mám to vízum?“ „Ještě tu není…“ „Nevykládejte mi, že všichni novináři teď musí čekat čtrnáct dnů…“ A třetí den kupodivu vízum bylo. Zbývalo jen koupit letenku a uzavřít poslední číslo novin. Mezitím vyšlo jedno mimořádné vydání Nového domova, který v té revoluční době vycházel každý týden. Konečně bylo vízum, letenka a noviny byly téměř hotové. Jenže objevila se další nečekaná překážka. Dostal jsem varování od Masarykova ústavu, že si ředitelská rada nepřeje, abych do Prahy jel. Odpověděl jsem, že v tom případě rezignuji na práci redaktora Nového domova k 31. květnu 1990 a že odjíždím v sobotu do Prahy. Protitah MMI byl, že musím podepsat prohlášení, že jedu na vlastní nebezpečí a že nebudu reprezentovat Nový domov a Masarykův ústav, což jsem podepsal. Naopak Miloš Šuchma mně dal asi tři sta stránek dokumentů, s kterými toho Havla musím seznámit a jako zástupci Sdružení jsme se vydali ve třech do Prahy – já, moje žena Maria a John Hásek. Problém byl v tom, že se k tomu Havlovi dostala pouze na pár minut ke krátkému interview pouze japonská televize. Václav Havel nějak neměl čas probírat rezoluce z kongresů Československého sdružení v Kanadě, měl jiné problémy.
John Hásek sliboval, že náš odjezd z Toronta bude v přímém přenosu pro kanadskou televizi, ale televizní kamery tentokrát chyběly. Pouze na letišti jsme se dověděli, že odstoupil Gustáv Husák. Ve Frankfurtu jsme vyměnili větší letadlo Lufthansy za menší a při přeletu československých hranic jsme si připili. Na letišti byl skutečně vítací výbor z kanadského velvyslanectví, jak sliboval John Hásek, ale nebyl určen nám, nýbrž zástupcům firmy Baťa, od které se očekávalo, že teď začne v Československu investovat.
Jenže pracovníci z televize potřebovali stále nový a nový materiál a tak jsme se já a John Hásek objevili ve večerním televizním vysílání. Narozdíl od televizního vysílání Okna, s kterým jsme měli oba bohaté zkušenosti, jsme museli jít k maskérům, kteří nás napudrovali a našminkovali. První jsem šel na řadu já. Přišel jsem do studia před kameru a chtěl varovat národ, aby nesednul na mucholapku laciného kapitalismu: „Se změnou přijde spousta negativních věcí, komerce v kultuře…“ Nedořekl jsem, rozletěly se dveře nad kterým svítil nápis NERUŠIT a do studia vnikl rozzuřený John Hásek, který ani moc dobře nemohl rozumět tomu, co česky říkám: „Ty nemůžeš říci, že na Západě jsou negativní věci!“ A tak jsem začal tušit, že i nová svoboda bude limitovaná.
Vzkázal jsem do Hlasu Ameriky, že jsem v Praze. Čekal jsem, že budu chrlit jednu reportáž za druhou, ale opak byl pravdou, Miro Dobrovodský mi vysvětlil, že v Praze je již Jolyon Naegele, Američan, který dokonale hovořil česky a že se do Prahy chystá Jirka Sýkora: „České ministerstvo zahraničních věcí by mu nemuselo udělit vízum, protože Hlas Ameriky už tam má dva redaktory. Raději s tím pár dnů počkej!“
A tak mi zbyla jen Svobodná Evropa a pro začátek pouze sport. Pak se to přece jen trochu rozběhlo, ale to již byla revoluce v proudu a na naše místa v zahraničních médiích se hrnuli noví adepti. Vše hýbalo, na koncertech jsme potkávali propuštěné politické vězně Veverku, Jirouse. Revoluce byla v proudu.
Nikdo neběhal po obchodních domech, všichni se radovali z nové svobody. Byl to zvláštní advent. S napětím se očekávala volba prezidenta. Jako komunistický žolík se objevil Čestmír Císař. V lidech byla naděje a pár dnů po vánocích skutečně došlo k volbě prezidenta a Marian Čalfa představil kandidáta Václava Havla jako statečného člověka, jednoho z iniciátorů dokumentu Charta 77. Do listopadu to pamflet vlastizrádců a samozvanců. Nyní to byl národní hrdina, ale již tehdy byl kritizován, jako zednář, protože neměl dostatečně dlouhé kalhoty.
Blížil se Silvestr a najednou jsme se ocitli v Národním domě na Smíchově, kde byl nejen Václav Havel a Marta Kubišová, zástupci z exilu, chartisti, ale i bývalá ochranka Gustava Husáka. Zkrátka směska těch, které jsme znali i s těmi, které jsme neznali, protože byli doposud na druhé straně barikády.
Noví disidenti obsazovali nové pozice a když jsme šli druhý den kolem Restaurace U zlaté hrušky na Novém světě a chtěli jsme si dát pivo, tak nám bylo sděleno, že to není pro prosté smrtelníky, ale pro zástupce Občanského fóra.
Co dodat? Někdy v šedesátých letech se objevil v Literárkách kreslený vtip. Spokojená rodinka dostala k Vánocům od Ježíška krucifix. Je v tom paradox Vánoc. Vánoce jsou vlastně průšvih, je to počátek nikoliv lehké bezstarostné cesty životem, ale obtížné cesty na kříž. Ale bez kříže není ani vzkříšení.
A tehdy o Vánocích roku 1989 se nejednalo o kýčový přestup při cestě z pekla do ráje, ale o počátek něčeho nového. Možná opět trnitého, ale doufejme, že smysluplného.
Aleš Březina – prosinec 2019
***