Návrat na hlavní stranu

Dnes Štvanice – kdysi Velké Benátky

Ne, nebudu vám vyprávět nic z Itálie, dneska ne. Ale povím vám něco o jednom opravdu velkém a zvláštním vltavském ostrovu, který se kdysi nazýval Velké Benátky. Dnes už ho v Praze pod tímhle jménem skoro nikdo nezná, všichni ho nazýváme Štvanice. Ostrov kdysi dávno nebyl samostatným ostrovem, jeho společenství tvořily ostrovy další jako Korunní, Primátorský, Jeruzalémský, Rohanský a celá řada menších ostrůvků bezejmenných a množství říčních ramen – byla to tedy značně rozlehlá ostrovní oblast a proto tehdy pravděpodobně vznikl i název Velké Benátky. Při regulaci Vltavy v první třetině 20. století přidružené ostrovy a ostrůvky zanikly a Velké Benátky zůstaly na Vltavě panovat samy. Je to ostrov mezi dnešními Holešovicemi a Karlínem a z ptačí perspektivy připomíná svým tvarem mohutnou rybu. Má rozlohu okolo 145 000 m2.

Ostrov byl vždy obtížně dostupný, vedly sem jen provizorní dřevěné lávky a přívozy a s výjimkou prostých rybářských chatrčí nebyl v prvotních dobách osídlen. Pak zde byla ještě jedna přírodní zajímavost. Směrem k dnešnímu Karlínu byl říční brod, který využívali putující kupci a dávali tak příležitost zaplatit zdejším rybářům za služby – to byl jev pozitivní, ale v případě válek sloužil brod jako cesta pro vojska, která ostrov značně plundrovala.

A ještě vysvětlím už méně romantický název ostrova, používaný v dnešní době – Štvanice. Velké Benátky se těšily zájmu značně nelidské a krvavé zábavy pro diváky s poněkud nižšími nároky na kvalitu obveselování. Kratochvíle zde pořádané vynikaly značnou krutostí, neboť se jednalo o štvanice zvířat typu býci, medvědi, koně, krávy divokými a ke štvaní cvičenými psy. Tyto morbidní zábavy definitivně zakázal císař František I. v roce 1805.

V 19. století se už na ostrově nacházely asi tři výletní restaurace a také v nich se nabízela poněkud podivná zábava, když opomenu v nich zavedené a vyhledávané tančírny. Střílelo se zde z pušek na terče, což bývalo velice nebezpečné, prý i s občasným smrtelným zasažením lidí na proplouvajících lodích. Roku 1877 na východní straně ostrova postavil podnikavý Ital Eugenio Averino dřevěné variete už s poněkud kulturnějším programem hudby, akrobacie, tance – to ale už po pěti letech zaniklo a na jeho místě začala fungovat první pražská ledárna. Ledárna sloužila k uchovávání a následnému rozvozu přirozeného ledu, především do místních hospod. Ani ledárna se však na ostrově dlouho neudržela.

Život šel dál a s ním zcela neudržitelně i technický pokrok a ten se v obrovské míře dotkl i samotného ostrova. V roce 1850 protnul ostrov Negrelliho viadukt se železnicí, který spojil oba břehy elegantními oblouky. Pro pěší i nadále fungovaly jen provizorní lávky, které spojovaly karlínský břeh. A probíhaly další změny. V roce 1898 se majitelem ostrova stala Praha a o dva roky později pořídila provizorní dřevěný pilotový most, zvaný Jateční, který směřoval do holešovických jatek. V letech 1909-1912 byl tento most nahrazen betonovým, podle projektu architektů Fr. Mencla a P. Janáka, existující do dneška pod jménem Hlávkův most. Negrelliho viadukt a Hlávkův most v podstatě rozdělily Štvanici na tři příčné díly.

Industrializace ostrova pokračovala a v letech 1913-1914 v západní části ostrova vznikla neuvěřitelná secesní stavba vodní elektrárny od architekta A. Dlabače, která využívala čtyř metrový vodní přepad Helmovského jezu. Současně vzniklo i nové zdymadlo a dům vodohospodářské obsluhy. Pro návrh budovy elektrárny se nechal Dlabač inspirovat jakýmsi zámečkem, který uviděl ve Francii a který si nakreslil do skicáku, takže i v současné době nás vůbec nenapadne, že by objekt ukrýval elektrárnu. Elektrárna měla při svém vzniku tři Francisovy turbíny, vyrobené firmou Kolben a Daněk, celkový výkon byl 1,2 MW, pracovala až do roku 1972. Pak už se opakovaně řešil její nevyhovující technický stav, nakonec ale zvítězilo rozhodnutí o rekonstrukci. Ta byla nesmírně náročná, ale díky podniku Metrostav úspěšná a Praze byla tato kuriózní malá vodní elektrárna zachována, včetně jejího neuvěřitelně šlechticky pojatého objektu. Když se tam někde v blízkosti pohybuji, nikdy neopomenu, abych si dnes zeleně natřenou elektrárnu neprohlídla. Prostě kus zázraku na Vltavě! K rekonstrukci ještě dodávám, že se konala ve velmi složitém organizačním a časovém režimu, neboť tehdy v některých budovách na břehu řeky sídlil ústřední výbor KSČ a soudruzi ke své „plodné“ práci žádali klid a žádný hluk od prováděné stavby. Proto se také začalo téhle lokalitě říkat HUT – Husákovo ticho. V roce 1988 byla zrekonstruovaná elektrárna znovu zapojena do života, tentokrát s turbínami Kaplanovými. Její výkon byl schopen pokrýt spotřebu veřejného osvětlení celé Prahy.

Dalším objektem, který byl spjat se Štvanicí, ale který už dávno z podvědomí Pražanů zmizel, byla budova prestižní porodnice a útulku ochrany matek a dětí. Objekt musel ustoupit stavbě tenisových kurtů a byl v osmdesátých letech 20. století zbourán. Měla jsem možnost číst vzpomínky některých, kteří se zde narodili a jejich pýcha, že vlastně byli křtěni Vltavou je zcela na místě. Také se o nich říkávalo, že jsou Benátčané, což zní také zajímavě.

V souvislosti se Štvanicí nelze nezavzpomínat na neuvěřitelně slavný zimní stadion. Prostě tyhle dvě věci k sobě vždy patřily. O stadionu s umělým ledem se uvažovalo už od roku 1929, se stavbou se započalo v 1930. Chladicí zařízení vyrobily Brněnské strojírny, bylo tak dokonalé, že během dvou hodin vyrobilo led o síle čtyř centimetrů. Výstavba stadionu podle návrhu Josefa Fukse byla velkorysá, velikost 94 x 32 m, dvě části, jedna na hokej a druhá na volné bruslení. Okamžitě si získal neuvěřitelnou oblibu u všech Pražanů. V ještě neotevřeném se první hokejové utkání sehrálo 17. ledna 1931 mezi LTC Praha a Manitoba Universita Kanada s výsledkem 2:0 pro Kanadu. Na hokej tehdy přišlo kolem 7 tisíc diváků a do rozhlasových vln předával bezchybnou reportáž Josef Laufer. Oficiálně byl stadion otevřen 6. listopadu 1932. Doprovodným zařízením byla dokonalá funkcionalistická kavárna. Zimní stadion zažil čtyři mistrovství světa v hokeji: 1933, 1938, 1947 a 1959. Z každého mistrovství mělo Československo medaili. Zastřešení se stadion dočkal až v roce 1956.

Tak, jak stadion stárnul se průběžně, alespoň nepatrně, opravoval. Poslední opravy proběhly v roce 1968 – pak nastalo zlé a rozsáhlé chátrání. V roce 1997 uzavřela Praha nájemní smlouvu na správu a revitalizaci stadionu. V roce 2002 zasáhla živelně obrovská povodeň a zničila na ostrově vše, co se dalo. Přesto, že od roku 2000 byl zimní stadion na seznamu kulturních památek, jeho majitel, hlavní město Praha ho nechávalo dále bez pomoci a v roce 2011 nechalo stadion zbourat. Je to vlastně neuvěřitelné, co se dá lidem vzít, přesto, že snad nebyl v Praze nikdo, kdo by v sobě neměl kus jakési pýchy nad tímhle sportovním zařízením.

Také mám osobní vzpomínky na „zimák“, jak jsme stadion nazývali. Čas tam trávený byl neuvěřitelný, limonáda anebo čaj v kavárně neměly chybu. A navíc jsem tam chodila bruslit s pohledným klukem s velmi neobvyklým jménem Gaston, což navozovalo jistou romantičnost, ale i tajemno. Hodně se tam předváděl a mě to začalo brzy unavovat. Už jsem se ani nedívala, jak bravurně blízko mě brzdí a od bruslí mu poletují obláčky zmrzlého ledu. Také jsem nebyla spokojená s mou výbavou, brusle jsem sice měla, na tehdejší dobu dokonalé, „džeksny“ s ostrými zoubky na špičkách a žádné šlajfky. Neměla jsem však nikdy bílé krasobruslařské boty, jen šněrovací hnědé. A když se mne jednoho dne Gaston zeptal, proč nemám bílé boty – znamenalo to definitivní konec mého nadšení. Pak už jsem mnohem víc bruslila na Libockém rybníku, samozřejmě, že opět s pohledným klukem, kterému moje hnědé boty vůbec nevadily. A romantika to byla úžasná! A jmenoval se Luděk.

Chtěla jsem vám přiblížit další z vltavských ostrovů, což jsem učinila, bohužel musím konstatovat, že o tento ostrov jeví hlavní město Praha pramalý zájem a podle toho to na ostrově vypadá. Ostrov v současné době nabízí tenisový komplex, pak kulturní představení v původní klasicistní vile z roku 1824, krásnou a technicky i architekturou zajímavou malou vodní elektrárnu, zcela zdevastovanou funkcionalistickou původní kavárnu. Park je značně zanedbaný a jen obtížně si lze v něm představovat jakkoli příjemně strávené chvíle. Na ostrově hodně vládnou sprejeři, bezdomovci, špína, odpadky, snaha o revitalizaci je vždy podmíněna tím, že jde o silně zátopovou oblast. Chtěla jsem vám napsat jen hezké věci a takhle to nakonec dopadlo, škoda! Ale lhát se nemá.

Jana Fafejtová – Praha, foto: wiki

***