Skupina Luboše Andršta zahájila 19. ročník Nokturen

Vynikající koncert, v kterém zaznělo blues i rock. Andršt stále udivuje svou úžasnou technikou  a zvukem kytary. Posluchači, kterých se sešlo asi sedmdesát,  byli nadšení úrovní celého večera. A nechyběl výborný guláš Svati Militkého. V říjnu - kromě Dvořákovy opery Rusalka, kterou uvádí Kanadská operní společnost ve Four Season Center, bude mít veřejnost možnost oslavit pád Berlínské zdi, konec komunismu před 30 léty a začátek sametové revoluce. Triptych koncertů začíná 20. 10. Dvořákovým klavírním kvartetem v kostele sv, Václava, tentokrat v 18:30, pokračuje velkým koncertem Višegrádské čtyřky - v kostele Sv. Andrew na Simcoe St. v neděli 27.10 v 17 hodin (vstup volný, ale je nutné objednat lístky přes internet) a 3.11. se nám představi George Grosman v Restauraci Praha na Masaryktownu se svým Bohemian jazz band. 30 let - důležitý mezník v  historii a v každém životě. Přijďte to oslavit.

MK

***

Na slovíčko s Lubošem Andrštem

ABE: Luboši, pocházíte z hokejové rodiny, váš otec byl předsedou hokejového svazu, jak se díval na to, že jste se dal na hudbu?

LA: Velmi negativně, když jsem si ušetřil na první kytaru a koupil jsem si ji za své peníze, tak ji zamknul do skříně, abych pořád nebrnkal a raději se učil do školy. Musel jsem si to těžce vybojovat doma, což nebylo lehké. On tomu nikdy nevěřil a bral to jako takovou nějakou úchylku a nikdy mne neslyšel hrát ani nebyl na nějakém mém koncertě. Ale maminka ta už nebyla tak přísná, ta měla k hudbě lepší vztah, možná také proto, že byla tetou Petra Jandy (z Olympicu). Tam možná je ten muzikantský kořen. Takže jsme s Petrem bratranci. Tam jsem nalezl přece jen nějakou podporu.

ABE: A naopak jaký je vztah Luboše Andršta jako kytaristy k hokeji?

LA: Nikdy jsem moc nezkoušel hrát hokej. Rád jsem chodil na rybník bruslit, ale z mého pohledu je to, jako když červení mravenci bojují s černými. Podobně jsou rozdělení i ti fanouškové. Když se nikdo nedívá, tak hned někdo vrazí někomu hokejku pod žebra nebo vám nadzvedne hokejku, abyste se netrefil, či vám podrazej nohy. Tak tohle pro mne není.

ABE: Poprvé jsem vás viděl v kvartetu Martina Kratochvíla počátkem osmdesátých let. Na basovou kytaru hrál Vladimír Padrůněk, ovlivnilo vás to nějak? Tam jste hrál dokonce se smyčcem na kytaru…

LA: Spíš obráceně, já jsem ovlivnil jeho, protože jsem byl o čtyři roky starší a vytáhl jsem ho nahoru. Málo se ví, že on znal dobře noty, protože hrál v dětství na housle. Vychodil LŠU, uměl prstoklad, měl správné načasování. V tom byl vynikající a to je v hudbě důležité, důležitější než melodie.

ABE: Když se podívám na váš životopis, je tam řada rozdílných skupin, jak je možné, že máte takový rozsah?

LA: Já prakticky mohu hrát cokoliv, začal jsem rythm and blues, je to takový kruhový objezd, z kterého se dá odbočit do jazzu, do rocku…

ABE: Legenda praví, že v sedmdesátých letech jste byl podle nějakého žebříčku v desítce nejlepších kytaristů v Evropě…

LA: To nevím, ale Evropská jazzová asociace vydává takový jazzový strom hudebníků a tam je americký strom a evropský, kde jsem já a Rudolf Dašek.

ABE: Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let beatová scéna žila, konaly se beatové festivaly, ovlivnilo vás to nějak?

LA: Hodně, protože na druhém beatovým festivalu jsem viděl holandského kytaristu Eelco Gellinga se skupinou Cuby & The Blizzards. Tam jsem viděl poprvé něco jiného – kytaristu, který hrál prsty, nikoliv, že to tahal pákou jako vibrátorem. To nelze odposlechnout, to se musí vidět. Hned jsem to začal zkoušet a za čtrnáct dnů jsem to uměl. To bylo před Vánocemi a přes Vánoce jsem to dřel a v lednu jsem to už uměl. V tom jsem byl u nás první.

ABE: A co polský vliv, třeba Czeslaw Niemen?

LA: Je v tom příliš slovanské rozervanosti, podobně jako u jiného Poláka Józefa Skrzeka, já jsem tíhnul víc na Západ.

ABE: A slovenská hudba – Déžo Ursiny?

LA: Ten byl originální. Nejen ve skladbě, hře na kytaru, ale při zpěvu, kdy přesně intonoval.

ABE: Jak se díváte na současnou hudbu v Česku?

LA: Čekal jsem něco jiného. Na jedné straně je rythm and blues, na druhé je evropop, kde jsou jiné harmonie, které vycházejí z evropské lidové hudby. Předpokládal jsem, že to půjde spíš západním směrem. Skutečností je, že to zůstává zakořeněné v evropské tradici. Většinou se hudebníci hlásí k rythm and blues, ale nikdo to nedělá. Zbylo to tedy na mne, tak to dělám já.

ABE: Josef Karafiát – Joe Carnation?

LA: Ten se o to snaží, zřejmě tomu zde na Západě přivyknul, hraje takový hardrock.

ABE: Hrál nějakou dobu s Plastiky, jak se na ně díváte?

LA: Spolu s DG307 sehráli určitou roli, byli hromosvodem, v době největších represí. Já jsem nesměl hrát jenom rok. Pokud jsou mezi nimi třenice, tak je to škoda a je mi to líto. Udergroud má ale stále své místo.

ABE: Média?

LA: Tam to ovládá pop-music tvrdě. Hlavně evropská větev, kam se nevejdu. Ale každý muzikant má pocit, že ho hrají málo. Myslím si, že prakticky nehrají nikoho ani Stivína nebo Viklického.

ABE: Hrál jste s B. B. Kingem, jaký to byl pocit, byl to vrchol vaší kariéry?

LA: Nic lepšího mne nemohlo potkat. Léta a léta jsem ho sledoval, kopíroval a dřel jsem to a najednou jsem seděl vedle něj a on začal zpívat a já jsem měl pocit, že jsem se zbláznil. Nevěřil jsem tomu, jak se mi to mohlo stát. Říká se, že Pán Bůh přeje připraveným… a já jsem tehdy připravený byl. Zahrál jsem si s ním úplně v pohodě a jeho to také bavilo. Zkusil jsem tam dát několik jeho fórů a on na to hned odpověděl. Měl jsem s ním hrát pouze jednu věc a měl jsem odejít, ale B. B. King, když jsem odcházel mne zatlačil zpátky do židle a řekl: „Ne, ne budeme hrát dál!“ a hrál jsem s ním až do konce. Pak jsem s ním hrál ještě jednou ve Zlíně. Domluvení jsme dopředu nebyli, ale dohodli jsme se až na místě. Nejprve se mi zeptal, v jaké tónině chci hrát. Tak jsem mu řekl, že je mi to jedno a nakonec jsem to zvládl. Byl skvělý, nijak nemachroval, byl to zážitek na celý život.

S Lubošem Andrštem rozmlouval Aleš Březina

***