Fotografka Helena Wilsonová

V Torontu zemřela 14. srpna 2019, den před svými 83. narozeninami fotografka Helena Wilsonová. Když jsem přišel v roce 1980 do Kanady, neznal jsem v této zemi nikoho. Na koncertech Plastiků jsem se několikrát potkal s Paulem Wilsonem a tak, kdykoliv jsem zamířil do Toronta, bydlel jsem u nich a tak jsem se vlastně seznámil i s jeho tehdejší manželkou Helenou. Její Kanadská zkušenost je asi nejlépe zachycena ve stejnojmenné knize, která vyšla v nakladatelství Gaudeamus v Hradci Králové v rozhovoru s Květuší Kunešovou, z kterého jsem vybral několik úryvků.

Helena Wilsonová vystudovala fotografii na Průmyslové škole grafické v Praze, kde později také fotografii vyučovala. V roce 1969 byla přijata jako kandidátka Svazu výtvarných umělců do jeho sekce zaměřené na fotografii. Dokumentovala práce předních českých nekonvenčních a undegroundových umělců. V době represí signatářů Charty 77 opustila vlast poté, co byl vyhoštěn z republiky její manžel Paul Wilson, překladatel a publicista, kanadský občan a člen rockové kapely The Plastic People of th Universe. Usadili se v Torontu, kde Helena fotografovala umění a indiánské umělce pro torontské galerie, muzea a časopisy. V devadesátých letech se vrátila zpět do Prahy, kde se zapojila do uměleckého života a pravidelně vystavovala.

Z rozhovoru vybíráme:

Jaké byly důvody vaší emigrace?

HW: Já jsem neměla v úmyslu, ani v té nejtěžší době v šedesátém osmém, emigrovat. Ale osud tomu chtěl jinak. Vystudovala jsem v roce 1957 fotografii na Grafické škole, kde jsem též začala v roce šedesát šest učit a mohu říct, že fotografie určila směr mého života. Anglicky jsem se naučila díky mému příbuznému, kterého na začátku šedesátých let pustili z vězení. V létě roku šedesát sedm jsem cestovala po Británii a tam jsem v Londýně na párty potkala kanadského mladíka, který mě prozradil, že od září bude učit angličtinu na Jazykové škole v Brně. Řekl, že prý studuje dílo George Orwella a jeho vize totalitních režimů a chce jeden zažít na vlastní kůži. To mě zaujalo. V září skutečně Paul Wilson přijel, byl velmi společenský, hudebník, piva milovník, pravý Kelt. Brzo začal hrát s kapelou The Plastic People of the Universe, a to v době, kdy už neměli oficielní souhlas veřejně vystupovat. Seznámil se s umělci, spisovateli a disidenty a překládal zakázanou literaturu. Já jsem fotografovala vystoupení undergroundových kapel a jiné akce pražských umělců, oba jsme byli členy nezávislé Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. V době, kdy mu v Praze na jazykovce zakázali kvůli dlouhým vlasům učit, v roce sedmdesát dva, jsme se vzali. Represe vůči undergroundu se začaly stupňovat a někteří hudebníci Plastiků byli obžalování a souzeni. Disidentské hnutí vyústilo v Prohlášení Charty 77 a signatáři byli vyslýcháni a vězněni. Paul byl předvolán na STB a v červenci sedmdesát sedm, po deseti letech vyhoštěn z republiky. Byla jsem poučena, že mohu zažádat o vystěhovalecký pas, který mi, po půl roce po Paulově odjezdu, vyřídili. Tak jsem na Štědrý den ráno opouštěla Československo vlakem směr Německo.

Proč jste si vybrala právě Kanadu?

Paul byl Kanaďan, a tak jsme přirozeně mířili tam. Zabalila jsem si moje fotografické vybavení, včetně zvětšováku, počítala jsem s tím, že se budu v Kanadě fotografií živit. Paul po vyhoštění pobýval v Londýně, kde spolu s Ivanem Hartlem založil společnost Boží Mlýn a rozhodl se vydat Plastikům první gramofonovou desku. Nazvali ji Egon Bondy‘s Happy Hearts Club Banned (zakázaný). K tomu vydalo Libération nakladatelství Scopa v Paříži booklet The Merry Ghetto s texty a

překlady písní, doplněné mými a archivními fotografiemi. Vydání desky mělo velmi pozitivní celosvětový ohlas, ocenili též hudební úroveň, což velmi pomohlo vězněným Plastikům. Kvůli tomu jsme v Londýně zůstali až do konce března a přemístili se do Toronta během poslední zimní vánice. Paul se dal hned do práce, Josef Škvorecký už na něj čekal s překladem knihy Inženýr lidských duší, vydané v jeho 68 Publishers. Já jsem začala obcházet galerie umění a nabízet moji práci, na kterou jsem byla už v Čechách částečně specializovaná. Rozjížděla jsem se pomalu, též díky těhotenství, ale po narození syna Jakuba jsem záhy pokračovala. Už v Praze jsem si připravila portfolio mých fotografií, dítě dala do pytle na břicho a vyrazila do muzeí a galerií. Musím říct, že jsem se setkala s velkou vstřícností, zvláště mezi ženami galeristkami, které nabídly práci. Tento obor fotografie umění a umělců mně, mimo jiné, pomohl živit po celou dobu mého pobytu v Kanadě. Náš život v Kanadě tak začal tím, že jsme oba měli možnost práce, je velmi příjemný pocit, že člověk může být užitečný ve společnosti, může se daleko rychleji integrovat a není na přítěž. V Kanadě mají unikát velmi dobře propracovaný systém, jak zařadit nově příchozí emigranty do společnosti. Nabízejí hned na začátku lidem jazykové kurzy a pak sledují jejich další integraci včetně práce. Myslím, že to je základ úspěchu, většiny emigrantů v posledních desetiletích tímto procesem prošla. Nezpozorovala jsem tam zjevné známky rasismu. Úředníci v jakémkoliv oboru se k vám chovají s respektem a trpělivě, pokud se nemůžete vyjádřit. Lidé, kteří hledají zaměstnání, se většinou setkají s otázkou Máte už kanadskou zkušenost? Tím myslí, zdali už si osvojili pozitivní a vstřícný vzorec chování, jak ke kolegům, tak i k zákazníkům a kladný přístup k práci. To se považuje za základ a nutnost. Toto chování je znatelné v celé šíři kanadské společnosti, děti ve školách už jsou tak vychovávány. Musím říct, že moje znalost černobílé fotografie a velkoformátních kamer se mi, v této předdigitální době, bohatě vyplatila. Stěžejní bylo, že jsem byla vyzvána časopisem Canada Arts, abych vyfotografovala indiánskou novou sošku tesanou z kamene, v černobílém provedení. Černobílá fotografie, to byla moje doména, já jsem uměla způsobem osvětlení na soše zdůraznit víc, než bylo běžným pohledem zjevné. Pak jsem dostala

další zakázku, aukční katalog nového indiánského umění. Tak jsem se seznámila s native, s domorodými umělci z různých kmenů, zalíbili se mi, chtěla jsem se o nich dozvědět víc. Po dohodě s ředitelem Indiánského muzea v Brantfordu, Tomem Hillem, který souhlasil mě podpořit ve snaze foto-grafovat tyto umělce v jejich přirozeném prostředí v rezervacích, jsem pak zpracovala tento osobní projekt a zažádala federální instituci o grant. Tom mě na cesty vybavil doporučujícím dopisem pro náčelníky rezervací, nutným pro povolení vstupu, a seznamem jmen umělců. Někteří z nich žili mimo tato území. A tak jsem se v 1982 rozjela po Ontariu. Na jednodenní výlety do blízkých destinací, jako třeba Rice Lake, nebo do okolí Brantfordu, kde byla Six Nations Reserve, jsem několikrát vzala i svého syna, aby se skamarádil s místními dětmi. Umělci fotografování uvítali a já jim slíbila fotografie poslat a eventuálně publikovat v aukčních katalozích, výstavách a médiích. Několikrát jsem se zúčastnila native slavností Pow wow, na Manitulin Island v rezervaci Wikwemikong a v Six Nations Reserve u Brantfordu. Místní paw waw je pro rezervaci velká událost, na kterou se sjedou Indiáni s rodinami i ze vzdálených míst USA, oblečeni do svých místních tradičních oděvů. Slavnost se odehrává venku, ve středu kruhu sedí bubeníci a tanečníci krouží kolem nich, většina z nich má na oděvu číslo, z důvodu vyhlášení nejlepšího tanečníka. Jinak je to společenská událost, kolem jsou stánky s tradičními indiánskými výrobky, jídlem, ale hlavně i s uměním, čehož jsem využila k fotografování umělců. Pak jsem se vydala s mojí sousedkou, která byla indiánská míšenka, na moji pětidenní nejdelší cestu na sever. Střídaly jsme se v řízení, objely jsme na východní straně Georgian Bay a navštívily umělce v městečku Sault Ste. Marie. Cestou jsme stanovaly na území národního parku, jinak jsme projížděly územím divokých lesů, kde nás překvapili bílí vlci křižující silnici. Druhý den k večeru jsme dorazily do přístavu Thunder Bay na severním břehu jezera Superior, kde na nás čekal umělec a šaman z kmene Objidwa Norval Morriseau. Norval už tehdy byl legendární, protože jako první prý porušil tabu a začal malbou vykládat staré indiánské legendy, a tak je zpřístupnil ostatním lidem. Byl následován některými native umělci, kteří se adaptovali podle jeho originálního stylu. Strávili jsme ním příjemný večer, obklopení jeho artefakty malovanými na kůžích. Požádal nás, abychom v rezervaci Sandy Lake, kam jsme mířily, předaly jeho synovi knihu.

Let předčil všechna moje očekávání, letěli jsme nad nádhernou neobydlenou krajinou, plnou malých jezer, nízkého porostu a skal, měla jsem pocit, že lidská noha sem ještě nevkročila. Přistání v Sandy Lake bylo hladké, nazuly jsme si gumáky a vydaly se hledat umělce. Cesty k jednotlivým domkům vedly někdy přes malé močály přemostěné dřevěnými můstky. Umělci nás přivítali a pozvali k nim domů, dřevěné domky byly vybaveny běžným nábytkem a kuchyní, před televizí seděly na zemi houfy dětí, z čehož mi bylo dost smutno. Muži většinou našli obživu při kácení stromů, zabývali se i běžným lovem zvěře. Vykládaly jsme jim o našem setkání s medvědem, což vzbudilo jen veselí, pro ně to asi byla běžná událost. Fotografovala jsem umělce při malování, jejich rodiny i přátele. První výstavu mých fotografií Native Artists at work jsem nabídla Native Canadian Centru na Spadina Road, v Torontě. Ohlas byl dobrý, zvláště od umělců samých, kteří ocenili můj pozitivní přístup k nim a tématu. Chtěla jsem zachytit ducha jejich kulturního a politického obrození, které se začalo probouzet, a ukázat native umělce, které jsem považovala za vedoucí sílu, v jejich prostředí. Následovala výstava v Hamiltonu ve Steelworkers Hall of photographers Union a pak v Blyth, spolu s výstavou native obrazů.

Proč jste se rozhodla k návratu?

My jsme oba měli velmi blízko k disentu. Paul překládal do angličtiny jednak Škvoreckého, Hrabala, z Prahy mu posílali další rukopisy, které tady nemohly vyjít. A pak taky vydal další desky Plastikům, Sváťovi Karáskovi, nebo Karlovi Soukupovi spolu s nadací Charty 77. Můj muž dělal taky pro kanadský rozhlas, a oni ho požádali, aby na podzim roku osmdesát devět zajel do střední Evropy, Polska, Německa, v době když padala zeď v Berlíně. Pak jel do Maďarska, ale pořád ho sem nepouštěli, tady byl na černé listině, nemohl překročit hranice. Až potom, myslím, že to bylo před vánocemi, se do Prahy z Maďarska dostal, kanadský velvyslanec ho čekal na letišti a to se už na Václaváku chrastilo klíči. Na první volby jsme přijeli i se synem Jakubem, to byl náš národ v euforii. Moje matka, která žila v Praze, mohla restituovat majetek mého dědečka. Když onemocněla, tak jsem sem jezdila třikrát do roka jí pomáhat s restitučními úkony, které byly dost složité. Restituovala lesní statek a malý zámeček Navarov u Zlaté Olešnice v Podkrkonoší a později ještě jednopatrový historický dům na Starém Městě v Praze. Můj muž viděl, jak mě to tu úžasně baví. Stýkal se s Havlem a lidmi kolem něj, a když se rozpadala republika, tak s Havlem jezdil po Slovensku. Když tady nebyl Paul, tak jsem tu byla já. Musím říct, že to tak naše manželství poznamenalo, můj muž viděl, jak mě to sem táhne. Ten náš rozchod nastal v roce devadesát čtyři. A když náš syn tedy šel na vysokou školu, tak jsme se rozvedli. Já jsem byla v té době tak zaměstnaná, tak vytížená. Ještě jsem v Torontě do jara roku devadesát šest udržovala můj chátrající business, galeristi na mě po návratu už čekali. Když jsem se vrátila do Čech, matka byla nemocná, to už jsme měli rozjeté lesní hospodářství, a tak jsem ta léta přežila v pilné práci. Měla jsem to naštěstí ráda, to lesnictví a přestavba starých budov mě hodně bavilo a myslím, že jsem k tomu měla od mládí dobrý vztah. Vlastně já jsem se tam narodila, pobývala jsem tam do r. 1950, to už mě bylo dvanáct let, kdy jsme z toho zámečku museli celá rodina odejít jako nevítaná buržoasie, naštěstí do Prahy. Těšilo mě se do Jizerských hor a Podkrkonoší navrátit, okolní usedlíci na nás měli celkem dobré vzpomínky, takže i to prostředí mě podporovalo. Mezitím jsem měla tady výstavy. Nejdříve se skupinou mých pěti česko--kanadských kamarádek na Novoměstské radnici pod názvem Arts Kanada 5. Poté v Třeboni na radnici, Totemy a indiánští umělci Kanady s M. Dvořákem, a pak soubor z Kuby nazvaný Tváře Havany v kapli kostela Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze v roce 2006. Soubor mých fotografií ze života nezávislé kultury či undergroundu vystavilo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze roku 2009 a pak rozšířenou kolekci pod názvem „Léta sedmdesátá — Merry ghetto“ v Libri Prohibiti.

Helena Wilsonová se přestěhovala na konec života přece jen do Toronta, kde v srpnu 2019 zemřela.

Květuše Kunešová udělala interview s Helenou Wilsonovou v Praze r. 2014.

H. Wilsonová text zeditovala v prosinci 2016.

abe

***

Návrat na hlavní stranu