Vltavské ostrovy
V Praze je letos strašné vedro, teploměr se pohybuje kolem číslice třicet a hlavně nad ní. A v tom vedru mám na ruce sádru, neboť mne neochránil žádný andělíček můj strážníček a nechal mě upadnout a drtivě si zlomit levé zápěstí. Popisovat dál můj úraz nehodlám, naopak jsem se rozhodla proti vedru a zlomenině zabojovat malým povídáním od vody a vybrala jsem si pražské vltavské ostrovy. A tak budu pomalu ťukat tohle povídání jednou rukou, doktoři by řekli dominantní.
Praha má ostrovů opravdu značné množství a jen hodně těžko se dá jejich počet přesně určit. A také správnému počítání dělá značné obtíže i jejich doba vzniku, zániku a měnící se pojmenování. Důležitá zde vždy byla řeka, která se měnila jednak tím, že ji měnili sami lidé ke svému životu, že vznikala její nová ramena, tůně a samozřejmě také ostrovy. Řeka mívala až do 19. století své přirozené břehy a s těmi si příroda a mnohdy i přírodní katastrofy dělaly své. Snad nejvíce se na změnách řečiště podílely časté a nezvládnutelné povodně. A hlavně při nich vytvářela Vltava bezpočet nových ostrovů. Některé zůstaly a jiné při další povodni si řeka vzala zpět a tak to šlo stále dokola. Říční břehy byly vyhledávanými lokalitami pro všechna řemesla, která pro svůj rozvoj potřebovala vodu. Takže nikdy nechyběly mlýny, profese barvířské, koželužné, hrnčířské, ale i voraři, skládky dřeva dopravené po vodě a mnohdy i odpad, který ne vždy byl vhodný pro životní prostředí. Například bývalé břehy poblíž dnešního Rudolfina, sídla České filharmonie, sloužily pro skládku sanytru a zbytky soli jsou v tamější půdě dodnes.
19. století se začalo nezkrotným břehům bránit promyšlenou stavbou nábřeží, které určitým způsobem umožnilo proti vodnímu živlu obranu. Kromě toho se nábřežím vytvářela určitá komunikace podél řeky vhodná jak pro dopravu, tak pro pěší procházení, jakési zajímavé a Pražany vyhledávané korzo. Budování nábřeží mělo i svůj stinný dopad a to především na provozování řemeslné výroby, která na mnohých místech začala zanikat.
Z vltavských ostrovů jmenuji ty nejzajímavější, které přežily dobu a jsou i dnes zelenou oázou Prahy a uvádím u nich i všechna dohledaná pojmenování:
Císařská louka (Královská louka), Veslařský (Schwarzenberský), Petržilkovský (Jezuitský), Dětský (Maltézský, Funkovský, Hiršův, Židovský), Slovanský (Barvířský, Šítkovský, Engelův, Andělů, Žofín), Kampa (Dolejší), Bezejmenný ostrůvek u Staroměstských mlýnů mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou, Křížovnický, Štvanice (Velké Benátky), Císařský (Trojský), Ptačí (štěrkový ostrůvek u ZOO), bezejmenný ostrov poblíž Bráníku, před Barrandovským mostem o délce asi půl kilometru a šířce kolem deseti metrů.
Počet ostrovů stále kolísal, během historie jich lze doložit 22. Dnes je 10 skutečných, 3 bývalé a u 2 z nich je označení ostrov zachováno v názvu. Variabilní byl nejen jejich počet, ale také tvar, velikost a pojmenování. Pro toto moje „sádrové“ psaní vybírám ostrovy dva, a sice Císařskou louku a ostrov Dětský. O téměř všech ostatních jsem se v novinách zmiňovala už dříve a tak chci být k vltavským ostrovům spravedlivá a také snad ještě bude nějaké „příště“.
19. století na louku lákalo stále více Pražanů za rekreačním odpočinkem. Také sport nezůstal pozadu a především Sokol zde začal velmi aktivně působit. Nezůstávaly pozadu ani některé smíchovské kluby a spolky. V aktivitách nechyběl veslařský klub Triton, klub velocipedistů, dostihy a další. Nechyběla ani plovárna a koupání ve volné řece bylo vítanou samozřejmostí. V zimě se na řece holdovalo bruslení. Louka se stala celoročně rušným a vyhledávaným místem. Vznikl zde i fotbalový primát v derby dne 29. 3. 1896 zápasem Sparta a Slavia. Typickým zdejším stromem je topol, o čemž se zpívá i v Hašlerově písničce .. „na Císařské louce, stojí řada topolů“…. A teď takové konstatování jako z povinného školního slohu: „Císařský ostrov je krásný, je to náš největší vltavský ostrov a kdysi dávno se na něm rýžovalo i zlato.“
A povím vám něco málo o dalším ostrovu, který měl ve své historii snad nejvíce jmen po svých majitelích. Půjde o ostrov Dětský, dostupný ze smíchovské strany. Jeho historie sahá až do roku 1355, ale několikrát v důsledku záplav zcela zmizel. Poslední z vlastníků továrník Leopold Jerusalema měl nedaleko prosperující továrnu na kartouny a ostrov používal k bělení látek. Pozici ostrova zcela zásadně změnila stavba plavební komory, což začalo v roce 1911, stavba byla po všech stránkách velmi problémová – rozdílné názory projektantů, nedostatek materiálu, válečná nouze o stavební síly, pravidelné poškozování stavby ledovými kry. V roce 1917 se konečně podařilo stavbu dokončit. Ostrov v sobě nezapře vloženou dokonalost a eleganci svého architekta, kterým byl František Sander. Severní cíp ostrova je doplněn kamennou kruhovou pergolou vsazenou do segmentů balustrády opěrné zdi při výjezdu ze zdymadla. Plavební komora vyrovnává výškový rozdíl dvou jezů přibližně 2,5 metru, komora má dvě zdymadla a ročně propustí několik tisíc lodí. Čekání na zdvih nebo pokles hladiny je vyhledávanou podívanou z míst smíchovského nábřeží.
Ve 20. století dostal ostrov své poslední pojmenování, protože jeho plocha byla upravená pro nejrůznější dětské hry. Mně samotné se tento název moc nelíbí, ale změnit to nemohu. Každopádně vím, že s údržbou ostrova je nemalý problém a že poslední povodeň způsobila jeho uzavření snad na celých pět roků.
A pro dnešek je to vše a venku je 31 stupňů! Někdy příště si společně dopřejeme ostrov Žofín a třeba Štvanici.
Jana Fafejtová – Praha
***