Třicet let 1989-2019

Ráno na Nový rok 1989 znamenalo kocovinu. Bylo jasné, že k pádu komunismu v roce 1988 již nedojde a pověrčivý český člověk byl ochoten čekat dalších deset let, než konstelace hvězd bude opět příznivá pro další revoluci. Jenže Československo hraničilo s Polskem a Maďarskem a tam již se to mlelo. 11. ledna 1989 Maďarské národní shromáždění přijalo zákony o právu na shromažďování, což umožnilo vznik nových politických subjektů. Polsko, aby v zdravé konkurenci nezůstalo pozadu o šest dnů později legalizovalo odborové hnutí Solidarita, které představovalo opozici proti vládě jedné strany. Ve stejnou dobu ve dnech 15. -
20. ledna si lidé v Praze připomněli oběť Jana Palacha. V Praze došlo k zatýkání disidentů, včetně Václava Havla. Zatímco v Praze došlo k represím a zatýkání, ve Varšavě 6. února začalo jednání u kulatého stolu mezi vládou a opozicí. Rozhovorů se postupně zúčastnilo několik stovek lidí. Ve stejnou dobu v Maďarsku byl vytvořen kulatý stůl, který měl zabránit oddělenému jednání subjektů s vládní mocí. Zatímco v dubnu skončil v Maďarsku János Kádar, v Polsku vláda a opozice podepsala smlouvu, která otevírala cestu ke svobodným volbám a 2. května začalo Maďarsko odstraňovat zátarasy na hranicích s Rakouskem, což znamenalo možnost pro občany východního bloku emigrovat na Západ. 4. a 18. června se konaly svobodné volby do Senátu v Polsku, kde Solidarita získala 99 křesel ze sta možných. V Sejmu získala 161 volitelných míst, ale dalších 299 dle dohodnutého klíče obsadila vládnoucí strana s dalšími subjekty.

16. června se konal v Budapešti symbolický pohřeb premiéra Imre Nagye, popraveného vůdce maďarské revoluce. Během pohřbu vystoupil mladý Viktor Orbán s požadavkem odchodu sovětských vojsk z Maďarska. Jestliže symbolického jedenáctihodinového pohřbu v roce 1989 se zúčastnilo více než sto tisíc lidí, letos si jeho tragickou smrt na Náměstí hrdinů připomnělo pouze několik stovek. Rovněž socha maďarského komunistického premiéra byla vloni podle listu The Guardian odstraněna z místa u parlamentu, kde stála od roku 1996. 27. června 1989 ministři zahraničí Maďarska a Rakouska symbolicky přestřihli u Šoproně na maďarsko-rakouských hranicích ostnatý drát, čímž se otevřela cesta zejména pro východoněmecký exodus na Západ. O dva dny později vznikla petice Charty 77 Několik vět, kterou podepsalo 40 000 signatářů.

V červenci pak Michail Gorbačov prohlásil v Radě Evropy, že Sovětský svaz nebude stát v cestě reformám v zemích východní Evropy. K výročí srpnových událostí došlo na mnoha místech v Československu k demonstracím, které byly potlačeny bezpečnostními složkami, zatímco maďarský a polský parlament vydaly omluvu za podíl na invazi v roce 1968. 24. srpna 1989 byl zvolen kandidát Solidarity Tadeusz Mazowiecki předsedou první nekomunistické vlády v Polsku po 40 letech. (Informace z první poloviny roku 1989 jsou většinou převzaty z publikace Pád železné opony, která vyšla u příležitosti výstavy, která se koná v Královském letohrádku a v Královské zahradě na Pražském hradě. Výstava trvá do 30. listopadu 2019).

Na co se nevzpomíná? Nevzpomíná se na srpen 1969, kdy došlo k zásahu policejních složek, lidových milicí a Československé lidové armády proti demonstrantům, během pouličních bojů zahynulo pět lidí. Na pražském Václavském náměstí se lidé začali scházet od 16. srpna 1969. A 20. srpna přišlo tolik lidí, že srážky v ulicích mezi Václavským a Staroměstským náměstím trvaly téměř do půlnoci. Proti obuškům, slznému plynu a vodním dělům se část demonstrantů bránila házením kamenů a vyrostly i barikády. Nakonec demonstranty rozehnala až armáda. Ještě předtím však za Prašnou bránou začali milicionáři střílet z nákladního automobilu do davu, v němž zahynuli dva mladí lidé - osmnáctiletý František Kohout (průstřel hlavy) a o rok starší Vladimír Kruba (průstřel krajiny srdeční). Tragický průběh měly protestní akce v Brně - již od rána se ve středu města shromažďovali lidé, odpoledne byla dokonce povolána armáda a také zde vyrostly barikády. Bylo osm postřelených a dva mrtví - osmnáctiletá Dana Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach (wiki). Dnes jsou bývalí příslušníci VB a armády v penzijním věku a pobírají slušný důchod.

Nevzpomíná se ani na masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Protesty proti čínské vládě se během května 1989 rozšířily do dalších měst a konaly se také studentské stávky. Studenti Akademie vytvořili
několikametrovou sochu Bohyně demokracie a vztyčili ji přímo proti centrálnímu Památníku Lidových hrdinů. V průběhu protestů byl na oficiální návštěvě Číny Michail Gorbačov a do Pekingu přijelo množství novinářů z hlavních světových médií, z nichž někteří zůstali v Pekingu a zachytili násilné potlačení protestů. Za svobodu slova demonstrovali spolu se studenty také čínští novináři.

Dne 20. května vyhlásila čínská vláda stanné právo a v čínském hlavním městě byl vyhlášen výjimečný stav. Nasazeno bylo až 200 000 vojáků. Od 2. června 1989 zabrali demonstranti náměstí a začali blokovat i další ulice v centru města. Demonstrací, které trvaly šest týdnů, se celkem zúčastnilo více než milion lidí.

Odpoledne 3. června 1989 armáda obsadila studia čínské státní televize (CCTV) i redakci hlavního deníku People’s Daily. Televizní hlasatelé, kteří oznámili že vláda ČLR nařizuje demonstrantům vyklidit náměstí, vystoupili v černém oblečení a zakončili své vystoupení varováním: Pamatujte si tento černý den. V noci 3. června a ranních hodinách 4. června začala armáda jednat. Na náměstí Nebeského klidu byly vyslány obrněné transportéry, tanky a pěchota s ostrým střelivem a protesty násilně ukončeny.

Oficiální údaje o počtech obětí při potlačování povstání se různí. Podle Čínské komunistické strany se mělo jednat o 200–300 obětí, mezi nimiž bylo jen 23 studentů, jiné zprávy ale mluví o vyšších počtech mrtvých. Podle americké tajné služby CIA zemřelo 400–900 lidí, podle Čínského červeného kříže a zástupců studentské organizace to bylo 2000–3000 osob, podle odtajněných britských dokumentů zemřelo více než 10 000 lidí. Čínská vláda dala všechna těla mrtvých spálit a nařídila nemocnicím zlikvidovat veškeré záznamy. Kromě usmrcených bylo několik tisíc zraněných a odhadem 10 000 zatčených. Po zásahu byl ze země vyhoštěn zahraniční tisk a domácí tisk byl pod pečlivou kontrolou a cenzurou, takže o krvavém potlačení protestu se čínský lid dozvídal jen velmi obtížně.

Mezi některými historiky je událost označována jako Pekingský masakr. Protestující na náměstí pocházeli z nejrůznějších sociálních vrstev (intelektuálové, dělníci atd.). Potlačené povstání obsahovalo mnoho socialistických elementů, demonstranti například zpívali Internacionálu. Někteří z nich, jako např. Wang Chuej, dále aktivně rozvíjejí kritiku vlády zleva v tzv. čínské Nové levici. (wiki).

Pekingský masakr se odrazil i na myšlení lidí v Československu. Na jedné straně viděli naději v Polsku, v Maďarsku a ve východním Německu, odkud mířily karavany automobilů do Maďarska. Na druhé straně se zpřísnily kontroly na hranicích s Maďarskem a Jakešovo vedení nedávalo najevo, že by chtělo ustoupit ani o milimetr. Pro nás v Kanadě nebylo těžké získat maďarské vízum a  dostali jsme ho na počkání v Torontu. Rozhodli jsme se jet do Budapešti každý zvlášť. Maria vlakem z Mnichova a já rychlolodí z Vídně přes Bratislavu. Nebyla to levná záležitost, ale chtěl jsem zažít alespoň na chvíli pocit, že jsem opět v Československu. Kapitán při cestě z Vídně do Budapešti byl velice příjemný a když jsme se blížili k československo-rakouským hranicím velice pečlivě mi ukazoval, kde jsou hranice a kde jsou ještě zátarasy. Nad Bratislavou byl velký nápis Bratislava – miesto mieru. Pak již jsme minuli Gabčíkovo a přes impozantní Ostřihom na maďarské straně Dunaje jsme dorazili do Budapešti. Tam teprve čekala hraniční kontrola. Po čtyřech letech od setkání v Jugoslávii jsme se opět setkali s přáteli. Pro Marii, která jela do Budapešti vlakem, to bylo první setkání od roku 1968, tedy po 21 letech.

Zamířili jsme na Balaton, který se stal domovem pro nás i pro naše přátele z Československa. Pokud se pamatuji pouze manželé Petrovi měli problém přes hranice. Na tomto festivalu nás mohlo být kolem dvaceti a to jsme se s mnohými sešli pouze v Budapešti, s jinými na Balatonu, od které je toto mělké, ale velké jezero, co by kamenem dohodil.

Při rozhovorech se deprese se střídala s optimismem. Jeden den jsme vyrazili do Budapešti za zpravodajem českého oddělení rozhlasové stanice Svobodná Evropa György Vargou. Varga mluvil perfektně česky, což bylo výhodou. Střídaly se u něj návštěvy, jak ze Západu, tak z Česka. V ten den tam byli herec Jiří Bartoška a pozdější novinář Karel Steigerwald. Cestou po Budapešti si Varga povzdechl: „Tam nedávno visela rudá hvězda, ale já se obávám, že tam jednou bude hákový kříž.“

Doba se změnila. Varga, který překládal Havla do maďarštiny se stal později maďarským velvyslancem v Praze. Bartoška je šéfem karlovarského festivalu a Steigerwald působil jako redaktor Lidových novin a Mladé fronty Dnes. Oba podepsali Antichartu, ale v roce 1989 se podepsali také pod petici za propuštění Václava Havla. I na tom bylo vidět, jak se doba změnila. Jak atmosféra strachu mizela.

Po rozloučení u Balatonu jsme se vypravili naposledy do Budapešti. Před odjezdem jsme
chtěli navštívit hrob Imre Nagye. Poblíž nádraží jsme zastavili taxík a celkem jasně jsme řekli, kam chceme. Taxikář nejprve dělal jako, že nerozumí. Pak mu naběhla modrá žíla na čele a pak neochotně dal přednost zisku a zamířil k hřbitovu. Nejprve jsme projížděli novou částí hřbitova, pak přišla ta starší. Nakonec jsme jeli jakýmsi lesem, kde mezi stromy byly hroby z 18. či 17. století. Najednou se vše rozjasnilo a byli jsme na paloučku. Taxikář zastavil. Nechápavě jsme vylezli ven a dívali se kolem. Když naše rozpaky trvaly dost dlouho, řidič ukázal kamsi do rohu, kde bylo několik dřevěných náhrobků. Na jednom bylo: ITT NYUGSZIK NAGY IMRE 1896-1958 BÉKE PORAIRA, což bychom mohli přeložit jako Zde leží Imre Nagy 1896-1958 Nechť jeho popel odpočívá v pokoji. Tehdy byl hrob ozdoben květinami, jak tomu je dnes, nevíme.

Taxikář byl již netrpělivý. Bylo vidět, že by nejraději tuto návštěvu hřbitova skončil. Vypravili jsme se tedy opět do Budapešti. Můj poslední test byl, když jsem se ho zeptal, jestli chce zaplatit ve forintech nebo v dolarech. Předpokládal jsem, že zvolí tvrdou západní měnu. Mýlil jsem se a platili jsme maďarskými forinty a cítili jsme, že ani v Maďarsku není komunismus definitivně mrtev, což nám potvrdila následující cesta z Budapešti do Vídně.

Jestliže kapitán lodi do Budapešti byl ochotný a vše mně náležitě ukázal, pak při cestě do Vídně, o tři týdny později, tomu bylo zcela opačně. Kapitán této lodi se choval ne zrovna přátelsky a při přejezdu hranic mezi Československem a Rakouskem zahnal všechny cestující do podpalubí a okna nechal zatáhnout záclonou, abychom nic neviděli.

Netušili jsme, že za čtyři měsíce 10. prosince 1989 budeme zpátky v Československu a dokonce v Praze, že padne další část železné opony.

Aleš Březina - Foto z Budapešti z roku 1989

a z Prahy 2019 Maria Gabánková

***