Tam, kde jsem ještě nebyla
Po přerušení Camina v Portugalsku, jsem vlakem odjela do Santiaga de Compostela a zůstala zde tři dny. Bohatě stačily na ochutnávky všech možných tapas v barech ve společnosti druhých poutníků. A že jich zde bylo! Přicházeli ze všech směrů a je jedno, jaká je roční doba, prostě chodí se stále! Radosti všude plno, u většiny z ukončení náročné vytrvalostní zkoušky, což Camino určitě je. Tři dny také stačily k tomu, abych si obstarala letenku do Barcelony, kam směřovaly moje další kroky a kde jsem ještě nebyla. Měla jsem kliku, protože zrovna v ten den, kdy jsem chtěla letět, letenky byly hodně zlevněné a tak jsem si tam mohla dovolit taxíka z letiště do hotelu a stále jsem byla v denním rozpočtu. Hledala jsem na ubytovacích stránkách internetu, ale nebylo snadné najít v tuto dobu vhodné, aspoň pro mne, ubytování. Vzala jsem si hotel s dvěma hvězdičkami a byla jsem spokojena. Sice jen malý kumbálek, sprcha a záchod vedle, ale vše velmi čisté a zvuky nočního života města jsem nevnímala. Po celodenních pochůzkách jsem akorát tak napsala pár slov do deníku, nabila telefon i foťák, připravila plán na příští den a často v deset už jsem spala. Měla jsem to jen pár kroků od La Rambla, nejznámější barcelonské ulice, magnetem turistů a také i oknem do katalánské kultury. Galerie, divadla, opera a spousta poutavých budov. Prostředek bulváru je ponechán jen pro chodce, a po jeho stranách se střídají restaurace a stánky se suvenýry. Moc ráda jsem tudy chodila, život zde začínal časně ráno a stále živo zde bylo ještě dlouho do večera. La Rambla je plejádou všech národností, čtyřnohých mazlíčků, mimů i lidských amplionů, překřikujících se s nabídkou nejlepší paelly (španělské rizoto) a sangrii (ovocný vinný střik). Při večerní promenádě jsou často slyšet i zvuky smyčců. Nikdo nemůže říci, že byl v Barceloně, když se po ní aspoň jednou neprošel.
Antoni Gaudí, španělský architekt (1852 -1926), je známý jako největší exponent katalánského modernismu. Směr, který započal koncem devatenáctého století až do poloviny dvacátého a značící radikální odsun od klasického a tradičního stylu a hledá nové formy uměleckého vyjádření. Gaudího architektonická díla jsou individuální, originální a jen jedno svého druhu. V designu používá keramiku, barevná skla, tepané železo a jemnou truhlařinu. Většinu jeho staveb právě najdeme v Barceloně. Jeho nejznámější a nejobdivovanější je monumentální La Sagrada Familía (Chrám svaté rodiny). Jestli chcete vidět jen jednu atrakci v městě, je to určitě tahle! Ještě teď sice není dostavená, i když se se stavbou započalo před více než sto lety (1883), ale má být postupně dohotovena mezi rokem 2020 až 2040. Gaudí, sám silně věřící katolík, považoval stavbu za svoji posvátnou misi. Jeho záměrem bylo postavit stánek Boží, který by mohl sloužit vysokému počtu věřících. La Sagrada Família je 95 metrů dlouhá, 60 metrů široká a s kapacitou pro 13000 lidí. Inspiruje svoji strmou vertikální linií s použitím přírodního světla a ornamentálních detailů. Jaká krása! Za krkem mi bolelo, když jsem odcházela, moje oči bloudily všude, do všech koutků chrámu a hlavně i jeho výšin!
Chrám je nejvíce navštěvovaným monumentem ve Španělsku a ročně přitahuje až kolem tří miliónů návštěvníků.
O Casa Batlló se mluví jako o jedné z nejpodivnějších, nezvyklých, překvapujících až imaginárních budovách v Evropě. Její nápadný vnějšek a až přemírně bohatý vnitřek je silným lákadlem pro turisty. Pro mne prohlídka Casa Batlló, její střechy s keramickými komíny a dalších Gaudího budov, byla fascinující zkušenost. Milovala jsem každý kousek na nich, originalitu i zpracování. Připadala jsem si, že jsem objevila nový svět a nechtělo se mi ho opustit. Jedinečností se těší i Park Guell, kde Gaudí do volné zeleně na kopci nad městem sladil svoje zanícení pro přírodu a autentičnost svého vnímání v krásný park, opět až s neuvěřitelným vkusem a nápaditostí modernismu. Jediný problém jsem tady měla s japonskými turisty, kteří přijížděli v autobusech v hojném počtu, chodili a chodili, fotili a fotili …a na velikost prostranství nás tu bylo móóóc hodně. A to nepočítám dlouhé čekání na použití WC. V jednom okamžiku jsem si šla sednout do ústraní pod strom a počkala, až všechny autobusy odjedou a potom v rychlosti, než zas další přijedou, až skoro v běhu, vzala pár fotek a koupila několik pohlednic v malinké turistické kanceláři, kam předtím se nebylo možno protlačit. Nebylo to tak snadné ulovit fotku, protože vždycky nějaká postava, hlava, ruka, taška, nebo něco jiného mi byly v záběru. S japonskými turisty jsem se setkávala průběžně i jinde, jakoby jsme měli stejně plánované aktivity! Občas byli oni rychlejší, někdy zas já, s některými ženami už jsem se pak i pozdravila, sblížily nás společně vystáté fronty do hygienických zařízení.
Při první mojí procházce po La Rambla, jsem si všimla velkých poutačů na operní představení Kata Kabanova a Leoš Janáček. Operní dům je hned kousek, kde jsem bydlela, tuto operu jsem neviděla, takže jsem uvažovala o tom, že bych se šla podívat. Byla na programu několik dní, ale vstupenku jsem mohla dostat už pouze na 28. 11., na odpolední představení, což mi vyhovovalo, jinak vyprodáno. Uvědomila jsem si, že to je přesně v den stého výročí naší samostatnosti, hmmm, tak že bych takto mohla oslavovat? Nastal ale problém, protože jsem se chtěla jít podívat i na fotbalový zápas mezi domácí FC Barcelona a už nevím kdo… Camp Nou je něco jako mecca všech přívrženců fotbalu na světě, znám jako jeden z nejvíce hlučných a bujarých sportovních stadionů a pro tu zkušenost být při tom jsem tam také chtěla jít. Kromě toho fotbal ráda sleduji, a vidět v akci Ronalda anebo Messiho… to by bylo něco! Šla jsem za vstupenkou, ale ani Ronaldo, ani Messi nehráli a vidět jen stadion, případně muzeum, mi nestačilo, takže jsem se rozhodla pro operu. Co říci k opeře? Žádné melodie, které by mi zůstaly v paměti, ale za to jsem viděla vnitřní prostor jednoho z nejhezčích operních domů Evropy. Po skončení představení, následoval velký potlesk, diváci stáli a opona šla několikrát nahoru a dolů. To mě polilo blaho u srdce a byla jsem v ten okamžik pyšná na tu naši malou zemičku a Leošovi jsem blahopřála.
Joan Miró, narozen v Barceloně, (1893 – 1983), je věhlasným španělským umělcem – malířem, sochařem, keramikem, známý pro svoji surrealistickou tvorbu. Zaujaly mne jeho barevné kompozice sytých barev.
Námořní museum je blízko promenády a moji pozornost upoutal bohatý výklad španělské námořní historie, loďařstvím a hlavně replikou vlajkové lodě ze 16. století. Hrdě stojící katedrála, postavena mezi roky 1298 až 1460 s bohatě zdobenou gotickou fasádou z roku 1870, je centrálním stánkem Božím. Nádherná je i koncertní hala, 1905 -1908, Palau de la Música Catalana. Promenáda kolem přístavu, se zdá být nekončící, pláže byly sice opuštěné, ale dovedla jsem si je představit plné lehce oděných těl. Všude jsem se podívala a často slíbila, že přijdu určitě zpátky. Paelly mi sice nepřesvědčily o své jedinečnosti, ale když bylo nejhůř, věděla jsem, kde mladí Argentinci pečou vynikající pizzu a za pouhé jedno euro!
Na kopec Montjuic jsem jela autobusem, na vršek lanovkou, zpátky pěšky a strávila jsem tu skoro celý den. Z vrchu skoro 360 stupňová krásná vyhlídka přes celou Barcelonu a dolní doky, prohlídka pevnosti a potom pomalu dolů mezi samou zelení a parky. Cestou jsem narazila na Olympijský stadion, kde roku 1992 se konala Olympiáda. Celý komplex teď už jenom slouží jako turistická atrakce, nic se zde nekoná. Škoda! Skoro na úpatí kopce je muzeum katalánského umění, které mě velmi zaujalo. Jednak nádherná budova s kaskádovými vodopády pod ní, ale i vystavená sbírka, zejména 10., 11., 12. století, až skoro primitivní styl biblických výjevů.
Barcelonou jsem byla nadšena a určitě se sem ještě vrátím, aspoň tak na celý měsíc. Jsem si jista, že se tady určitě nudit nebudu a každý nový den bude hezčí, než byl ten včerejší.
Přeji krásné jarní dny a hlavu plnou plánů.
Naďa Humlová
***