Návrat na hlavní stranu

Šokující experiment Radky Hanákové

Ten, kdo navštívil 9. února 2019 torontskou Walter Hall, měl možnost vidět dva zcela odlišné koncerty Radky Hanákové, přestože vše bylo označené velice skromně DMA Recital III. V první části to byl klavírní přednes Bachovy Partity No. 6 v e moll, BWV 830. Tato skladba byla publikována v roce 1731 a  skládá se ze sedmi částí. Skladba byla původně určena pro cembalo. Náročnost ocenila obzvláště paní Dagmar Rydlová, která má dokonalý hudební sluch a o přestávce vyzdvihla důležitost soustředění se na skladbu.

Šok přišel po přestávce, kdy přišla skladba Karlheinz Stockhausena (1928-2007) Kontakte číslo 12 1/2, určená pro klavír, bicí a čtyřstopý záznam. Spolu s Radkou se na druhé části podíleli hrou na bicí nástroje a marimbu Jonny Smith a elektroniku kontroloval Patrick McGraw. Celá příprava interpretace skladby trvala přes rok.

Během odpoledne mne napadly dvě osobnosti Keith Emerson, ze skupiny Emerson, Lake and Palmer a Mike Oldfield. Keith Emerson dokázal podobně experimentovat na varhany a v sedmdesátých letech hrál se skupinou Nice. Mike Oldfield debutoval albem Tubular Bells, které se stalo Oldfieldovým nejslavnějším dílem. Tato instrumentální kompozice byla nahrána na přelomu let 1972 a 1973 a vydána 25. května 1973 jako první album nového Bransonova vydavatelství Virgin Records. Album zcela zbořilo klasické hudební schéma, sám Oldfield na něm hraje na více jak 20 odlišných nástrojů pomocí vícestopého nahrávacího zařízení v Bransonově studiu The Manor. V Tubular Bells se také střídá mnoho hudebních stylů a žánrů. Album se rychle dostalo do britského žebříčku Top 10 v prodejnosti hudebních alb a strávilo tam celkem 278 týdnů (Mike Oldfield − Tubular Bells - Chart Archive).

Inspiraci Stockhausenem uvádějí např. Beatles, Pink Floyd, Can, Kraftwerk, Coil, Björk, Sonic Youth, The Plastic People of the Universe, Miles Davis, Frank Zappa či Herbie Hancock, ať již je tento vliv v jejich hudbě patrný či nikoli. Existuje též např. podložený odborný názor, podle kterého by se bez Stockhausenova novátorství v rámci studia a aplikace prvků psychoaktivního působení hudby neobešel vznik stylu techno.

Neuvěřitelně přesná souhra Hanákové se Smithem budila chvílemi iluzi, že vše je přesně naprogramované, živá hudba přesně doplňovala magnetofonový záznam. Jelikož se jednalo o čtyřstopý záznam nemohli jsme se ubránit vnímání prostoru. Jednalo se o spojení techniky a hudby. Nelze nevzpomenout skupinu Matadors s Vladimírem Mišíkem ze šedesátých let a Malej zvon, kterej mám, ale Stockhausen šel daleko dál a v Torontu jsme měli možnost vidět syntézu klasické hudby s experimentem.

Otázkou je, jak daleko Radka Hanáková tento experiment dovede, či se vydá cestou klasiky nebo experimentu anebo dokáže v budoucnu obojí spojit.

Aleš Březina - foto Martin Přibáň

***