Návrat na hlavní stranu

I letos je Satellite mediálním partnerem festivalu Czech That Film

Ve dnech 25. - 28. dubna se uskuteční v kině Revue (400 Roncesvalles Ave., Toronto) festival českého filmu během čtyř dnů uvidíme pět českých filmů. Tři z nich jsou z období nástupu totality či nástupu normalizace dva bychom mohli zařadit do kategorie road movie. Všechny vytvořila mladá generace filmařů, která začala tvořit až po roce 1989. Z této skupiny je nejstarší David Ondříček (*1969) a nejmladší slovinský režisér Olmo Omerzu, který se narodil v Lublani 24. listopadu 1984. Jedná se tedy o profil jedné filmové generace, z nichž nejmladšímu je pětatřicet a nejstaršímu padesát let. Při tom mají za sebou již řadu filmů. Všechny filmy na festivalu pocházejí z roku 2018, jsou opatřeny anglickými titulky, což je svým způsobem výhoda, protože úvodní Špačkův film Zlatý podraz je z části i ve francouzštině.

Čtvrtek - 25. dubna 2019, 18:30

Zlatý podraz (Golden Sting)

režie Radim Špaček

Jako první film Radima Špačka je uváděn dvanáctiminutový snímek z roku 1995, natočený ještě na FAMU, Ve svém bytě bydlím sám. Ve stejném roce natočil dokumentární film ze Sarajeva Mladí muži poznávají svět. 4. února 2010 měl premiéru Špačkův celovečerní film Pouta, který režíroval podle původního scénáře Ondřeje Štindla. Film získal pět cen české filmové kritiky (za režii, scénář, hlavní mužskou roli, objev roku a za nejlepší film roku 2010), při udílení cen Český lev získala Pouta rovněž pět ocenění. Radim Špaček získal Českého lva za režii a Pouta za film roku (wiki).

V jeho nejnovějším filmu, Zlatý podraz Špaček překvapil, že se zabývá dávnou sportovní historii. V prologu je příběh basketbalového trenéra Valenty, který zahynul za okupace, ale hlavní děj se dá rozdělit do dvou částí. V první se jedná o Mistrovství Evropy v Ženevě, které se konalo od 30. dubna do 4. května 1946 a který basketbalisté věnovali památce svého trenéra. Film zachovává historické pozadí a dokonce používá historický rozhlasový záznam. Ve filmu není zmínka o ME v Praze  v roce 1947, kdy Československo prohrálo ve finále se Sovětským svazem 37:56. Můžeme pominout i Olympijské hry v Londýně 1948, kdy Československo skončilo až sedmé.

V druhé části se jedná již o Mistrovství Evropy z roku 1951. Na tomto ME prohrálo Československo ve skupině B se SSSR 37:53, přesto se dostalo až do finále, kde se Československu proti stejnému soupeři podařilo vyrovnat v koncovce zápasu na 44:44 a jednu sekundu před koncem zápasu faulovaný Ilmar Kullam házel trestný hod, který sice byl úspěšný, ale jeden rozhodčí signalizoval, že hráč šlápl přitom na čáru během pokusu, proto koš neuznal. Konzultace s dalším rozhodčím nakonec měla za následek uznání bodu a tak Československo ztratilo jeho druhý mistrovský zápas se Sovětským svazem a o jediný bod prohrálo 44:45. Film však ukazuje i jiné řešení v zákulisí.

Druhá linie je milostný příběh hrajícího trenéra Franty (Filip Březina) a tanečnice Michelle (Patricia Volny), která utekla do Švýcarska, jak před německou okupací, tak před komunismem. Do jaké míry je příběh Franty z filmu Zlatý podraz totožný s příběhem trenéra, psychiatra Františka Hájka, který působil působil jako primář od roku 1952 v Opavě, zůstává otázkou. Ale nesešňerovávejme tento dramatický filmový příběh historií. Atmosféru padesátých let v československém sportu, kdy se třeba hokejisté dostali do kriminálu, vystihuje dokonale.

***

Pátek - 26. dubna 2019, 19:00

Jan Palach

režie Robert Sedláček

Poprvé jsem se setkal s Robertem Sedláčkem ve filmu Pravidla lži z roku 2006. Děj se odehrává v terapeutické komunitě. Pravidla lži získala dva České lvi. Z roku 2011 je snímek Rodina je základ státu. Manažér banky Libor Pokorný má pěknou rodinu, nemocné dítě, vypadá jako slušný
člověk, ale zároveň při tom vytuneloval banku. Utíká před zákonem a při tom si všímá života kolem sebe. Jak to pojmenoval kritik Jan Lukeš, film pojednává o tunelářích s lidskou tváří. Rovněž skvělý byl devítidílný seriál České století. Zachycuje hlavní období našich dějin. Od Masarykova exilu, přes Mnichov, heydrichiádu, Únor 1948, procesy v padesátých letech, srpen 1968, Chartu 77, sametovou revoluci až po rozdělení Československa. Film Jan Palach patří k jeho posledním filmům.

Jestliže jsme nedávno na TIFF viděli trilogii Agnieszky Holland Hořící keř, která popisuje to, co se dělo po Palachově činu na Václavském náměstí, polská režisérka se nedržela čistých fakt, ale perfektně vystihla dobu normalizace, Robert Sedláček naopak ukazuje to, co se dělo před 16. lednem 1969 a tímto okamžikem také celý film končí. Jak tehdy popsal celou situaci můj spolužák Jan Rafaj. Připadá mi to jako kleště, které nás stále pevněji svírají. Sedláčkovi, který se narodil čtyři roky po Palachově činu, se dokonala podařilo vystihnout atmosféru podzimu 1968, selhání mnohých, ve které mladí lidé věřili, vliv evangelického prostředí, které ukazovalo k hodnotám, které přesahují lidský život (Janu Palachovi jsme věnovali první číslo letošního roku).

***

Sobota 27. dubna 2019, 16:00

Všechno bude (Winter Flies)

režie Olmo Omerzu

Film byl uveden na Torontském mezinárodním filmovém festivalu v loňském roce a byl nominován za Českou republiku na Oscara v letošním roce. Nedostal se však do užšího výběru. Omerzu se narodil v Lublani 24. listopadu 1984. Nejprve se věnoval komiksu. V letech 2004 až 2011 studoval na pražské FAMU. Na Berlinale se objevily dva jeho předchozí filmy Příliš mladá noc (2011) a Rodinný film (2015).

Jestliže Rodinný film je o dvou dospívajících mladých lidech, které rodiče nechají sami doma, pak Všechno bude je o dvou nedospělých klucích, kteří se naopak z domova vydávají na cestu v ukradeném autě. Jedná se o road movie, ale také o touze po svobodě. Jsou zde dvě roviny. Pohledy dospívajících čtrnáctiletého Máry (Tomáš Mrva) a dvanáctiletého Heduše (Jan František Uher) jsou nejen odlišné od pohledu dospělých, ale jiný je i zorný úhel pohledu u obou hrdinů. Zatímco Mára spíše filosofuje, Heduš vidí svět jednoduchou optikou. Obzvláště se to projeví, když vezmou
mladou stopařku (Elišku Křenkovou). Aby jejich cesta měla smysl, vypraví se za Márovým dědečkem (z Márova pohledu je to hrdina z druhé světové války, ve skutečnosti je to typický představitel komunistických struktur). Jenže padnou do rukou dvěma ambiciózním policistům (Lenka Vlasáková a Martin Pechlát). Střetává se svět dětí a dospělých. Nechybí pepř surové ironie a vypočítavosti dětí i dospělých, který komplikuje děj, a přesto je v tom dramatickém oblouku a zlomyslnosti zachovaný i kus dětské čistoty a náznak pohádky, odvislé od prastaré moudrosti a intuice, která nám koluje krví. Kus dojemného zvířecího instinktu, který udává ptákům směr letu a malému klukovi velí, kam a za kým musí právě teď jet, a k němuž by se kluk, co dělá ramena, nikdy nepřiznal. Leda opravdovému kamarádovi a teprve nakonec. Ani žánr není banální a umělý, ale spletený z několika pramenů najednou jako život sám - mísí se tu road-movie s iniciačním přerodem a záchrannou misí a s onou pohádkou, kdy hrdina a jeho pomocník na cestě, která jak se ukáže, má svůj cíl a může a nemusí dobře dopadnout, potkává dobré i zlé bytosti, svůdné sirény i podlé podvodníky, a překonává překážky (Jitka Cardová – čsfd.cz). Producent filmu Jiří Kopecký mně po premiéře v Torontu řekl: V češtině je název Všechno bude naprosto rozdílný od anglického Winter Flies. Název filmu je uveden až na konci, kdy vidíme jejich příběh a říkáme si, co vlastně ty kluky všechno čeká. Jaký život je pro ně připravený, jak moc se budou muset naučit s tím systémem žít. Jak moc se budou muset přizpůsobit. Ten dospělý svět je racionální, manipulativní, nějakým způsobem zákeřný, ale ne v nějak přehnané míře. Je tam filmařsky zajímavý příběh napětí mezi tím, co je a co se musí přijmout. Kluci ve filmu hráli dost spontánně. Příprava na natáčení byla velice poctivá a Eliška Křenková, která ve filmu hraje spolu s režisérem, je provedla určitým tréninkem. Naučili je, jak s tím herectvím pracovat a zároveň záměrem bylo, aby se mohli do toho prosadit oni zcela autenticky.

***

Sobota 27. dubna 2019, 19:00

Tátova Volha (Patrimony)

režie Jiří Vejdělek

Režisérovy filmy táhnou diváky. Statisticky patří k nejúspěšnějším režisérům poslední doby. Ještě než se začal věnovat filmu, přivydělával si na sportovní vysoké škole jako karikaturista a povídkář pro různé humoristické časopisy („… vyrostl jsem v tak nuzných podmínkách, že jsem i svůj dětský pokoj musel sdílet se svým mrtvým dědou. Pokud mé příspěvky neotisknete, budu nucen k nejhoršímu – zaslat Vám další,“ napsal jako
osmnáctiletý ve svém dopisu do redakce Dikobrazu - wiki). Debutoval filmem Účastníci zájezdu v roce 2006. Film byl divácky úspěšný a Eva Holubová získala za něj ocenění na MFF Tribeca v New Yorku za nejlepší ženský herecký výkon. Dále natočil filmy Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011). Nyní chystá film Krasosmutnění, který by měl přijít do kin 2020.

I devadesátiminutový snímek Tátova volha je road movie. Film začíná smutečním obřadem za zemřelým Ludvíkem. V pozůstalosti se najde dětská kresba jeho syna Tomáše. Jenže to nevypadá, že se jednalo pouze o jednu aféru a tak se manželka Eva (Eliška Balzerová) a dcera Tereza (Tatiana Vilhelmová) vydají po stopách milenek manžela a otce Terezy. Milenky během doby ztratily šarm, přátelé jsou senilní, ale Tomáše ne a ne nalézt. Přitom obě ženy poznávají střední Čechy…

***

Neděle 28. dubna 2019, 16:00

Dukla 61

režie David Ondříček

Pro mne nejznámějším Ondříčkovým filmem byli Samotáři z roku 2000. Spolu s Jiřím Macháčkem napsal scénář k filmu Jedna ruka netleská. David Ondříček je synem věhlasného kameramana Miroslava Ondříčka. Přestože na FAMU studoval dokument, debutoval hraným filmem Šeptej. Na Berlinale v roce 2006 uvedl film Grandhotel.

Dvoudílný snímek Dukla 61 měl předpremiéru na plzeňském festivalu Finále v loňském roce. Co je na filmu cenné, jsou dokumentární záběry, které dodávají filmu autentičnost. Dobový týdeník – záběry z utkání ostravského Baníku s pražským Dynamem, jak se tehdy jmenovala Slavia. Ukázka z hornického města. Ačkoliv jinde byl byt pro mladé rodiny nedostupný, horníci v Havířově si nežili  špatně. Vše ale bylo vykoupeno dřinou v nebezpečném prostředí.

Film zachycuje osudy rodiny elitního havíře na pozadí největší důlní katastrofy druhé poloviny 20. století, která měla být zapomenuta. Příběh (z) doby, kdy se socialisticky žilo, kapitalisticky pracovalo a kdy poslední z posledních byli prvními. Rok 1961. Gagarin letí do vesmíru a všechno je možné. V nejmladším městě republiky, Havířově, se lámou rekordy i charaktery – ve jménu hvězdy zářící nad výkladní skříní regionu, dolem Dukla, kde se chystají přejít z šestidenního pracovního týdne na pětidenní. Právě zde je nejkvalitnější uhlí, které je třeba v zájmu socialistického hospodářství vytěžit. Za každou cenu. Rodinné drama o odpovědnosti, ztrátách a smíření.

Milan Šlachta je revírníkem na Dole Dukla, jeho žena Marie je v domácnosti. Jejich osmnáctiletý syn Petr čeká se stejně starou dívkou dítě. Aby získal byt a zajistil svou rodinu, nastupuje do stejného dolu jako otec. Dne 7. 7. 1961 vypukne v dole požár. Uprostřed něj otcové, manželé, synové, kamarádi i nepřátelé, kluci mající před svatbou, muži těšící se na důchod. A na povrchu? Strach, chaos, panika, ale také statečnost a odhodlání zachránit ty, kteří zůstali pod zemí.

„Dukla 61 je projekt, jehož zárodek jsme před třemi lety s Jakubem Režným našli na jedné stránce, v jednom odstavci legendární knihy Ivana Landsmanna Pestré vrstvy. Katastrofa nebývalých rozměrů, o které se v širší společnosti neví,“ říká o počátcích práce na projektu jeho kreativní producent Michal Reitler a pokračuje: „Jakub pak strávil mnoho týdnů s pamětníky událostí, vytvořil rozsáhlou rešerši a s Matějem Podzimkem pak dvoudílný scénář.“

Scénář Jakuba Režného a Matěje Podzimka převedl do filmové podoby David Ondříček, který uvádí: „Nechtěl jsem, aby Dukla 61 byla intelektuálním filmem, který zahlcuje diváka informacemi. Chtěl jsem natočit silný, emotivní film, kde se doslova přeneseme do prostředí havířů v roce 1961. Chtěl jsem, aby to byl film co nejopravdovější.“ Scenárista Jakub Režný k autenticitě a faktické věrohodnosti snímku říká: „Při psaní jsem vycházel z technických rekonstrukcí události, vypracovaných báňskými odborníky a vzpomínek pamětníků, kterých se tragédie na Dole Dukla dotkla osobně. Film by nevznikl bez pomoci členů Klubu přátel hornického muzea z Havířova, kteří mi pomohli zorientovat se v ‚havirně‘“.

„Přiznám se, že než jsem přečetla scénář k Dukle 61, neměla jsem o té tragédii ani tušení,“ říká představitelka hlavní ženské role Martha Issová a pokračuje: „Pro mne je na tom silné, že je to příběh lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání, navíc se o tom ještě nijak moc nemluvilo a tak mám pocit, že naším filmem můžeme přinést klid jejich duším i srdcím těch, kteří tu po nich zůstali.“ Ačkoli je důl výhradně mužským prostředím, věnuje se film výrazně také ženským postavám. Spoluscenárista Matěj Podzimek to zdůvodňuje: „Havíři se v mnohém podobají vojákům. Ale každý večer nebo ráno se vracejí domů a jejich otrlost není ničím ve srovnání s tvrdostí těch, které na ně celý den čekají. To jsme nemohli minout.“

Z původního dolu Dukla zbyly dnes už jen cca dvě poslední budovy (hlavní zachovalá budova byla v postprodukci přenesena ve 3D do natočeného materiálu), proto tvůrci natáčeli v dole Rako Lupky v Rakovníku, v dole Barbora v Karviné, v dole Žofie v Orlové–Porubě, v dolech Chlebovice a Paskov ve Frýdku–Místku, v exteriérech města Havířov a v Příbrami (Upoutávka ČTV).

Doufáme, že i letos budete s festivalem Czech that Film spokojeni. V příštím čísle, pokud vše vyjde se vypravíme na filmový festival Finále do Plzně.

Aleš Březina

***