Co kamery neviděly…
Filmový festival EU se nesoustřeďuje pouze na Toronto, ale odehrává se i v Ottawě a ve Vancouveru. Program všech tří festivalů je podobný, ale přesto jsou zde malé změny. Festival je zajímavý tím, že filmy vybírají velvyslanectví a konzuláty jednotlivých zemí a nikoliv filmoví kritici a poroty. Letos měla každá země EU možnost promítnout jeden film a tak na festivalu běžely i filmy zemí, které nejsou ve světě kinematografie známé jako třeba Lucembursko nebo Malta. Pobaltské země Estonsko, Litva a Lotyšsko se velice často soustřeďují na dobu sovětského útlaku a represe a několikrát se stalo, že divák musel hledat skutečná fakta, která se skrývala za filmovými hrdiny.
Totéž ale platilo i o dalších filmech třeba o řeckém filmu Iannise Smaragdise Kazantzakis. Řecký spisovatel Nikos Kazantzakis byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu a pochvalně se o něm vyjádřil i Albert Camus, který toto ocenění dostal. Během promítání filmu byla přítomna i herečka Marina Kalogirou, která hrála Kazantakisovu druhou ženu. O jeho první ženě Galateie však ve filmu není ani slovo. Prý ji slavný spisovatel nezmiňuje ani ve svých pamětech. Při dalším zkoumání spisovatelova života jsem zjistil, že autor Řeka Zorby pobýval v letech 1929-1932 v obci Myslivny, nacházející se mezi Božím Darem a Zlatým kopcem v Krušných horách, kde jsem strávil i já určitý čas. Obec Myslivny ani dům Filipa Krause již neexistují, ale některé předměty spojené s jeho pobytem uchovává Muzeum Boží Dar. Další zajímavostí je, že podle jeho románové předlohy Kristus znovu ukřižovaný složil Bohuslav Martinů Řecké pašije a režisér Jules Dassin natočil film Ten, který musí zemřít a Martin Skorsese v roce 1988 Poslední pokušení Krista. Marina Kologirou si stěžovala na finanční situaci Řecka a že v době natáčení neměli finanční prostředky. Myslím si, že to naopak filmu prospělo. Vyzněl pravdivě. Obávám se, že s velkým rozpočtem, by se z toho stal hollywoodský kýč.
Hraný litevský dokument o fotografovi Vitusu Lucusovi Mistr a Taťána připomíná svým názvem Bulgakovův román Mistr a Markétka. Skutečností je, že socialistický realismus neměl rád socialistickou realitu. Film Dušana Hanáka Obrazy starého světa byl zakázán jen proto, že ukazoval staré lidi tak, jak žili. Dušan Hanák chtěl ukázat moudrost těchto lidí a když dostal pozitivní recenzi v deníku Práca, vzala to Strana jako spiknutí filmařů s novináři. Proto nemohla vládní nomenklatura ani milovat litevského nekonformního fotografa. Film neodhaduje pozadí jeho smrti. Dovídáme se, že skočil z balkonu vlastního domu. Ani jeho manželka, která byla promítání přítomna o tom nechtěla hovořit. Pouze se ve filmu říká, že přijela záchranka a někdo se zeptal, jestli je to vrah a pak odvezli mrtvé tělo. Teprve při bližším zkoumání toho, co se stalo, jsem zjistil, že Lucuse během tragické noci navštívili soudruzi z ministerstva kultury, došlo k hádce o tom, kam má směřovat umělecká tvorba, při ní Vitus bodnul jednoho soudruha nožem a vzápětí spáchal sebevraždu. Později se ukázalo, že se jednalo o agenta KGB. Zajímavé bylo, že litevský konzulát uspořádal v nedaleké galerii na College St. výstavu Lucusových fotografií.
Slovenský film Čiara mne nepřilákal ani na festivalu v Karlových Varech v roce 2017, kde měl za účasti tří ministrů kultury premiéru, ani kdykoliv potom, když jsem ho mohl vidět v kině. Nyní jsem ho tedy konečně viděl a nemohu říci, že by mě nadchl, když jsem byl po filmu na WC v kině, povzdechl si jeden Kanaďan, který s největší pravděpodobností nepocházel z nějaké země EU: „To byl takový slovenský Kmotr.“ Ani Kmotr mne před léty nepřilákal do kina, takže nemohu posoudit. Sám bych dal přednost, kdyby se ze slovenské kinematografie na festivalu objevil film Tlumočník od Martina Šulíka, ale nejsem ten, který vybírá filmy.
Nemohu říci, že bych něco věděl o režiséru Rudolfu Havlíkovi, ale Pohádky pro Emu měly skvělé obsazení v trojici Anna Geislerová, Vilma Cibulková a Ondřej Vetchý. S nimi hrála skvěle malá Ema Švábenská, která hrála skutečně malou Emu. Dítě, které osiří a hledá útočiště u skutečného otce, kterého však doposud nikdy neviděla. Oba se rozhodnout adoptovat trochu střelenou recepční v hotelu, kterou pronásleduje nepříjemný opruzovač. Trochu zápletka v předvánoční době se šťastným koncem.
Jenže vítězem Filmového festivalu EU se stal německý film Simona Verhoevena Vítejte v Německu. Německy se film jmenuje Vítejte u Hartmannů. Již před promítáním se dalo očekávat, že film může získat cenu diváků, protože se dvě stě lidí na promítání nedostalo. Rodina z horních deseti tisíc, kde otec je primář v nemocnici a jeho trochu nudící se manželka Angelika se rozhodne vzít do svého domu nigerijského migranta Dialla, což způsobí značné problémy. Hartmannovi totiž mají již dvě dospělé děti, které hledají místo ve společnosti a mají pocit, že je vše v pořádku. Jenže Diallo je začne vychovávat k tradičnímu způsobu života. Děti učí, že se mají chovat slušně k rodičům. Když mu otec Richard vysvětluje, že by se k němu chovali stejně i kdyby byl homosexuál, snaží se mu vysvětlit, že nemusejí na každého Afričana pohlížet jako na gaye. Dceři Sophii připomíná, že kariéra není to nejdůležitější v životě. Jejímu bratru Philipovi, který je právníkem, zdůrazňuje skutečnost, že práva nejsou k tomu, aby vydělal velké peníze, ale aby ochraňoval slabší. Komedie, ale nikoliv prázdná fraška. Film budete moci opět vidět v kině Royal na College St. v neděli 27. ledna 2019.
abe
***