Oťuknutá Etiopie
6. pokračování - dokončení
Simien Mountains National park je již od roku 1978 pod ochranou Unesca jako Místo světového dědictví a patří prý k nejkrásnějším horským pásmům Afriky. Dramatická krajina, masivní náhorní plošina rozpolcená průrvami, drsné rokle, rozštěpené skalní stěny a útesy, k nebi tyčící se špendlíkově ostré rampouchy (pinnacles). Vrcholy mnohých hor přesahují přes 4000 metrů, nejvyšší horou je Ras Dashen 4543 metrů vysoká, kterou jsme cestou dobře viděli. Velká většina tohoto parku z jeho 412 čtverečními kilometry plochy leží ve výšce přes 3200 metrů. Area je domovem mj. i dželadských paviánů, etiopských horských koz a etiopských vlků. Lákadlem do parku je i velmi populární horská turistika, kdy turisté sledují většinou staletí staré stezky, spojnice mezi vesnicemi a pastvinami. Horští průvodci, nosiči i kuchaři jsou vždy připraveni. Dva dny, čtyři dny, dva týdny, nebo jen denní výšlap, vše záleží na přání výletníků. V ubytovně jsem se spřátelila s mladšími manžely ze Švýcarska, měly už zamluvený jednodenní výlet, včetně průvodce a SUV. To bylo přesně to, co jsem chtěla i já a tak jsem se k nim přidala. Potěšilo to i průvodce, který byl rád, že má o jednu osobu navíc. K bráně parku a potom ještě o kus dál to trvalo asi tři hodiny. Vyprahlá hornatá krajina, plno prachu, jeli jsme přes vesničky i malá městečka, kde silnice je dějištěm života zdejších obyvatel. Lidé, oslíci s nákladem, autobusy, minibusy i ťuk- ťuks byly všude, často bylo na silnici obtížné i projet. Cesta probíhala podle scénáře – vyhýbat se, troubit, nikoho neporazit. Řidič jel dobře, opatrně, vyhýbal se výmolům, ale v jednom okamžiku málem srazil člověka. Brzdy zaskučely, ale dotyčnému se naštěstí nic nestalo. Choval se na silnici velmi zmateně a pod kola mu přímo spadl. Řidičovy dobré reflexy jsme vysoce ocenili. V posledním městečku před vstupem do parku Debark, které je centrem pro turistické výpravy, jsme se museli zaregistrovat, že do parku vstupujeme, šli jsme osobně i s našimi pasy. Průvodce zaplatil vstupné, vše vyřízeno, hurá a teď už jen dál! Přibrali jsme sebou bodyguarda, pořádný kus chlapa s nádhernou puškou, zdejší pravidlo, kdyby náhodou se něco stalo… Na moji otázku, co by se mohlo stát, jsem jasnou odpověď nedostala, zřejmě akce v rámci Pomoc Etiopii. Samozřejmě, že na konci výletu jsme mu za hlídání a naše bezpečí penězi přispěli. Pohybovali jsme se ve výšce 3000 metrů nad mořem, trochu jsem to cítila, hlavně při šlapaní nahoru hlava pobolívala, ale nebylo to nic oproti Tibetu a Nepálu v pětitisícových výškách. Anna a Daniel šli s průvodcem trochu jinou cestou po horských hřebenech, já stále šetřila svoji kyčel a tak se strážcem přede mnou jsme si vyšlápli rovnou za opicemi. Párkrát jsem se zastavila, ne kvůli dechu, ale kvůli jedinečnému výhledu a pohledu. Když jsem stála nad jednou z těchto roklí, jako kdybych stála nad Grand Canyonem, co se rozlohy týče, ale drsnost přírody a větrem ošlehané stromy, namodralý ozón, tato podívaná mi vzala dech! Seděla jsem na trávě s mým bodyguardem vedle mne, nechal mne mlčet a koukal se se mnou. Asi za hodinu jsme přišli na velký palouk, kde bylo nespočetné množství dželadských opic. A tak přeci jsem se dočkala! Jeden z důvodů, proč jsem se do Etiopie vydala, že jsem chtěla právě tyto opice v přírodě vidět. Říká se jim někdy též bleeding heart (krvácející srdce) pro jejich červený trojúhelník pod bradou. Je to druh opic z dávných dob, které žijí již jenom v etiopských výšinách, ale převážně zde, v Simienských horách. Tvoří velká, až tisícová stáda, jsou vegetariáni, tráva moc výživy nemá, a tak proto celý den hrabou a hrabou. Jsou trochu vybíravé, když travička není dost čerstvá, nechají ji ležet a jdou za lepší. Spí na hraně útesů a ráno se přestěhují zpátky na vhodnou pastvinu. Jsou nejvíce vyspělými savci z řádu primátů, představující vrchol vývoje živočichů, do něhož člověk zařadil i sám sebe. (Wiki). Jsou velmi družné, společenské a pozorovatelů si nevšímají, pokud nejsou hluční. Hluk nemají rády, ten jim vadí, i když samy neustále vřískají, jejich způsob komunikace. Jak bylo vidno, že dostaly návštěvu jim vůbec nevadilo, chovaly se i nadále stále přirozeně. Malé, velcí – samci, menší – samice, matky často s mláďaty na zádech, hravé, ale hlavně se staraly o jídlo, hrabaly a hrabaly. 
Zpátky jsme jeli stejnou cestou, v Debarku po malém občerstvení a ohlášení na úřadě o bezpečném návratu, jsme nasedli do jiného auta s jiným řidičem a náš průvodce se s námi rozloučil, čekala na něho skupina Poláků. Tak jak jsme ocenili prvního řidiče za bezpečnou a opatrnou jízdu, tak tento náš druhý jel velmi agresivně, často jen na centimetry vzdálen od lidí. Bohužel, jednu zatáčku však nevybral, najel pravou stranou auta do osla s nákladem, strana auta silně poškozená, zraněný oslík na vozovce skučel, řidič nezastavil, jel zběsile dál a za námi rozhořčené hlasy a zvednuté pěsti majitele osla a nákladu i poblíž stojících, dokonce i několik kamenů dopadlo na naše auto. Byli jsme v rozčarování z celé této scénky a Daniel okamžitě řekl řidiči, aby zpomalil, nebo že ho nahlásíme. Na chvíli to zabralo, ale potom zase přidal. Byla jsem ráda, když jsme se bez dalších nehod vrátili zpátky, ale dveře auta se otevřít nedaly, takže jsem byla nucena vylézat přes přední sedadlo.
Poslední den ve městě jsem se šla podívat na jeden z nejkrásnějších kostelů Etiopie. Asi dvacet minut pěšky do kopečka v pořádném horku a pod žárem slunce, byla jsem jen jedna z mála pěších žen, kdo neměl nad hlavou v tento den rozevřený slunečník anebo čepici. Pořádně jsem se zapotila. Stíny stromů v zahradě kostela však tlumily sluneční žár a kostelní ticho se protáhlo i na venkovní prostory. Kostel Debre Berhan Selassie je příjemně působivý jak zvenku, tak i vevnitř. Jednoduchá stavba, postaven do kulata, kamenné stěny, obloukovitě klenuté dveře a dvojvrstvá střecha okamžitě upoutá oko návštěvníka. Vnitřek svatyně je to, co dělá tento kostel vyhlášeným. Strop je pokryt nádhernými freskami 135 andělíčků s křídly, prezentující přítomnost Boha, na stěně malbou zobrazené utrpení pekla a další jiná vyobrazení z biblického života. Podle lokálních se malby připisují do 17. stol. malíři Haile Meskel. Trochu tu něco ale nehraje, neboť kostel byl postaven v roce 1690 císařem Iyasu 1, později ho zničil blesk a opraven byl až v pozdním 18. Století. Povídá se, že když se objevili súdánští dervišové v roce 1880 před jeho bránou a chtěli ho vyrabovat a zplundrovat, vyrojily se obrovské roje vos zespod krovu kostela a Sudáncům nic jiného pak nezbylo, než se s poštípanými a opuchlými obličeji rychle otočit a uhánět pryč. Proto asi kostel vydržel celé ty roky v původním stavu, jak je teď. Měla jsem tu menší problém, když jsem šla dovnitř, tak jsem se jednak zapomněla zout a potom jsem šla hlavním vchodem, který je určen jen pro muže. Óh, nó, velký prohřešek!! Omluvila jsem se duchovnímu muži a zula se. Chvíli jsem se ještě těšila malbami mistra, ale kostelík se zaplňoval a ztrácel onen ezoterický nádech, byl čas jít. U prvního krámku jsem koupila balíček sušenek a s povolením otce jsem je dala třem malým děvčátkům s mašlemi ve vlasech, které po mně už cestou nahoru hodně pokukovaly. Byly spokojeny a jejich bílé zuby plně na mne svítily. Zastávka na CocaColu v lokálním baru, takovou pestrost a rozmanitost slunečníků kolemjdoucích žen jsem nikdy nikde ještě neviděla. Kousek dál mě upoutala vstupní brána do atraktivního paláce, Ras Gimb, ze 17. stol., někdo říká z 18. stol., který má zajímavou historii. Sloužil jako soukromá residence císaře Haile Sellasie, i jako residence italských generálů a naposledy jako mučírna za vlády Dergů. Teď je z něho uděláno museum s nastíněnou historií města. Navečer jsem poseděla s Annou a Danielem, probírali akce dne a habešským jsme spláchli denní prach. Domlouvali jsme se, že v létě při jejich návštěvě Kanady se na pár dní zastaví i u mne v Niagaře. Slíbili a v červenci jsme se doopravdy tady u mne sešli. Moc fajn človíčkové. Další naše setkání se má uskutečnit na třetím kontinentě na podzim v Čechách.
Před odletem zpátky do Hong Kongu jsem ještě strávila jeden den v Addis, ubytovaná ve stejném hotelu jako předtím. Potřebovala jsem ještě koupit pravou etiopskou kávu a hlavně ale sehnat černé tričko pro syna. Času moc nebylo, měla jsem namířeno do Hiltonu, jako poslední spása, kde snad trička najdu. Z hotelu mi zavolali taxi, ale když jsem řekla taxikáři, kam chci, tak hned řekl: “NO, no“, že tam je to moc drahé, že mi vezme jinam, mluvil slušnou angličtinou. Tak jsem tedy nákup nechala na něm. Zavezl mě do jedné z postranních uliček, kde bylo spousta stánků a obchůdků se vším možným, rychlostí blesku jich několik proběhl, pak na mě mával, abych přišla a prodavačka mi hned snášela černá trička velikosti L. Nakonec jsem si dvě vybrala, obě jsme byly spokojeny, ale to už na mne opět zase mával od jiného stánku, že tam mají koření berbere, vše vyjednal, já jen platila. Potom jsme jeli k Tomoca coffee, já řekla jen kolik balíčků kávy, on objednal, nechal zabalit, já zírala a platila. Byla jsem ale ráda, vše probíhalo v tryskové rychlosti, jak ta jízda, tak to nakupování, za necelou hodinu jsem byla zpátky v hotelu s nákupem a spokojena. Poděkovala jsem mu, za jeho rady a porady i pomoc, byl spokojen. Zůstala jsem ale úplně bez peněz, peněženka prázdná, situaci, kterou nemám ráda a tak druhý den ráno hned po snídani, (letěla jsem zpátky až večer), jsem se vydala do banky. V první bance ATM byl mimo provoz, stejně tak ve druhé, koukala jsem se po třetí. Až ve vedlejší ulici mezi stánky a hroznou dlažbou jsem banku našla a peníze si z ATM vybrala. Nastal čas loučení a ještě naposledy jsem si chtěla nechat připravit kávu a v klidu si posedět. Kavárnička byla hned vedle banky, podařilo se, káva chutná, tři kalíšky…Hrozně ráda bych si chtěla tenhle malý kafáček se znakem Etiopie přivézt domů na památku a tak jsem se zeptala slečny, zdali by mi ho neprodala. Nabídla jsem cenu podstatně vyšší, než za co se prodávají na trhu (ano, zaváhala jsem, proč jsem si ho tam nekoupila???). Kalíšek prodat nechtěla, manažér nebral telefon, nadějně to nevypadalo. Dle zdejšího zvyku, tak i u vedlejší banky stáli tři strážníci, jedna z nich byla žena, jmenovala se Aia. Slyšela moji konversaci s dívkou ohledně šálku, přispěchala mi na pomoc, ale dívenka byla neoblomná. Začaly jsme trochu povídat, příjemně zvědavá strážkyně bezpečnosti chtěla vědět kde žiji, co dělám, atd. Ptala se i na počasí, já začala o mrazivých zimách, o sněhu a v tu chvíli zbystřili pozornost i její dva kolegové a přidali se do chumlu. Vytáhla jsem mobil, našla pár zimních fotek a ukázala jim je. Ti z toho byli vedle, nikdy v životě neviděli sníh! Nemohli se vynadívat a další otázky následovaly. Když prohlížení skončilo, Aia na chvíli odběhla, pak přišla zpátky a ukazovala, abych šla s ní. Přivedla mi k jednomu stánku, kde starší žena prodávala právě tyto kalíšky na kávu, hurá!, ale háček byl v tom, že nechtěla prodat jeden, ale celou krabici, kde jich bylo dvanáct! Co s nimi budu dělat?, mi blesklo hlavou. Co se ale dalo dělat? Kafáček bych ráda měla a tak jsem je všechny koupila, budou pro návštěvy! Nechtěla jsem zklamat jak Aiu, tak i ženu ve stánku, v přepočtu stály jen asi šest dolarů, ale je to krabice do baťohu, hmmm ...Takže díky mým zimním fotkám, mám etiopské originální kalíšky na kávu a velmi příjemnou vzpomínku k tomu.
6. září 2018 – Etiopie znovu po dvaceti letech otevírá velvyslanectví v Eritrea;
11. září 2018 – znovuzřízení diplomatických vztahů mezi Eritrea, Djibouti, Etiopia a Somália značí konec regionálnímu konfliktu v Horn of Africa (Rohu Afriky);
17. září 2018 – etnické nepokoje, protesty v Addis, 23 mrtvých;
Jednou čas někde strávený se nedá vymazat z mysli ani z duše a tak jakákoliv zpráva o některé z mých navštívených lokalit vždycky vzbudí moji pozornost a buď potěší, anebo často i zarmoutí. Před očima se mi začne mihat plejáda zážitků, setkání s lidmi, ale hlavně ony pocity, které jsem si odnesla. Cítím i stesk po tom, co jsem zanechala za sebou, hlavně ale po lidech, které jsem cestou potkala. Ona setkání jsou pro mne vždy tím nejcennějším poznatkem, který si sebou domu přivezu. Ať to byl pasáček yaků v hornatém Tibetu, nebo prodavač koření na trhu v Indii, či dotěrní školáci v Nepálu, kreslič suvenýrů v Uzbekistánu, mniši z barmských klášterů, hanojští obchodníci, řidič taxíku v Etiopii, nemluvě o všech dalších poutnících z Camina, exotičtí nomádi Maoři z Nového Zélandu, anebo i ty bábušky z ruských nádraží prodávající občerstveni a teplé pirožky cestujícím po sibiřské magistrále, všichni tito i další, si našli místo v mém srdci i mysli, u každého z nich je vryta vzpomínka. Historické památky a muzea, jsou samozřejmě důležitá nářadí k poznání kultury navštívené země, ale lidé, to je pro mne ten pravý poklad a největší přínos z celé cesty.
Je určitě na místě, že jsem dala do nadpisu pouze Oťuknutá Etiopie, protože to bylo doopravdy jen malé nahlédnutí, okouknutí, oťuknutí země. Jsou zde další zajímavá místa a měla jsem problém se rozhodnout kam ano a kam ne, co nechat až na příště… Jsem spokojena s návštěvou, i když… ano, chtěla jsem se také podívat např. do města Harar na východ od Addis blízko somálských hranic, staré hradbou obehnané muslimské město, bohužel, nevyšlo to. Byla jsem varována v kanceláři Ethiopian Airlines a i jinde, že tam Somálci unesli opět turistku, žádají vysoké výkupné a nedoporučili mně tam letět. Poslechla jsem. Mrzí mě to? Ano a hodně, proč únosy, proč tomu tak je?? Určitě zajímavá je oblast na jih od Addis kde žije mnoho etnických skupin (Mursi, Banna, Karo a druzí), další výlet na celý měsíc a s pilulkami na malárii v kapse; nebo na severu země Danakil Depression, vulkanická area ležící sto a více i metrů pod úrovní moře; Lake Tana s okolními kláštery a kostely. O čem jsem také uvažovala, podívat se k pramenům řeky Modrého Nilu a vodopádům, ale leden je měsíc, kdy vody moc není a z vodopádů se stane jen pramínek vlasů a to není ono. Letošní leden nebyl prý výjimkou.
Ale i tak přivezla jsem si domů plnou krabici hezkých vzpomínek a vzpomínky ty nemůžeš si zout.. (M. Tučný)
To stejné přeji i vám.
Naďa Humlová
***
