Fenomenální František Křižík
Jestliže Amerika měla svého slavného vynálezce Thomase Alvu Edisona, pak náš národ měl neméně slavného Františka Křižíka. Oba muži se kupodivu v mnoha věcech shodovali, navíc byli narozeni ve stejném roce 1847. Oba pocházeli z velmi chudých poměrů, oba měli otce ševcem, začínali u dráhy a telegrafu, zabývali se světlem a jeho využitím. Většinou vůbec nebyli původci vynálezů, ale pílí, znalostmi a vytrvalostí dováděli již existující vynálezy k naprosté dokonalosti. Ať to byla u Edisona žárovka, která teprve po jeho zásahu začala svítit mnohem lépe a déle anebo Křižíkova oblouková lampa. Lampě předcházelo komplexní rozebrání již existující obloukovky ruského vynálezce Jabločkova a následná úprava, kterou se teprve docílilo plného využití s klidným světlem, možnosti vypínání i zapínání lampy kdykoli a její svícení plných 12 hodin. Jabločkova lampa svítila necelou hodinu a kvalitu světla měla velmi špatnou.
Co u nich bylo různé, bylo vzdělání – Křižík absolvoval dlouhé a nelehké středoškolské vzdělání prakticky zcela bez finančních prostředků, neměl ani na povinný poplatek pro maturitní zkoušku a pak vystudoval vysokoškolskou techniku. K středoškolskému studiu v Praze šel z Klatov, doprovázený matkou a šli čtyři dny, pěšky! Edisonovi se vzdělání nedostávalo, měl pouze několik roků jakéhosi základu v jistém technickém institutu a lze ho považovat za samouka. Ani jeden z nich neměl žádné elektrotechnické vzdělání. Také jejich působení v konkrétním prostředí bylo rozdílné. Křižík dlouho nenacházel žádnou podporu v rakouskouherské monarchii, naopak Edison hned od počátku patřil mezi ty, kteří byli v Americe plně podporováni. Používali velmi shodné metody práce a sice na prvním místě empirii, pak teprve teorii. Oba byli tvrdí zastánci střídavého proudu a v proudu stejnosměrném jim postupně vznikli konkurenti – u Edisona Nikola Tesla, u Křižíka Emil Kolben. Byli pilní, pracovití, měli dokonalý technický odhad se značnou dávkou jasnozřivosti, nebáli se tvrdé práce. Edison dokonce prohlašoval: „Spát čtyři hodiny denně je povinnost, pět je pohodlí a šest zahálka.“
Byli skromní a vydělané peníze opakovaně vkládali do dalšího výzkumu a vývoje. Nevím a nedohledala jsem nikde, zda se ti dva někdy osobně setkali, ale vyloučit to nelze, každopádně jeden o druhém dobře věděl. Když začal být Křižík označován jako „Český Edison“, nelíbilo se mu to, v jeho memoárech lze najít toto hodnocení: „Edison měl za sebou peníze, laboratoře, pomůcky a pomocníky. Já byl úředníček s 1200 zlatými ročně a v tom čase jsem sám konstruoval obloukovou lampu.“ Jinde napsal „Vůdčí pohnutkou mojí práce byla snaha vyrovnat se druhým a dokázat, že co dovedou v cizině, dovedeme i my, Češi.“
Jeho vynálezy v oblasti zavádění a využívání elektřiny byly dokonalé, prvním bylo dálkově řízené návěstidlo z doby, kdy byl zaměstnán u dráhy. V roce 1881 dosáhl nejvyššího ocenění v Paříži na prvním mezinárodním elektrotechnickém kongresu se svou obloukovou lampou. O její konstrukční a funkční vylepšení se pokoušeli mnozí, například Davy, Petrov, Faulcault, Debrun, Jabločkov. Ve stejném roce získal ocenění i Edison za žárovku a tento vynález pomalu, ale jistě začal vytlačovat slávu obloukové lampy.
V témže roce se dočkali obloukové lampy i Pražané u příležitosti návštěvy Prahy korunním princem Rudolfem. Původně měl Křižík nasvítit Hradčany a významné okolní budovy, nakonec ale došlo ke změně a osvícena byla ulice Hybernská od budovy dnešního Masarykova nádraží až k Prašné bráně. Už před pražským nasvícením proběhla podobná akce ve Vídni a Křižík se stával vysoce uznávaným odborníkem v celé Evropě. Rozhodl se pro podnikání ve svém oboru – prodal velmi výhodně patentová práva na obloukovou lampu mezinárodní společnosti The Pilsen – Joel and General Electric Light Company – přičemž právo na domácí výrobu si ponechal. Získaných, neuvěřitelných 300 tisíc zlatých, investoval do své prosperující elektrotechnické továrny v Praze Karlíně. Do doby, než mohl zavést pražskou výrobu, pracoval v malé výrobně v Plzni, dokonce tam začínal jen v elektrotechnické dílně. Už v Plzni se však našel podnikatel Ludvík Piette, který dobře vytušil, co vše Křižík dokáže a začal ho finančně podporovat. V plzeňské Pietteho továrně na hedvábné barevné papíry pro umělé květiny vlastně vznikal postupně vývoj dokonalé obloukové lampy. Ale vraťme se do Karlína, kde se Křižíkovi opravdu otevřely nové perspektivy. Výrobu tady zahájil 1884 v tzv. Staré Daňkovce, v dnešní Pernerově ulici s 10 zaměstnanci – závod se systematicky rozrůstal o nové prostory a v roce 1894 měl už 200 zaměstnanců. V tomto roce poničil karlínskou továrnu požár, ale podařilo se ji po roce znovu obnovit, především díky obětavosti a úsilí zaměstnanců. Po třicetiletém provozu karlínské továrny si mohl Křižík na své konto napsat: vybudování 112 městských elektráren, nasvícení 55 měst a obcí, 156 ústavů a veřejných budov, 40 zámků a velkostatků, 31 pivovarů, 54 hutí a dolů, 24 chemických provozů, 67 strojíren.
A znovu se zamysleme nad tím, že mezi Křižíkem a americkým Edisonem nepanovaly asi nikterak přátelské vztahy. Svědčí o tom i jejich soupeření o nasvícení Národního divadla po požáru. Křižík osvítil Prozatímní divadlo a stejně i staveniště a samozřejmě, že si dělal naděje, že mu bude svěřeno i nasvícení divadla definitivního. Soupeřem v ofertním řízení byla německá firma zastupující Edisona. Celé řízení bylo vedeno neseriózně a Křižík se svého snu nakonec vzdal. Nasvícení Edisonovou firmou velmi brzy vykázalo nemalé poruchy, takže Křižík vše opravil a jeho závod převzal do užívání i celkovou údržbu. Zároveň mu už nikdo nebránil v nasvícení Žofína, což dokonale provedl v roce 1886.
Pro Křižíka byl nesmírně významným a úspěšným rok 1891, kdy se v Praze konala Zemská jubilejní výstava – tuto výstavu celou nasvítil a navíc v rámci areálu výstavy instaloval romantickou světelnou fontánu, která se stala okamžitě pražskou senzací a místem pro dostaveníčka nejvýznamnějších podnikatelů a dalších kulturních a společenských osobností. Sestavy obloukových lamp umístil pod prosklené dno bazénu a před ně instaloval barevné filtry. Přestože světelné fontány tehdy již nebyly technickou novinkou, účinek v českém prostředí byl zcela mimořádný. Lidé cestovali z neuvěřitelných dálek, jen, aby si mohli prožít večer u fontány.
Do časového rámce výstavy patří i další neméně důležitý vynález a tím byla elektrická tramvaj na Letné z Ovenecké ulice do dnešní Stromovky, tehdejšího místa výstavy. Zkušenosti z provozu tramvajové dopravy vedly Křižíka k dalším aktivitám v této oblasti a je třeba zdůraznit, že to byl právě Křižík, který následný rozvoj tramvajové dopravy technicky zajistil. V roce 1895 nasvítil Václavské náměstí, jedno z nejdůležitějších míst města. Od soumraku do 23 hodiny tady svítilo nepřetržitě 40 obloukových lamp – v noci 10. Lampy byly na náměstí až do roku 1927. Měly odvážně řešenou konstrukci, která důsledně používala pro svůj kryt krásné české sklo.
Křižíkovy celoživotní aktivity lze stručně shrnout do tří oblastí: vynálezectví s pevnou myšlenkou, že Češi jsou stejně dobří jako vynálezci v cizině, jeho působení propagační a osvětové a konečně veřejný život. Bylo mu uděleno mnoho cen a poct, nejvíce si však cenil čestného doktorátu, který obdržel od pražské techniky za zásluhy a rozvoj elektrotechnického průmyslu, který z nízké domácí úrovně posunul na úroveň světovou. Byl právem pyšný na svoje vlastenectví. Nezapomenutelným byl jeho odvážný rozhlasový projev na Štědrý den roku 1937, který pronesl jako vánoční poselství všem lidem dobré vůle a ve kterém se obrátil mimo jiné na Alberta Einsteina s výzvou, aby věda pomáhala dobru. Byla to Křižíkova vlastenecká reakce na blížící se 2. světovou válku.
Zajímavé bylo i to, že ho ani po smrti komunistický režim nikdy neumístil na žádnou černou listinu a že také nikdy nebyl vymazán z žádné školní učebnice. Kdesi jsem se dočetla, že se toto prý mohlo stát tím, že komunisté vždy kopírovali vše od Sovětského svazu a tam jejich největší bolševik Lenin považoval elektrifikaci za úkol číslo jedna. Takže možná díky tomu mohl mít Křižík svůj posmrtný život klidný a důstojný.
Jsem ráda, že se na Františka Křižíka stále s obdivem vzpomíná – dokonce když se budovala pražská trasa metra B, byla jedna stanice v Karlíně pojmenována jeho jménem a navíc je tato stanice vyzdobena dokonalou replikou obloukové lampy. František Křižík zemřel 22. 1. 1941. Pro zástupy těch, kteří se s ním přišli na vyšehradský Slavín rozloučit, to přestavovalo i tichou manifestaci v těžkých poměrech Protektorátu.
Jana Fafejtová – Praha
***