Kdo z Torontského festivalu získá Oscara?
Přiznám se, že daleko víc než všechny hlavní kategorie Oscarů, které jsou sledované v televizi po celém světě, mne zajímá kategorie za nejlepší cizojazyčný film, přesněji řečeno neanglicky mluvený snímek. Vždyť od dětství, kdy jsem začal chodit za korunu do první řady, mne přitahovaly cizí filmy, dříve než jsem se dověděl o tom, že se za ně udělují také Oscary. Byly to italské Felliniho filmy Silnice, Cabriiny noci anebo později 8 ½, švédské Ingmara Bergmana Pramen panny, Jako v zrcadle, zatímco jeho největší filmy Sedmá pečeť, či Lesní jahody na oscarovou sošku nedosáhly. Zřejmě první film, který jsem viděl z této kategorie byl Černý Orfeus, který vznikl v brazilsko-italsko-francouzské koprodukci. Nominovala ho Francie v roce 1959. Režisér Marcel Camus umístil děj do karnevalové noci v Rio de Janeiru. Po pravdě řečeno, jsem se ale o této soutěži dověděl až když získal Oscara film Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze podle novely spisovatele Ladislava Grosmana v roce 1965. O dva roky později se stejná pocta dostala i Jiřímu Menzelovi za film Ostře sledované vlaky. Do třetice je tu český film Jana Svěráka Kolja z roku 1996.
Pro tuto kategorii vybírá každoročně jeden film Česká filmová a televizní akademie. Nutno dodat, že ještě v roce 2000 se do užší nominace dostal Hřebejkův film Musíme si pomáhat a balada Ondřeje Trojana Želary v roce 2003.
Producent Jiří Konečný vystudoval VŠE Praha (Katedra mezinárodního obchodu) a na pražské FAMU absolvoval Katedru produkce. Založil a vlastní produkční společnost ENDORFILM. V roli producenta je podepsán pod více než dvacítkou celovečerních hraných i dokumentárních filmů, které dohromady získaly přes padesát festivalových ocenění, čtyřikrát byly vybrány na Berlinale a čtyřikrát jako národní kandidáti na Oscara. S režisérem Olmem Omerzu pracoval jako producent již na jeho debutu Příliš mladá noc (2012) a připravují spolu třetí film Kavky na cestě (Česká televize).
Během promítání filmu Všechno bude v budově AGO v Jackman Hall jsem zastihl Jiřího a stačili jsme zajít na kávu naproti na severo-východním rohu ulic Dundas St. W. a McCaul St.
ABE: Jak se dostane český koproducent k rumunskému filmu?
JK: Není to moje první spolupráce s rumunským režisérem Radu Judem. Již v roce 2015 jsem s ním dělal film Aferim!, který získal stříbrného medvěda na Berlinale. Spolupracuje s producentkou Adou Solomonovou, s kterou se dobře znám. Dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych s ní rád něco udělal a když mi poslala scénář předchozího filmu Aferim, tak se mi tak líbil, že jsem do toho hned šel. Obou si vážím. Mezitím Radu udělal dva filmy, jeden byl dokumentární, druhý hraný a díky Státnímu fondu pro kinematografii, který podporuje malé koprodukce, se nám podařilo získat malé finance a podílet se na tomto projektu.
ABE: Ve filmu je otázka historické pravdy. Do jaké míry se této historické pravdy musíme držet?
JK: Otázka pravdy je složitá a v době postpravdy je důležité stále za ní bojovat. Je nutné začínat u věcí, které jsou nezpochybnitelné, ale na které se již nikdo nepamatuje nebo se je snaží vytěsnit z paměti národa - jako byl masakr v Oděse. Během tohoto holokaustu, který se odehrál mezi 22.-24. říjnem 1941 bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno mezi 25000 a 34000 Židů. Můžeme se dohadovat o detailech, ale je to něco, co je historickým faktem, ale je to naprosto vytěsněné z paměti Rumunů a je to téměř vymazáno z učebnic. Generace pamětníků odchází. Musíme začít u objektivních věcí a připomínat minulost. V umění je někdy přesnější pocit, než informační hodnota. Pokud je člověk uměním inspirován, měl by si zjistit informaci. Dostáváme se však na tenký led, protože může zasáhnout dílo, které je v rozporu s realitou, jak ji vnímáme. Je to stále nekončící souboj o pravdu a interpretaci. Je nutné, aby diskuse mohla probíhat otevřeně. To je nejzákladnější předpoklad. Zde je ten zápas o svobodu. Když si tuto svobodu udržíme, pak nastává ta druhá část, kdy se o tom můžeme bavit a řešit to.
ABE: Druhý film na festivalu Všechno bude je vlastně podobně jako Omerzův předchozí Rodinný film, ze života teenagerů…
JK: Když k tomu započítáme i absolventský film Příliš mladá noc z roku 2012, který má okolo 60 minut, ale je považovaný za celovečerní film, tak se jedná vždy o filmy o dospívajících mladých lidech. Je to možná pouze shoda okolností. Tentokrát jsme přišli k hotovému scénáři, který nás natolik zaujal, že jsme se rozhodli tento projekt udělat. Přitom tento věk mezi dětstvím a dospělostí vypovídá nesmírně mnoho. Nutno dodat, že další film, který plánujeme, se týká již jiné věkové kategorie. I v tomto filmu je otázka svobody, ale z jiného pohledu. Emoce svobody, krátké svobody, byť se kluci nechovají vzorně, přesto s nimi může sympatizovat. Celý film je podložen fantastickými výkony.
ABE: Je zde patrné i napětí mezi represivním systémem zastupovaný policií, a tím světem kluků toužících po svobodě…
JK: V češtině je název Všechno bude naprosto rozdílný od anglického Winter Flies. Název filmu je uveden až na konci, kdy vidíme jejich příběh a říkáme si, co vlastně ty kluky všechno čeká. Jaký život je pro ně připravený, jak moc se budou muset naučit s tím systémem žít. Jak moc se budou muset přizpůsobit. Ten dospělý svět je racionální, manipulativní, nějakým způsobem zákeřný, ale ne v nějak přehnané míře. Je tam filmařsky zajímavý příběh napětí mezi tím, co je a co se musí přijmout. Kluci ve filmu hráli dost spontánně. Příprava na natáčení byla velice poctivá a Eliška Křenková, která ve filmu hraje spolu s režisérem, je provedla určitým tréninkem. Naučili je, jak s tím herectvím pracovat a zároveň záměrem bylo, aby se mohli do toho prosadit oni zcela autenticky.
ABE: Trochu jsem si během filmu vzpomněl na Easy Rider…
JK: Je to možná vzdálené, ale každé road movie nese s sebou pocit svobody. Ze začátku jsou to drsňáci, ale pak teprve se objevuje jejich křehká stránka. Anglický název Zimní mouchy, který se nám také líbí vystihuje to, že se jedná o otravné mouchy, které se někde berou uprostřed zimy a každý by se jich tak trochu rád zbavil. Zima je vlastně také důležitá pro film, protože zdůrazňuje pocit ohrožení. Většina filmů se odehrává v létě, ale tady je auto pro ně taková záchranná stanice před světem, před zimou, kdy by mohli zmrznout. Svým způsobem je i tematicky zajímavé, že hlavní hrdina Mára má v hlavě ideál svého dědečka, ale zároveň se ukáže, že ten dědeček je vlastně kovaný komunista. Ten kluk to však vidí jinak a děda pro něj něco znamená a vykládá si to podle sebe, jakýho má hrdinnýho dědečka.
***
Manskij se narodil v ukrajinském Lvově, dlouhou dobu žil v Rusku a nyní se usadil v Lotyšsku. V minulosti jsme mohli od něj vidět na festivalu HotDoc dokument ze severní Koreji. Under the Sun (V paprscích slunce).
Trochu na západ do východní Ukrajiny nás zavedl film Sergěje Ložnicy Donbas. Musíme si klást znovu otázky: Co je pravda a co je fikce. Některé scény z filmu připomínají tragikomické Formanovy scény. Jindy se jedná o Orwelovskou skutečnost současnosti.
Otázkou, zda diktatura nepřichází i do Spojených států je film Michaela Moora Fahrenheit 11/9. Známý režisér v červenci roku 2016 napsal esej Pět důvodů, proč Trump vyhraje volby. Jeho předpověď se splnila v ranních hodinách 9. listopadu. Do guláše lží Trump zamíchal hesla o snížení daní pro velké korporace, odstoupení od mezinárodních dohod a zrušení regulace ochrany životního prostředí. Jak taková opatření dopadají, pak ukazuje na krizi s vodou ve Flintu, v státě Michigan. Guvernér Rick Snyder prosadil úsporné opatření, kdy město po léta používalo vodu z Huronského jezera a z Detroitské řeky. V roce 2014 však začalo získávat levnější vodu z řeky Flint. Nezdravé vodě bylo vystaveno okolo 100 000 obyvatel města. 6000-12000 dětí bude mít trvalé následky. Přestože se výsledky zatajovaly, k částečné nápravě došlo až v roce 2017. Moore vidí naději v mladé generaci, která se po masakru na Floridě vzbouřila k protestu proti zbrojařským koncernům. V tomhle ohledu je myslím přehnaně optimistickým.
100. výročí narození švédského režiséra Ingmara Bergmana připomněla dokumentem Hledání Ingmara Bergmana německá filmařka Margarethe von Trotta. Nutno říci, že právem, protože Bergman uvedl její film Marianne a Julianne jako jeden z jedenácti filmů, který pro něj něco znamenal. Von Trotta začíná u prvních Bergmanových filmů Úsměvy letní noci, Léto s Monikou, přes sedmdesátá léta Scény z manželského života, vrací se k filmu z roku 1982 Fanny a Alexander. Bergmanovy děti vzpomínají na svého otce a někdy to není moc lichotivé. Slavný režisér, syn evangelického faráře, se zabývá více svým dětstvím, než životem svých dětí. V závěru filmu má sama odpovědět na otázku, který film bere za jeho nejlepší a bez váhání odpoví, stejně jako bych odpověděl já: „Sedmá pečeť.“
Většinou se při výběru filmů nestrefím do toho, který film bude nakonec oceněn. Cenu diváků získal americký film Petera Farrellyho Green Book (Zelená kniha), vyprávějící o černošském pianistovi, kterého vozí italský řidič v šedesátých letech po jihu Spojených států. Uvidíme, jestli tento film dostane nějakého Oscara v roce 2019. Připadá mně to jako zajímavý příběh a určitě ho budou hrát v kinech ještě před předáváním sošek. Doufám, že si při tom nepopletou obálky jako při filmu Moonlight (Měsíční svit), v kterém hrál také Maheshala Ali.
Aleš Březina; Foto: Courtesy of TIFF
***