Kdo z Torontského festivalu získá Oscara?

Přiznám se, že daleko víc než všechny hlavní kategorie Oscarů, které jsou sledované v televizi po celém světě, mne zajímá kategorie za nejlepší cizojazyčný film, přesněji řečeno neanglicky mluvený snímek. Vždyť od dětství, kdy jsem začal chodit za korunu do první řady, mne přitahovaly cizí filmy, dříve než jsem se dověděl o tom, že se za ně udělují také Oscary. Byly to italské Felliniho filmy Silnice, Cabriiny noci anebo později 8 ½, švédské Ingmara Bergmana Pramen panny, Jako v zrcadle, zatímco jeho největší filmy Sedmá pečeť, či Lesní jahody na oscarovou sošku nedosáhly. Zřejmě první film, který jsem viděl z této kategorie byl Černý Orfeus, který vznikl v brazilsko-italsko-francouzské koprodukci. Nominovala ho Francie v roce 1959. Režisér Marcel Camus umístil děj do karnevalové noci v Rio de Janeiru. Po pravdě řečeno, jsem se ale o této soutěži dověděl až když získal Oscara film Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze podle novely spisovatele Ladislava Grosmana v roce 1965. O dva roky později se stejná pocta dostala i Jiřímu Menzelovi za film Ostře sledované vlaky. Do třetice je tu český film Jana Svěráka Kolja z roku 1996.

Pro tuto kategorii vybírá každoročně jeden film Česká filmová a televizní akademie. Nutno dodat, že ještě v roce 2000 se do užší nominace dostal Hřebejkův film Musíme si pomáhat a balada Ondřeje Trojana Želary v roce 2003.

Letos jsme měli štěstí, že se filmy vybíraly v době 43. Torontského mezinárodního festivalu a že to byl právě český film Všechno bude (v
angličtině pod názvem Winter Flies) slovinského režiséra Olma Omerzu v produkci Jiřího Konečného. Typický outsider čtrnáctiletý Mára (Tomáš Mrvík) a jeho kamarád dvanáctiletý Heduš (Jan František Uher) podniknou cestu za svobodou. Mára ukradne auto a svými průšvihy ohromí i mladou stopařku (Elišku Křenkovou). Všichni jsou na útěku, na dobrodružné cestě, užívají si náhlou svobodu, kterou už možná nikdy nezažijí. Až do okamžiku, kdy Máru chytne policie. Vyslýchá ho policistka (Lenka Vlasáková) s policistou (Martin Pechlát) a my spolu s nimi váháme, co je realita a co smyšlený chlapecký svět, někdy je těžké rozlišit pravou skutečnost od té vyfantazírované…(CinemArt).
Zajímavé je, že Jiří Konečný je i koproducentem filmu režiséra Radu Judeho „I Do Not Care If We Go Down In History As
Barbarians“ („Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“) a tento film byl pro změnu vybrán na Oscara za Rumunsko. Mladá umělkyně připravuje rekonstrukci skutečné události z roku 1941, kdy rumunská armáda na východní frontě spáchala hrůznou etnickou čistku. Jeden z nejvýraznějších autorů současné evropské kinematografie přichází s důmyslně koncipovaným filmem, jenž – ač své téma rozvíjí zvolna a v detailech – zatlačí na divákovy emoce nevídanou silou. (MFF Karlovy Vary).

Producent Jiří Konečný vystudoval VŠE Praha (Katedra mezinárodního obchodu) a na pražské FAMU absolvoval Katedru produkce. Založil a vlastní produkční společnost ENDORFILM. V roli producenta je podepsán pod více než dvacítkou celovečerních hraných i dokumentárních filmů, které dohromady získaly přes padesát festivalových ocenění, čtyřikrát byly vybrány na Berlinale a čtyřikrát jako národní kandidáti na Oscara. S režisérem Olmem Omerzu pracoval jako producent již na jeho debutu Příliš mladá noc (2012) a připravují spolu třetí film Kavky na cestě (Česká televize).

Během promítání filmu Všechno bude v budově AGO v Jackman Hall jsem zastihl Jiřího a stačili jsme zajít na kávu naproti na severo-východním rohu ulic Dundas St. W. a McCaul St.

ABE: Jak se dostane český koproducent k rumunskému filmu?

JK: Není to moje první spolupráce s rumunským režisérem Radu Judem. Již v roce 2015 jsem s ním dělal film Aferim!, který získal stříbrného medvěda na Berlinale. Spolupracuje s producentkou Adou Solomonovou, s kterou se dobře znám. Dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych s ní rád něco udělal a když mi poslala scénář předchozího filmu Aferim, tak se mi tak líbil, že jsem do toho hned šel. Obou si vážím. Mezitím Radu udělal dva filmy, jeden byl dokumentární, druhý hraný a díky Státnímu fondu pro kinematografii, který podporuje malé koprodukce, se nám podařilo získat malé finance a podílet se na tomto projektu.

ABE: Ve filmu je otázka historické pravdy. Do jaké míry se této historické pravdy musíme držet?

JK: Otázka pravdy je složitá a v době postpravdy je důležité stále za ní bojovat. Je nutné začínat u věcí, které jsou nezpochybnitelné, ale na které se již nikdo nepamatuje nebo se je snaží vytěsnit z paměti národa -  jako byl masakr v Oděse. Během tohoto holokaustu, který se odehrál mezi 22.-24. říjnem 1941 bylo zastřeleno nebo zaživa upáleno mezi 25000 a 34000 Židů. Můžeme se dohadovat o detailech, ale je to něco, co je historickým faktem, ale je to naprosto vytěsněné z paměti Rumunů a je to téměř vymazáno z učebnic. Generace pamětníků odchází. Musíme začít u objektivních věcí a připomínat minulost. V umění je někdy přesnější pocit, než informační hodnota. Pokud je člověk uměním inspirován, měl by si zjistit informaci. Dostáváme se však na tenký led, protože může zasáhnout dílo, které je v rozporu s realitou, jak ji vnímáme. Je to stále nekončící souboj o pravdu a interpretaci. Je nutné, aby diskuse mohla probíhat otevřeně. To je nejzákladnější předpoklad. Zde je ten zápas o svobodu. Když si tuto svobodu udržíme, pak nastává ta druhá část, kdy se o tom můžeme bavit a řešit to.

ABE: Druhý film na festivalu Všechno bude je vlastně podobně jako Omerzův předchozí Rodinný film, ze života teenagerů…

JK: Když k tomu započítáme i absolventský film Příliš mladá noc z roku 2012, který má okolo 60 minut, ale je považovaný za celovečerní film, tak se jedná vždy o filmy o dospívajících mladých lidech. Je to možná pouze shoda okolností. Tentokrát jsme přišli k hotovému scénáři, který nás natolik zaujal, že jsme se rozhodli tento projekt udělat. Přitom tento věk mezi dětstvím a dospělostí vypovídá nesmírně mnoho. Nutno dodat, že další film, který plánujeme, se týká již jiné věkové kategorie. I v tomto filmu je otázka svobody, ale z jiného pohledu. Emoce svobody, krátké svobody, byť se kluci nechovají vzorně, přesto s nimi může sympatizovat. Celý film je podložen fantastickými výkony.

ABE: Je zde patrné i napětí mezi represivním systémem zastupovaný policií, a tím světem kluků toužících po svobodě…

JK: V češtině je název Všechno bude naprosto rozdílný od anglického Winter Flies. Název filmu je uveden až na konci, kdy vidíme jejich příběh a říkáme si, co vlastně ty kluky všechno čeká. Jaký život je pro ně připravený, jak moc se budou muset naučit s tím systémem žít. Jak moc se budou muset přizpůsobit. Ten dospělý svět je racionální, manipulativní, nějakým způsobem zákeřný, ale ne v nějak přehnané míře. Je tam filmařsky zajímavý příběh napětí mezi tím, co je a co se musí přijmout. Kluci ve filmu hráli dost spontánně. Příprava na natáčení byla velice poctivá a Eliška Křenková, která ve filmu hraje spolu s režisérem, je provedla určitým tréninkem. Naučili je, jak s tím herectvím pracovat a zároveň záměrem bylo, aby se mohli do toho prosadit oni zcela autenticky.

ABE: Trochu jsem si během filmu vzpomněl na Easy Rider…

JK: Je to možná vzdálené, ale každé road movie nese s sebou pocit svobody. Ze začátku jsou to drsňáci, ale pak teprve se objevuje jejich křehká stránka. Anglický název Zimní mouchy, který se nám také líbí vystihuje to, že se jedná o otravné mouchy, které se někde berou uprostřed zimy a každý by se jich tak trochu rád zbavil. Zima je vlastně také důležitá pro film, protože zdůrazňuje pocit ohrožení. Většina filmů se odehrává v létě, ale tady je auto pro ně taková záchranná stanice před světem, před zimou, kdy by mohli zmrznout. Svým způsobem je i tematicky zajímavé, že hlavní hrdina Mára má v hlavě ideál svého dědečka, ale zároveň se ukáže, že ten dědeček je vlastně kovaný komunista. Ten kluk to však vidí jinak a děda pro něj něco znamená a vykládá si to podle sebe, jakýho má hrdinnýho dědečka.

***

Na letošním Mezinárodní filmovém festivalu v Karlových Varech byl oceněn film Svědci Putinovi. Film byl uveden v koprodukci lotyšsko-švýcarsko-české. Dokument ukazuje Putinův nástup na přelomu tisíciletí. Vidíme řadu disidentů, kteří podporovali nového cara v cestě za uchopením moci. Prvním zklamaným byl asi Boris Jelcin, který Putina na trůn dosadil, ale když byl Vladimír Vladimírovič zvolen
za presidenta, nevzal mu ani sluchátko, aby přijal blahopřání. Sám Vitalij Manskij se dostal do blízkosti jak Borise Jelcina, tak i Vladimíra Putina. Na Silvestra roku 1999 se Jelcin překvapivě rozhodl, že odstoupí a navrhl na své místo do příštích voleb právě Putina. Prezidentské volby se konaly o tři měsíce později a Putin (světe div se!) vyhrál. Manskij se vrací právě do tohoto období a ukazuje, jak Putin obnovoval moc. Jeho nástup byl nejen v brutální válce v Čečensku, ale i nenápadný, kdy vrátil Rusku starou sovětskou hymnu s novými slovy. Po rozpadu Sovětského svazu byla v roce 1991 za státní hymnu přijata Patriotická píseň Michaila Glinky. Jednou z častých stížností však byla skutečnost, že píseň neměla žádný text. Proto bylo rozhodnuto o změně státní hymny a v ruském parlamentu byla zvolena známá melodie Hymny Sovětského svazu. Autorem hudby je Alexandr Vasiljevič Alexandrov. Na základě veřejné soutěže byla vybrána slova kapitána Sergeje Vladimiroviče Michalkova, spoluautora dvou verzí hymny Sovětského svazu. Hymna začíná slovy: Rusko – náš posvátný stát, Rusko – naše milovaná země… Za zmínku stojí třetí sloka Jediná jsi na světě, jsi jedinečná – Bohem chráněná, rodná zemi! (wiki) Putin zdůvodňuje návrat k původní hymně, že v Sovětském svazu nebylo vše špatné a na to dobré je nutné navázat.

Manskij se narodil v ukrajinském Lvově, dlouhou dobu žil v Rusku a nyní se usadil v Lotyšsku. V minulosti jsme mohli od něj vidět na festivalu HotDoc dokument ze severní Koreji. Under the Sun (V paprscích slunce).

Trochu na západ do východní Ukrajiny nás zavedl film Sergěje Ložnicy Donbas. Musíme si klást znovu otázky: Co je pravda a co je fikce. Některé scény z filmu připomínají tragikomické Formanovy scény. Jindy se jedná o Orwelovskou skutečnost současnosti.

S diktaturou se nepotýkají pouze země bývalého Sovětského svazu. Narážíme na ní více méně v celé Evropě. Italský režisér Paolo
Sorrentino ve filmu Loro nám ukazuje Itálii a mediálního multimilionáře, bývalého ministerského předsedu Silvia Berlusconiho, který stále ovládá zemi. V této křesťanské zemi nevadí vládní harém. Naopak množství hurisek je spíše znakem úspěchu a prosperity. Málokdo se snaží magnátovi oponovat, snad jen Veronica Lario (manželka, která ho právě opouští) nebo černošský fotbalista, který odmítá hrát za jeho milánský tým.

Otázkou, zda diktatura nepřichází i do Spojených států je film Michaela Moora Fahrenheit 11/9. Známý režisér v červenci roku 2016 napsal esej Pět důvodů, proč Trump vyhraje volby. Jeho předpověď se splnila v ranních hodinách 9. listopadu. Do guláše lží Trump zamíchal hesla o snížení daní pro velké korporace, odstoupení od mezinárodních dohod a zrušení regulace ochrany životního prostředí. Jak taková opatření dopadají, pak ukazuje na krizi s vodou ve Flintu, v státě Michigan. Guvernér Rick Snyder prosadil úsporné opatření, kdy město po léta používalo vodu z Huronského jezera a z Detroitské řeky. V roce 2014 však začalo získávat levnější vodu z řeky Flint. Nezdravé vodě bylo vystaveno okolo 100 000 obyvatel města. 6000-12000 dětí bude mít trvalé následky. Přestože se výsledky zatajovaly, k částečné nápravě došlo až v roce 2017. Moore vidí naději v mladé generaci, která se po masakru na Floridě vzbouřila k protestu proti zbrojařským koncernům. V tomhle ohledu je myslím přehnaně optimistickým.

Jedním z politiků, o kterého se opíral Donald Trump při předvolební kampani, byl Steven K. Bannon. Film Americké Dharma je vlastně
dialogem Errola Morrise s tímto ideologem Trumpovi kampaně. Sanskrtské slovo dharma je odvozeno ze slovního kořene dhar („nést“) a označuje v buddhismu jevy nesoucí skutečnost. Morris vidí dobrého Bannona a špatného Bannona. Jeho síla je v tom, že se opírá o filmové tvůrce jako John Ford, Stanley Kubrick a Orson Welles. Nejslabším momentem je násilný pravicový pochod v Charlottesvillu. Po kterém skončila i Bannonova kariéra v Bílém domě.
V roce 2013 uvedl polský režisér Pawel Pawlikowski na Torontském mezinárodním filmovém festivalu film Ida, který později získal Oscara za cizojazyčný film. Letos zde měl premiéru jeho film Studená válka. Do padesátých let se vracíme nejen dějem filmu, ale i způsobem, jak byl film natočen. Jedná se o černobílý snímek formátu 4:3. Příběh Wiktora a Zuly je nekonečným příběhem Romea a Julie, či Marie a Tonyho z West Side Story. Oba se setkají při výběru nových talentů v roce 1949 v souboru, který připomíná podobné soubory v padesátých letech u nás. Wiktor vyhledává talenty - Zula se svým talentem dělá konkurz. Zamilují se a podaří se jim jet na Světový festival mládeže a studentstva do Berlína v roce 1951. Rozhodnou se utéct. Na sjednané místo však přijde
pouze Wiktor, Zula nesebere odvahu opustit soubor. Mezitím má Wiktor úspěšnou kariéru v Paříži, kde se po letech opět setkají, ale každý již žije v jiném vztahu. Přesto k sobě stále něco cítí a tak Wiktor opět riskuje cestu do Jugoslávie, kde je málem unesen. Nakonec se přece jen setkají v Paříži a rozhodnou se spolu žít. Jejich životní hodnoty jsou však někde jinde. Zula se necítí v Paříži a ve francouzštině dobře a vrátí se znechucena do Polska, kdy prožívá vzestup pěvecké hvězdy. Zoufalý Wiktor se vrátí do Polska, ale skončí v kriminále. Po návratu z vězení se opět setkají a zde opět začíná jejich láska, ale zároveň zde končí i jejich život, protože společně spáchají sebevraždu. Film byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší režii.

100. výročí narození švédského režiséra Ingmara Bergmana připomněla dokumentem Hledání Ingmara Bergmana německá filmařka Margarethe von Trotta. Nutno říci, že právem, protože Bergman uvedl její film Marianne a Julianne jako jeden z jedenácti filmů, který pro něj něco znamenal. Von Trotta začíná u prvních Bergmanových filmů Úsměvy letní noci, Léto s Monikou, přes sedmdesátá léta Scény z manželského života, vrací se k filmu z roku 1982  Fanny a Alexander. Bergmanovy děti vzpomínají na svého otce a někdy to není moc lichotivé. Slavný režisér, syn evangelického faráře, se zabývá více svým dětstvím, než životem svých dětí. V závěru filmu má sama odpovědět na otázku, který film bere za jeho nejlepší a bez váhání odpoví, stejně jako bych odpověděl já: „Sedmá pečeť.“

Většinou se při výběru filmů nestrefím do toho, který film bude nakonec oceněn. Cenu diváků získal americký film Petera Farrellyho Green Book (Zelená kniha), vyprávějící o černošském pianistovi, kterého vozí italský řidič v šedesátých letech po jihu Spojených států. Uvidíme, jestli tento film dostane nějakého Oscara v roce 2019. Připadá mně to jako zajímavý příběh a určitě ho budou hrát v kinech ještě před předáváním sošek. Doufám, že si při tom nepopletou obálky jako při filmu Moonlight (Měsíční svit), v kterém hrál také Maheshala Ali.

Aleš Březina; Foto: Courtesy of TIFF

***