Návrat na hlavní stranu

Divoký hokejový život Miroslava Fryčera

Vlastně Mirkovi Fryčerovi vděčím za to, že jsem se dostal k hokeji blíže. Bylo to na jaře roku 1982 a Miroslav Fryčer (řečený Frigo) hrál poprvé v Torontu. S drzostí sobě vlastní jsem zaskočil do Maple Leaf Gardens  a zeptal se, kde je tiskové středisku. Seděl tam muž se šedivými vlasy pan Steve Obodiac a řekl jsem, že potřebuji nutně dvě akreditace: jednu pro sebe a druhou pro kanadského překladatele Paula Wilsona. Navíc jsem zdůraznil, že za Quebec Nordiques hrají i bratří Šťastní. K mému překvapení jsme akreditace dostali s upozorněním, že vchod je na rohu ulic Church a Wood. Na utkání jsme dorazili včas a po zápase jsme seběhli k šatně domácích Maple Leafs. Mirek byl v obležení novinářů, vedle seděl John Anderson, který to okomentoval: „Kdo to má vydržet, tady se člověk nemůže ani převléknout. Vloni tady seděl Sittler. Letos ty.“ Od toho zápasu jsem viděl téměř všechny hokejové zápasy, které zde torontská 14 sehrála a natočil s ním několik desítek rozhovorů, jak pro noviny, tak i pro Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Je to období, na které vzpomínám v NHL asi nejraději, přestože Toronto nehrálo nejlépe. Díky tomu jsem se seznámil i s ostatními hokejisty bratry Ihnačákovými, Šťastnými, obzvlášť Peter byl vždy ochotný k rozhovoru a někdy trvaly i půlhodiny, ale s Mirkem jsme toho namluvili asi nejvíce. Jednou, když byl zraněný, tak se uvolil a dokonce seděl jako model mé ženě na portrét, který si později koupil. Čistě Frigovsky - dal ji šek a řekl: „Napiš si tam kolik chceš!“ a podepsal ho. Takže zde je i svědectví o tom, pokud se v knížce vypráví, že peníze nebyly pro něj hlavním motivem. Jak portrét skončil nevím. Nakonec o tomto příběhu píši v hokejové encyklopedii Kings of the Ice – a History of the World Hockey, která vyšla v Torontu (Richmond Hill) v roce 2002. Proto jsem byl rád, že Miroslav Fryčer spolu s Lubošem Brabcem napsal svoji vzpomínkovou biografii.

Někdy jsem byl překvapen přesností popisu a říkal jsem si, tak geniální paměť snad ani není možná. Zápas Toronto-Edmonton, kdy Frigo vstřelil čtyři branky jsem viděl, dokonce jsem po zápase udělal interview s Waynem Gretzkym, který moc Evropany nikdy nechválil, ale tentokrát udělal na adresu Fryčera výjimku, ale že bych si pamatoval detaily, jak jsou popsané v knížce to nemohu říci. Zřejmě měli autoři při psaní této kapitoly záznam celého zápasu. Také utkání hvězd v roce 1985 si mnoho nepamatuji. Naopak si pamatuji detailní Fryčerův souboj s pověstným Brophym, což bylo na kanadské poměry neobvyklé, hojně publikované v tisku a v knize Fryčer ani s odstupem času Brophyho nešetří. Při tom snad tak trochu můžeme pochopit i jinou postavu z kanadské televize Dona Cherryho, který patří k nejpopulárnějším hokejovým komentátorům.

Na druhou stranu bývalé torontské pravé křídlo hovoří velice dobře o trenérech, kteří ho něco naučili, o svém otci, chápe i pojetí Michela Bergerona, který mu řekl, že se mu nehodí do týmu. Velice hezká je vzpomínka na Jacquesa Demerse, pod kterým hrál v Detroit Red Wings: Obdivoval jsem ho téměř po všem, ale nejvíce mě fascinovala jeho výřečnost. Byl úžasný motivátor a poslouchat ho před zápasem byl zážitek. Všechno uměl skvěle podat. Pusu nezavřel ani po utkání. Byl schopen celý večer bavit společnost a vždycky měl co říct.

Vůbec se nedivím, že se později dal na politiku a dotáhl to až do Senátu (27. srpna 2009 byl nominován premiérem Harprem za Yoine Goldstein – pozn. red.). O to víc překvapilo, když před pár roky v memoárech přiznal, že neumí číst ani psát. Nikdo z hráčů, co mu za víc než tisícovku zápasů v NHL prošli rukama, tohle netušil. Jacques byl evidentně i výborný herec. Co se pamatuji, pořád nosil v ruce noviny a stůl v kanceláři měl obložený lejstry. Tuhle kamufláž hrál roky a hrál ji dokonale. Za některé etudy by si zasloužil Oscara. Až zpětně jsem si uvědomil, že nikdy nepsal sestavu na tabuli. Nadiktoval nám, kdo bude chytat a jak budou vypadat jednotlivé lajny, čímž z toho elegantně vybruslil.

Snad jediné, co mu nešlo, bylo kreslení taktických variant. Když na poradě vysvětloval svoje záměry, ruka neuměla přenést myšlenku na tabuli. Udělal pár tahů, zamotal se do toho a výsledkem byla čmáranice jako od Picassa. „Je vám vše jasné?“ zeptal se na závěr. Poslušně jsme pokývali hlavou. Nikdo neměl sílu říct opak, protože to byl milý a slušný člověk. A hlavně trenér pro kterého bylo radost hrát.

V knize Můj divoký hokejový život je popsáno nejen dětství hokejisty, ale i jeho závislost na alkoholu, která znamenala transplantaci jater po Vánocích v roce 1999. Od té doby pije Mirko pouze minerálku Z knihy se nedovíme mnoho o jeho rodinném životě v Torontu, je to zřejmě jeho třináctá komnata, do které nikoho nepustí. Chybí také něco více o hráčích s kterými hrál – Sláva Ďuriš, Richard Lanz i o ostatních Češích a Slovácích v NHL, či jak se Miroslav Ihnačák dostal do Kanady. Je kritický k současnému hokeji v Čechách a vysvětlí, proč miluje Itálii, ačkoliv ta není hokejovou velmocí. Knihu vydal Luboš Brabec (brabec.lubos@gmail.com) a skutečně stojí za přečtení.

Aleš Březina – Toronto

***

Návrat na hlavní stranu