Žluté balóny Kamila Lhotáka

Dne 5. června roku 1783 se poprvé světu předvedl horkovzdušný balón bratří Montgolfierů a lidé žasli nad jeho dokonalostí, technikou, malebností a odvahou. Bratři Montgolfierové nemohli vůbec tehdy tušit, že o celých sto dvacet devět roků později se kdesi v Čechách narodí člověk, který bude plujícími balóny tak okouzlen, že je začne malovat a tohle své nadšení už nikdy neopustí.

Tím člověkem byl malíř a ilustrátor Kamil Lhoták. Narodil se 25. 7. 1912 matce, Anně Kouglové, kterou celý život miloval a otci, kterého rád neměl a přiřadil mu po celý život oslovení „fotr“. A otec to nebyl jen tak někdo obyčejný, ale měl v sobě i nějakou tu šlechtickou krev, neboť se honosil titulem rytíř Kamil Lhoták ze Lhoty. Anna Kouglová se žádným titulem nehonosila, ale také to nebyla jen obyčejná mladá dívka, pomáhala své sestře v šití toalet pro mírně lepší měšťanskou společnost, ale hlavně milovala a ochotnicky hrála divadlo – z ochotnických prken si občas odskočila i na prkna profesionální, nejvíce do Švandova divadla a nejenom tam. A v téhle době se seznámila s rytířem Kamilem a bylo to seznámení osudové. On studoval medicínu a byla prý to sama Anna, která mu navrhla, že svou společnou budoucnost budou řešit, až dostuduje. Po jeho dostudování se však společné řešení nekonalo a vztah se stal více než

problémový. Kamil Lhoták se začal intenzivně věnovat medicínské vědě a pomalu a jistě se z něho stávala vysoce uznávaná osobnost v jeho oboru. Také Anna Kouglová postupuje v životě dál a hraje v Uranii s herci a básníky zvučných jmen, ochutnává aplaus po představeních. Divadlo je pro ni jakousi zpovědnicí jejich starostí a citového rozpoložení. Rytíř Kamil Lhoták nedává o sobě žádné zprávy, až v době, kdy už bylo Anně třicet osm roků, se náhle znovu v jejím životě objevuje. A z toho nečekaného návratu se rodí syn Kamil Lhoták, pozdější malíř. Otec, v této době byl již slovutným profesorem na pražském lékařství, byl ale i ženatý a manželství zůstávalo bezdětné. Nikdy se nerozvedl a nikdy si Annu Kouglovou za manželku nevzal, ke chlapci se veřejně nehlásil a navštěvoval ho jen tajně, vyhradil si, že nebude od něho oslovován „tatínku“. Občas ho bral i na vycházky, kde ho poučoval, většinou o věcech, které malého Kamila vůbec nezajímaly – citově se vzájemně neznali. Pod slibem, že mu koupí v hračkářství, co bude chtít, ho dovedl představit i své legitimní ženě. Co tím sledoval, se nedá vysvětlit. V hračkářství si malý Kamil přál šlapací autíčko nebo dětské kolo, nedostal ani to, ani ono. Otec mu koupil červený míč – který se později mohl možná stát i jakýmsi symbolem v malířových obrazech, ale symbolem čeho? Dětského zklamání? Nelze to vyloučit. Budiž připsáno k dobru rytíři, že celý svůj život platil Anně alimenty a ve své závěti ji odkázal neuvěřitelných půl milionu korun. A nelze mu ani nepřiznat, že se mu líbily obrázky malého Kamila, které už od dětství intenzivně kreslil.

Malý Kamil onemocněl asi v pěti letech obrnou a začal kulhat, tehdejší medicína neznala konzervativní léčbu a tak se o operaci pokusil profesor Rudolf Jedlička – operace sice trochu lepší chůzi navodila, ale problém jako takový nevyřešila. Postižení kulháním přineslo viditelně do Kamilova života trauma, kterému se nedovedl ubránit. Záviděl všem zdravým dětem a pomalu se zavíral do samotářství. Díky matce se to naštěstí nestalo definitivním řešením. Ale už tehdy začalo cosi zvláštního u Kamila, a sice značný ostych před zdravými spolužáky a naopak obrovské spolucítění s lidmi tělesně postiženými. Tento pocit ho po celý život nikdy neopustil – byl v podstatě šťastný ve společnosti postižených, vyhledával je, cítil se s nimi rovnocenný a mnohdy i jako jejich ochránce, hojně je maloval. Učaroval mu například Toulouse Lautrec a to nejenom pro jeho malířské umění, ale i pro jeho postižení.

S matkou se několikrát stěhovali, a když nebudeme počítat jejich pobyt u matčiny sestry ve Stochově v době 1. světové války, tak šlo vždy o obyčejné bydlení v různých chudších částech a periferiích Prahy, především v Holešovicích a Nuslích poblíž Botiče. Tato prostředí ho ovlivnila na celý jeho umělecký život, žil zde totiž v době, kdy v polorozbořených ohradách a plevelem zarostlých zahradách byly pohřbeny staré stroje, zbytky nefunkčních aut, motorek a spousty dalšího harampádí, které pro člověka už nemělo žádnou cenu, ale Kamila naplňovalo představivostí, až verneovskou. Tady asi byl začátek jeho lásky k technice, strojům a všemu tomu, co se mohlo kdysi pohybovat po silnicích, kolejích, vodě či ve vzduchu. A začal to intenzivně kreslit.

Když dospěl do studentských let, navštěvoval gymnázium v Resslově ulici a začal, kupodivu, přinášet domů hodně špatné známky z kreslení. Nakonec došla do školy matka učitelovi ukázat kresbičky, které maloval Kamil doma a které se nedaly porovnat s jeho výtvory školními. Učitel ho nechal namalovat pohled na ulici ze školního okna a nejenom, že to byla kresba bezchybná, ale ještě navíc Kamil namaloval dokonale pana školníka. Nad údivem pana učitele jen řekl: „Já totiž kreslím, jenom co mě baví.“ Pak vystudoval práva, což si přála matka, ale nikdy se jimi neživil. Dal přednost malování a to i přesto, že neměl v tomto směru žádné umělecké vzdělání. Opravdu jen samouk, ale dokonalý a svůj! Když se za Němců zavřely vysoké školy, zbývala mu na právech jedna nedodělaná zkouška, ale on už žádný zájem o tohle studium neměl. Už tehdy prohlásil „jsem malíř“.

Kamil dospěl a v roce 1938 se oženil. Opět si vybral sobě rovnou, a sice židovku postiženou obrnou, Herthu Guthovou, kterou její otec nechal překřtít na Ludmilu, aby ji tím trochu ochránil před fašistickou protižidovskou čistkou. Určitou ochranou jí byl samotný Kamil, který sám Žid nebyl – přesto oba prožívali celou válku v napětí a zoufalém strachu, navíc oba Liduščini rodiče skončili v koncentračním táboře a tam zemřeli. Celé vypětí se po válce u ní projevilo obrovskými psychickými problémy s opakovanými hospitalizacemi v léčebnách. Nakonec mezi nimi došlo k rozluce a k jejímu trvalému umístění v psychiatrické léčebně. Z tohoto osudového rozhodnutí se Kamil nikdy ve svém životě zcela nezhojil a výčitky svědomí ho neopustily. Jiná cesta však opravdu nebyla možná. V roce 1941 se jim ještě stačil narodit syn Káma. Ten už svůj život prožil hlavně se svým otcem, postupně od něho převzal jeho způsoby myšlení a projevy chování a otec Kamil mu pomalu, ale jistě vtiskával svůj způsob žití trvale do podvědomí. Někdy to možná mohlo připomínat jakési podobné postupy výchovy, jaké kdysi byly i mezi otcem Kamila a Kámovým dědečkem.

V roce 1939 se poprvé Lhoták předvedl na výstavě a téhož roku ještě jednou. Ohlasy byly různorodé, ale obdiv převažoval. Tehdejší jeho čtyři vystavené obrazy Přístav, Dva balóny, Pražské Novoměstské divadlo a Balón nad plynárnou už nebyly považovány za pouhé podivínství, měly osobitou chuť a vůni, ještě se tak úplně nedalo říct jakou. Pak následovala výstava ve Zlíně a po ní v pražském Repre, kdy už vystavoval jako člen Umělecké besedy a to již vstoupil ve známost a vážnost. Malířská obec s ním začala najisto počítat. Nejvíce výstav přinesly roky 1971-1974, konaly se v Karlových Varech, Litoměřicích, Roudnici, Liberci, Hradci Králové, Mostě a samozřejmě opět v Praze. Jeho snové krajiny s poházenými zbytky starých aut, míčů, červených stanů, vlaječek, předmětů popsaných starými reklamami, plujících žlutých balónů, vzducholodí, parníků, vnikaly lidem pod kůži, aby tam už trvale zůstaly. Dokonalým zakomponováním civilizačních prvků do snových, lehce mystických tajemných krajin docházelo k jakémusi emočnímu náboji, který se z pláten na diváka přenášel a dělal mu dobře.

V životě byl trvale ovlivňován hendikepovanými osobami a ty si také trvale ke svému životu vybíral. Prakticky celý život spojil s Annou Endrštovou, zvanou Anča, které chyběla ruka – kdy tomuto svazku odmítali porozumět i jeho nejbližší přátelé. Zajímavé bylo, že Anču poprvé maloval na vytržený list školního sešitu asi v jejich pěti letech v Nuslích, kde se s ní poprvé setkal. Pak se potkali osudově znovu asi po padesáti letech, to už bylo setkání na vždy. Když Anča v roce 1989 zemřela, pokusil se navázat přátelství s další postiženou ženou, ale ta to odmítla. Pak už to nikdy u něho nebylo jako předtím – osudu se bránil malováním, ale i to už bylo v mnohem menším, jen jakémsi komorním rozsahu. Jeho celoživotní píle byla neuvěřitelná a představuje v letech 1937 – 1984 2 054 obrazů, z nichž 147 sám zničil, 8 je ztraceno, 2 ukradeny, 1 shořel za války při náletu.

O Kamilu Lhotákovi by se dalo napsat článků několik, jeden totiž nemůže vystihnout tak zvláštní osobnost jakou byl a to jak v životě soukromém, tak profesionálním. V tom druhém byl bezesporu mnohem šťastnější. Tak už jen jakési konečné vyjádření - maloval obraz jako lyrickou báseň, nikdy však obrazu nechyběl ani děj prozaický a ani prvky dramatu nebývaly výjimkou. Vždy jsou to obrazy s příběhem a vždy si může divák příběh i sám tvořit. Ráda sem ještě vložím recenzi jedné z jeho výstav od Fr. Kovárny: …žluť balonového hedvábí zaujme jako verše básně. Zákoutí s bicykly je tak časové a přitom motivově nové, že zapomínáte na vžité představy o obrazech a obvyklých motivech a poddáte se básnivému přepisu těchto na pohled nehezkých věcí. Krása vzducholodí a letadel – to je romantismus dneška! Útěk z banálnosti.

Kamil Lhoták zůstal trvale ve Středohoří, neboť si přál, aby po své smrti byl jeho popel rozptýlen na kopci Číčov, kam často jezdíval na motorce, aby zdejší kraj a jeho výhledy obdivoval. Přání mu splnil syn Káma v roce 1990.

Jana Fafejtová, Praha

Prameny: A. Branald: Můj přítel Kamil, L. H. Augustin: Kamil Lhoták, konzultace: Městská knihovna Praha, výstava obrazů K. Lhotáka Obecní dům 2018, informace z internetu.

Návrat na hlavní stranu