Návrat na hlavní stranu

Zapomenutá válka

Na hranici východní Ukrajiny a okupovaného území

Na cestě do východoukrajinského pohraničního města Stanytsia Luhanska v regionu Luhansk projíždíme několika checkpointy ukrajinské armády. Dostáváme instrukce kudy máme a kudy v žádném případě nesmíme jet, abychom neskončili v náruči proruských separatistů, kteří již čtyři roky okupují nedaleké území, samozvanou Luhanskou lidovou republiku. Luhanská lidová republika je uznávaná pouze sousední Doněckou lidovou republikou a Jižní Osetií a nemá žádný mezinárodní statut. Stanytsia Luhanska je široko daleko jediný přechod z Ukrajiny na separatisty okupované území. Přechod je určen pouze pro pěší, nikoliv pro automobilovou dopravu. Jsme 900 kilometrů od Kyjeva, v rohu Ukrajiny, který usiluje o odtržení a připojení se k Rusku. Napětí v autě stoupá, neboť jsme zároveň pouhé tři kilometry od hranic s Ruskem. Odsud je Ukrajina nejzranitelnější.

Náš řidič Aljoša pochází z pět kilometrů vzdáleného města Luhansk, které se už nachází na okupovaném území. Utekl odsud spolu s tisíci uprchlíky v roce 2014 poté, co začala válka. V té ztratil velmi prosperující firmu na pěstování žampiónů. V Luhansku má rodiče, za kterými ale nemůže přijet, protože je na seznamu uprchlíků a byl by okamžitě zajat. Maxim, který nás doprovází, je vojákem 1. luhanské brigády ukrajinských ozbrojených sil. Ve Stanytsia Luhanska žije jeho sestra, které separatisté již čtyřikrát zaútočili na dům. Celé město leží v ruinách. V letech 2014-2016 bylo téměř vše zničeno, rozstříleny byly domy, restaurace, benzinové pumpy. Nikomu se nechce budovy rekonstruovat, jelikož se bojí, že budou zničeny znovu, a to i přes to, že oficiálně panuje příměří, uzavřené mezi oběma stranami 12. února 2015 ve druhém Minském protokolu. Na příměří dohlíží Organizace pro bez
pečnost a spolupráci v Evropě, mezi oběma stranami se každý den pohybují bíle odění monitorující pracovníci s logem OSCE. Jejich pracovní doba je však pouze mezi 9-16 hodinou. Jakmile odpoledne odjedou, začínají boje a příměří se těžce porušuje. Navzdory Minskému protokolu využívají proruští separatisté těžkou bojovou techniku (kalibry nad 120 mm, včetně raketových a tankových střel). Boje začínají před soumrakem, nejtěžší střelby pak probíhají v noci. Stanytsia Luhanska je díky poloze na frontové linii častým terčem bojů a útoků. Poslední útok ze strany separatistů proběhl před třemi měsíci. Čas od času pronikají během noci separatisté na ukrajinské území a kladou zde v okolí silnic a v již zničených domech miny. Maxim pečlivě dohlíží na to, kam šlapeme. Mimo asfaltovou cestu nelze sejít, miny mohou být kdekoliv.
V takzvané šedé zóně, která je pás
mem nikoho, mezi Ukrajinou a okupovaným územím, objevujeme humanitární, lidskou a politickou katastrofu. Přechodem denně projde deset až dvanáct tisíc lidí. Většina z nich stojí několikahodinové fronty, což je ve 40 stupňovém vedru na hranici lidských možností. Chybí stín, stromů je málo. Mnoho z nich je pokáceno, vypáleno nebo rozstříleno. Teprve nedávno zde UNHCR (The United Refugee Agency) vybudovalo dřevěný přístřešek, pod který se mohou lidé před sluncem a deštěm schovat. Na všechny přítomné připadá pouhých pět latrín. Není možné zde zakoupit nic k jídlu a pití. Používání mobilního telefonu je kvůli nebezpečí špionáže striktně zakázáno. Třímetrová silnice mezi oběma hraničními přechody je lemována minovými poli s červenými rusko-ukrajinskými nápisy, varujícími před nebezpečím. Lidé však zcela neuváženě zákaz vstupu na minová pole porušují a posedávají ve stínu stromů za vyznačeným pásmem. Dva kluci se tady válí a baví se. Žena za cedulí s minami telefonuje. Maxim se snaží probudit a vykázat starého pána, který se opil a v tom vedru si sednul do vyznačeného pásma i s vozíkem plným okurek.
Je třeba zdůraznit, že přes přechod chodí téměř výhradně Ukrajinci, kteří žijí na okupovaných územích. Z devadesáti procent se jedná o
důchodce, kteří si na Ukrajinu chodí vyzvedávat svůj druhý důchod. První, byť minimální, dostávají od separatistické administrativy. Často jsou to lidé imobilní, které na vozíku z jedné strany na druhou převáží ukrajinští dobrovolníci, riskující zajetí a vězení. Okupace je pro důchodce, stejně jako pro mnoho spekulantů a překupníků se zbožím, kteří chodí na Ukrajinu nakupovat, výhodná. Na Ukrajině je vše dostupné, zejména kvalitní potraviny, ale i lékařská péče a pracovní příležitosti. Na okupovaných územích je vše dováženo z Ruska a všeho je nedostatek.
Lidé poslušně čekají až na ně přijde řada. V ruce drží své rodné listy, pasy a mačkají
se ve frontě za plotem. Mlčí, jsou trpěliví, smutní a rezignovaní. Nemluví spolu. Pronikavě nás pozorují a z jejich pohledů cítím nepřátelství vůči nám i Ukrajině. Cítím mnoho bolesti, nenávisti a nedůvěry. Mám pocit, že pro tuto tragickou situaci není v dohlednu žádné pozitivní řešení. Kdo by chtěl zpět k Ukrajině, když může být součástí Ruského impéria?

Text a fotografie Pavel Nasadil, červenec 2018

***