Oťuknutá Etiopie

4. pokračování

Při psaní těchto řádků, již s krátkým odstupem od doby mé návštěvy, mohu sledovat v denních zprávách, že se v Etiopii doopravdy blýská na lepší časy, jak moji požárníci v restauraci mi nadějně a s jiskrou v očích říkali. Denně se mi v mém chytrém telefonu kupí zprávy ze všech míst, které jsem v poslední době navštívila, takže jak se říká, jsem v obraze. Etiopani si v dubnu zvolili nového a mladého předsedu vlády, Abiy Ahmeda, který již hned od svého zvolení začal s rozsáhlými liberálními reformami, aby rostla ekonomie. Propustil i vězněné
disidenty, ukončil výjimečný stav (state of emergency), z doby protivládních protestů. O co se ale hlavně zasazuje a zdá se, že s úspěchem, je ukončení napjatých vztahů se sousedním státem Eritreou. Tyto dva východní africké státy mají dlouhou a komplikovanou historii. Eritrea byla provincií Etiopie až do roku 1993, kdy získala nezávislost. Přátelské vztahy byly sice nastoleny, ale po pěti letech Eritrea napadla Etiopii, vybuchla krvavá válka o hraniční území, která měla za následek tisíce a tisíce mrtvých na obou stranách, přesídlování rodin a veškeré ty hrůzy s válkou spojené. Tato válka stála milióny dolarů a nic se nevyřešilo! V roce 2000 byla sice mezi oběma zeměmi uzavřena mírová dohoda, Etiopie dohodu ale nedodržela a do dnešního dne stále okupuje ona území. I když občas pušky a děla utichly i tak napětí mezi oběma zeměmi trvalo. Nově zvolený předseda vlády začal jednat a dnes, (29.6.), jak jsem se dočetla, přivítal v Addis vzácnou delegaci eritrejských ministrů k mezníkovému mírovému pohovoru a přislíbil plné respektování eritrejské dohody. Držím palce, ať se mír ustálí v jejich zemích, jak by si určitě všichni přáli!!
Moje další kroky z Addis vedly 750 km na sever do městečka Lalibela s 25000 obyvatel v nadmořské výšce 2630 m, které je známé svými jedenácti kostely vysekaných do skály pod povrchem země. I když jsem dříve viděla několik fotografií, absolutně jsem nebyla připravena na to, co jsem spatřila. Jaká to podívaná! Ne marně říkám, že si chci vždy na všechno sáhnout! Kostely nejen že jsou vytesány do skály, ale také od ní uvolněné, takže se kolem nich dá volně procházet. Jedná se o vysoce kvalitní práci, páni kameníci museli být šikovní řemeslníci. Podle historiků a zdejších legend, s tesáním a výstavbou se započalo za vlády krále Lalibela v roce 1181 a stále se přistavovalo/tesalo až do roku 1221. O městečku se mluví jako o novém Jeruzalému a jeho vznik se přičítá právě tomuto králi, který chtěl, aby věřící nemuseli chodit na poutnickou cestu až do Jeruzaléma. Legenda též říká, že kostely byly budovány za pomoci andělů a jak to vnímám já, tak ve dne pracovali kameníci, v noci andělé, dobrá dělba práce. Stavby jsou velmi rozdílné jedna od druhé,
nejkrásnější a nejvíce imponující, určitě ne jen pro mne, je Bet Giyorgis (kostel svatého Jiřího) a jsem skoro stoprocentně přesvědčena, že když se řekne Lalibela, hned se každému vybaví právě tento. Na rozdíl od těch druhých, které tvoří dva komplexy, tento stojí sám o sobě a trochu stranou. Toto mistrovské dílo je patnáct metrů vysoké, ve tvaru řeckého kříže a je perfektně vybalancováno, takže nepotřebuje žádné opěrné pilíře. Uvnitř jsem obdivovala titěrnou práci řemeslníků, kameníků i malířů, kteří zanechali za sebou fascinující historickou památku. Vnitřní stěny kostelů jsou pokryty obrazy světců a výjevů z biblického života, jejichž barevná kompozice stále září i v přítmí budov. Dvě dřevěné truhly z olivového dřeva odpočívající v šeru u zdi, prý vyřezával sám král. Hra barev a slunečního svitu okénky ve stavbě dodává jemný nádech mystiky a dávnosti. V žádném z kostelů nechyběl duchovní muž ve splývavém bílém rouchu, který se buď modli, anebo návštěvníkům žehná, ale ani kasičky na milodary opodál. Dovedu si představit, že být zde přítomen nočních vigilií s bíle oděnými poutníky a duchovními muži, je jako přesunout se o staletí zpátky a být svědkem primitivní, nezkrášlené formě křesťanství v jeho silné podobě. Paprsky zapadajícího slunce dopadající na povrch kostela a pak následné jeho zbarvení, je pro každého návštěvníka- fotografa MUST. I já jsem čekala a byla jsem odměněna.

Další z velmi zajímavých je Bet Medhane Alem, (Dům spasitele světa) spíše se podobající masivnímu řeckému templu, než tradičnímu etiopskému kostelu. Impresivní stavba pro svoji velikost, vznešenost a důstojnost. Mluví se o něm jako o největším do skály vytesaném kostele na světě. Měří 33.5 m x 23.5m a je vysoký více než 11.5 m. Okolo budovy je 34 velkých obdélníkových pilířů, některé z nich už ale jen replikou originálů. Vnitřek kostela vedle hlavní lodě má i čtyři postranní, plus 38 pilířů, podepírajících střechu. Houfy věřících, kteří sem každou neděli přicházejí, doufají v zázračnou moc lalibelského sedmikilového zlatého kříže a naději na uzdravení a božího požehnání. Tahle stavba je ale v současnosti přikryta obrovským baldachýnem, zřejmě na ochranu před povětrnostními situacemi. Doporučuje se vyhradit si na prohlídku kostelních komplexů aspoň tři dny, přijít i několikrát zpátky a v nestejném denním světle si památky, pod záštitou UNESCO, opětně prohlédnout a plně vychutnat. Při naší návštěvě zde bylo plno, uličky úzké, těsné, kluzké, vnitřní prostory malé a vchody hodně nízké. Někdy bylo nutné použít i slabě loktů se prodrat davem, takže opětná návštěva by byla na místě. Známí se mě ptali: „Proč zrovna Etiopie? Vždyť tam nikdo nejezdí!“ Hodně se pak podivili, když jsem jim jejich tvrzení vyvrátila. I já jsem byla popularitou destinace dost překvapena, ale když jsem odlétala zpátky domů, tak jsem měla jasno proč. Historie, příroda, obyvatelé, podnebí a dostupné ceny. Málem bych zapomněla – superb káva a habešské pivo!!! Též se traduje, že Evropani se najdou všude, dříve kolonizátoři, teď turisté a Etiopie je toho dalším důkazem. Kontinent je už okoukaný, pro mnohé již malý. Proč zůstat ve vězení, když brána je otevřená?

V Sora lodge, kde jsem se ubytovala, jsem se seznámila se třemi turisty z Německa (dvě ženy a jeden muž) a spolu s nimi a s průvodcem, ten nikdy nesmí u ničeho v Etiopii chybět, jsme všechny kostely společně navštívili. Kamenné podlahy objektů jsou hodně ochozené a nerovné, vždyť stovky let se po nich již chodí(!), a tak jsem vždy přivítala nabídnutou ruku mladíka Alexe, který šel s námi, coby aspirant na průvodce. Vždycky věděl, kdy mi jí má podat a byl vděčný za konverzaci. Moji němečtí přátelé o něm potom jinak nemluvili než jako o boyfriendu (příteli) číslo jedna, ono totiž jich ještě přibylo!

Okolí Lalibely je kopcovité s hlubokými údolími a minimální zelení. Lodge je postavena na okraji jednoho z největších z nich. Hluboká a široká propast pod námi a ve vzduchu nad námi pod modrou oblohou roztažená křídla orlů plachtících volně a svobodně všemi směry, dodávaly pocit sounáležitosti k vesmíru. Měla jsem chuť se zvednout a přidat se… Naštěstí jsem to neudělala. Tak početnou kongregaci orlů na jednom místě jsem ještě nikdy neviděla! Východ a západ slunce nad údolím, dodal k návštěvě kostelů ten poslední punc znamenitosti. Každé ráno jsem proto brzy vstávala, nechtěla jsem si zážitek nechat ujít.

Po chutné večeři jsme, moji němečtí přátelé a já, poctivě ochutnávali vína z lokálních vinic. Naše rozmluva zprvu trochu sice vázla kvůli jazykové bariéře, ale po dvou vyprázdněných lahvích se úplně vytratila. Shodně jsme usoudili, že i to víno tady mají dobré! Ke stolu si k nám přisedla mladá dívka z Anglie, která byla na cestě už dva měsíce. Obě jsme sklízely trochu obdivu se vydat na vlastní pěst do Afriky a různě po světě. Ono je to tak, když nemohu být jak ten orel a vznášet se volně vesmírem a s velkým nadhledem se dívat na svět pode mnou, tak velké uspokojení dodá nechat vše za sebou a vyrazit, více méně, kam mě nohy povedou! Jeden z moc příjemných a hlavně veselých večerů, určitě nikdy na něj nezapomenu!

V okolí Lalibely jsou roztroušeny ještě další kostely, ke všem nebylo možné se jít podívat, už jsme jich beztak viděli dost, ale k jednomu z nich jsme se v SUV, s průvodcem a řidičem vypravili. Vzdálený asi 35 km od městečka, projížděli jsme zajímavou, sice vyprahlou prašnou krajinou, s otevřeným výhledem na všechny strany a jen častá terasovitá políčka byla známkou osídlení. Na silnicích se pracovalo a mezi pracovníky bylo i hodně žen. Jak nám náš průvodce říkal, velká většina z nich chodí pěšky ráno i večer několik kilometrů, hlavy ovinuté šátkem před žárem slunce a žádné pracovní boty, ale jen se sandály na bosých nohách. Často i malé děti seděly opodál, které jak ráno tak i večer putovaly s matkou v šátku na zádech za její prací. Nechyběl ani průvod žen a chlapců s plastikovými nádobami šlapající několik kilometrů pro vodu. Doufám, že už k nim ty lepší časy brzy dorazí!

Živá malá vesnička s kulatými, na pohled romantickými příbytky z bláta a slámy rozesetých po okolních svazích, je místem, kam vedly naše kroky. Asi po kilometrovém stoupání jsme přišli ke Yemrehanna Kristos, kostel vybudovaný uvnitř jeskyně. Je tak dokonale pod skálou a mezi vysokými stromy skryt, že bychom ho těžko sami hledali. V roce 1985 byla kvůli bezpečnosti přistavěna u vchodu cihlová stěna, která dost hyzdí celkový dojem, ale co je třeba, to se musí. Je to jedna z nejlépe zachovalých památek z pozdních let království Aksum, což je v dnešní době Etiopie a Eritrea, plus malá část i sousedních dnešních států. Existovalo od roku 100 n.l. do 940, se zárodky již v době železné. Byla to mocná monarchie na obchodní cestě mezi římským císařstvím a antickou Indií. Už ve čtvrtém století přijmulo jméno Etiopia a ve stejném století Aksumité přijali i křesťanství. V 7. století perzekuovaní muslimští uprchlíci z Mekky zde nacházeli útulek před vládnoucím kmenem Qurash, začali se usazovat a tak se stalo, že později převzali kontrolu celého území a království se rozpadlo. Zajímavá historie. Bývalé hlavní město jejich říše Aksum v severní části země, je vyhledávanou turistickou destinací, s mnoha zachovalými památkami z doby slávy dávného království.

Kostel je příjemným překvapením a je škoda, že je málo navštěvován, jak jsme se dozvěděli od místních. Proto nás asi tak okukovali a děti i oslíci šlapali cestu nahoru s námi. Probíhalo zde zrovna jedno z denních modlení, rozlehlý prostor, bíle odění věřící, mniši i svatí muži, přítmí, paprsky slunce ledabyle prozařující skulinami do prostoru jeskyně a slabě namodralá barva interiéru byla zvláštním přídavkem této návštěvy. Na zemi byly rozprostřeny rohože z olivového dřeva, z rohu se ozýval zpěv. Nízké dvě budovy uvnitř byly svatyní a příbytkem mnichů. Za kostelem leží mumifikovaná těla zřejmě poutníků anebo i řemeslníků, hodně mrazivá podívaná. Samozřejmě, že před odpoledním odjezdem z vesničky káva musela být, udělali jsme tím hodně radosti nejen ženě s kávou, ale i celé vesničce. Přišli se na nás všichni podívat, šáhnout i trochu konverzace bylo a hodně úsměvů. Dostalo se nám i požehnání od svatého muže.

Na silnici byla stále práce v plném proudu.

Jedno odpoledne jsem se vypravila do městečka, kde jsem viděla pár malých obchůdků se suvenýry a art galeriemi. Chtěla jsem zjistit, co se prodává, ale hlavně koupit tričko s Etiopií na přední straně pro syna. A mělo být černé, velikost L. V prvním obchůdku visely všechny možné, jen ne černé. Samozřejmě velmi ochotná prodavačka mi nabízela jiné barvy a byla smutná, že jsem nic nekoupila. Ve druhém krámku sice černé tričko by bylo, ale jen velikost M, a hodně malé. Ze široké nabídky suvenýrů mě zde upoutaly lalibelské stříbrné křížky v různých velikostech a hrubé šály v tradičních barvách země. Když nebylo tričko, tak jsem koupila aspoň dva menší křížky pro dcery, nemohla jsem i tuto milou prodavačku zarmoutit, že nic nekoupím. To už si mi ale všimli dva chlapci – sedm a devět let staří – přidružili se ke mně a velmi dobrou angličtinou se vyptávali, jak se mi líbí v jejich městečku. Touto otázkou přátelská klábosení vždy začínají. Kam jsem šla, šli se mnou a věrně na mne před obchůdkem buď čekali anebo potom mi i s nákupy pomáhali. Ten mladší byl velmi bystrý. Hned jsem se zeptala, kde se naučil tak dobře anglicky? I jeho odpověď byla, že konverzací s turisty. Obdivuhodné. Asi po půlhodinovém marném hledání černého trička L velikosti, jsem to prozatím vzdala. Opodál na stoličce seděla mladá žena a připravovala kávu, šla jsem za vůní. Chlapci za mnou. Nabídla jsem jim, že jim koupím studené pití, ať si vyberou, ale nechtěli nic. A tak jsme všichni tři seděli na stoličkách, já popíjela aromatický mok a oni, hlavně ten mladší, povídal. Zanedlouho si k nám přisedli ještě další milovníci kávy, ale první housle hráli chlapci. Ptala jsem se jich, proč nejsou ve škole, a jestli vůbec chodí? Řekli, že ano, že škola je pro všechny povinná, ale jen tři dny v týdnu, aspoň v Lalibele, ale protože bydlí ve vesnici o kus dál, tak musí tyto tři dny u někoho bydlet. Mají zde babičku, tak bydlí u ní. Jeden z nich chtěl být zvěrolékařem, druhý, ten starší, že bude pomáhat doma na farmě. Také mi řekli, že večer zde bude slavnost, že musím přijít. Opět průvod, tradiční hudba, zpěvy i tance. Něco, co jsem zažila už v Addis. Mám pocit, že kvůli návštěvníkům se slavnosti pořádají každý týden, stánkaři si tak aspoň trochu přilepší. Rozloučila jsem se s nimi, řekli, že si mně večer najdou. Cestou zpátky jsem ještě navštívila jednu malou galerii, kde umělec, mladý muž, vystavoval své obrázky, povětšinou kostelní kresby v různém provedení. Barevné, černý uhel, tužka i akvarely. Nejčastějším námětem byl Bet Giyorgis a ten jsem si domu na památku koupila i já. Malý svitek, žádná váha, velká vzpomínka. Zeptala jsem se ho, jak jdou obchody? Byl smutný, říkal, že jsem první, kdo za dva dny si něco koupil a že konkurence je veliká. O ceně jsem nesmlouvala, i když to ze zvyku vždy ráda dělám a ještě jsem si přikoupila několik ručně malovaných barevných pohlednic. Také žádná váha. Navečer naše čtyřka – němečtí přátelé a já – jsme se vyrazili podívat na slavnostní dění a průvod. Helmut měl sebou dron na fotografování, který po jeho vypuštění vzbudil velký rozruch mezi místními, hlavně ale mezi mládeží a zástupy se táhly za námi. Najednou na mne ale někdo volá, byli to oni dva chlapci a hned se se k nám přidali. Petra s Michaelou se smály a to ještě nebyl konec. Zanedlouho se objevil i mladík z galerie a s naším průvodcem později přišel i Alex, takže jsem je měla všechny kolem sebe a byli jsme velká parta. Bylo na co koukat, dokonce jsme dostali povolení a tak z jednoho hotelu ze střechy jsme se dívali na lidské hemžení pod námi a hlavně na průvod. Sledovala jsem výrazy radosti na tvářích zúčastněných a bylo mi jasné, že tohle není představení pro návštěvníky, ale že prožívaná rozkoš, kterou jim tanec i hudba přináší, je nefalšovaná, ryze autentická. Helmut vypustil opět svého dróna, videa byla úžasná, jak jsem později viděla. Chlapci se od něho nehnuli a on jim rád ukazoval. Bohužel, měl potom na letišti problémy, autority chtěli vědět, co fotografoval. Dostal se z toho, ale prý to nebylo snadné.

Jak to dopadlo? Petra s Michaelou si oblíbily jak školáčky, tak i umělce, školáčkům koupily mičudu na fotbal, ó, jak byli šťastni a daly utržit i umělci z galerie. Já jsem koupila na rozloučenou chlapcům anglickou učebnici, jedinou, která byla k mání, byli potěšeni, ale jestli se budou z ní učit, anebo jí vrátí, jak jsem byla varována a vezmou si raději peníze, to už záleží na nich. Na oplátku od nich jsem dostala malý vyřezávaný dřevěný lalibelský křížek, které ve škole prý sami dělají. Byli to moc fajn kluci. Alexovi jsem poděkovala a troškou přispěla na domácnost. Všichni si to zasloužili. Doprovodili nás až k naší lodge a dlouho za námi pak ještě mávali … V restauraci jsme večeři, bohužel, už nestihli, ale chleba a pálivá pomazánka z berbere (červený prášek, který obsahuje 16 druhů různého koření) s přidáním trochy olivového oleje a citronové šťávy, na stole nikdy nescházela, tak jsme dali zavděk aspoň té, spláchli denní prach a pot jedním habešským, ostrost pomazánky druhým a bylo nám dobře. Slunce sice bylo již zapadlé, ale jeho oranžový nádech se stále táhl prostorem a zvonky krav z údolí byly hudbou večera. Byl to hezký den…

21. července – z posledních zpráv, v Etiopii bude po dvaceti letech opět otevřeno eritrejské velvyslanectví.

Přeji hezký zbytek léta a hodně zajímavých zážitků!

Naďa Humlová

***