Jak mne osvobodili Rusové
Klášter Teplá u Mariánských Lázní, rok 1758: správcem se zde stal jeden z mých prapředků. Není divu, že jsem k němu měl jiný vztah, než k ostatním významným památkám naší historie. Až do takzvaného Vstupu bratrských vojsk mne samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že i já do ní a právě tam, byť jen okrajově, přispěju.
Klášter Teplá u Mariánských lázní, prvé týdny srpna 1968. Jako každoročně v létě zde probíhala předvojenská příprava studentů několika vysokých škol. Během studia absolvovali mimo jiného měsíční výcvik vedený oficíry vojenské katedry; také díky jemu měli pak, po promoci, ´vojnu´ jen jednoroční. Trvale, nejen v době letních prázdnin, zde byl umístěn atypický vojenský útvar, určený k dokončení základní vojenské služby vojáků během základní vojenské služby vězněných pro závažnější prohřešky. Ti byli, na rozdíl od nás - možno říci stážistů - ubytováni ve fortelných, kdysi výstavných budovách někdejšího řádu premonstrátů. Omítky, stropy, podlahy, sochy, obrazy i ostatní barokní výzdobu mnozí z nich ničili v celém areálu kláštera s potěšením a s jistotou, že tuto zábavu jim jejich nadřízení nezatrhnou. Z mnohých šel strach, leckteří co chvíli vytahovali z kanady a ukazovali nám, abychom se jich báli, nůž. Provokovali, bylo rozumné se jim vyhnout. Během již prvých dnů našeho pobytu jim ale neuhnuli někteří ze studentů FTVS kteří tam byli s námi, ovládali bojové sporty a bolestivě jim ublížili. Někdejší bývalí a potenciálně i současní delikventi si pak dávali majzla: nevěděli, kdo je kdo.
Klášter Teplá, 19. srpen 1968: navečer jsem s několika dalšími mediky zašel do špinavé, nevábné hospody vedle kláštera. Pivo bylo kalné, trochu smrdělo. Chtěli jsme, aby hospodský narazil jiný sud. Marně. Požádal jsem jej o předložení jeho průkazu o bezinfekčnosti. Máloco jej asi tak kdy naštvalo, hulákat začal, že máme zaplatit a vypadnout. Odnesl k pípě naše nedopité půllitry, vytáhl karty a začal s několika místními mastit mariáš. Chvíli jsme ještě seděli, pak někdo z nás navrhl, že platit za ten patok nebudeme a zdrhnem´. Během úspěšného opuštění našich pozic, kdosi z nás otevřel dvířka pojistkové skříně v chodbě hospody a vypnul hlavní jistič. „Gauneři mizerný“ křičel za námi hospodský oknem z rázem ztemnělé budovy: „Darebáci, utíkaj´ bez placení a já mám loženýho betla! No počkejte, já si vás najdu!“ Smáli jsme se, kde asi nás bude hledat?
Klášter Teplá, 20. srpen 1968, odpoledne: při takzvaném bojovém rozdílení, kdy jsme stáli na nádvoří, ukázal týž hospodský z okna kanceláře majora, velitele útvaru, na mne. Následně jsem byl za nedovolené opuštění posádky a urážku pracujícího lidu potrestán velitelem útvaru: pro tu noc jsem se stal velitelem stráže útvaru. Vyfasoval jsem pistoli a žluté šňůry označující moji funkci. Netušil jsem, jestli je pistole nabitá. Stejně jsem s ní mohl, i kdybych chtěl, jen strašit, protože jsem nevěděl, jak ji mám aspoň odjistit. Na bráně nuda, nezajímalo nás a zjevně ani kohokoli jiného, kdo jde ven a kdo dovnitř. Kolem sedmé odpolední se někam ztratili dva mí podřízení ve službě, „záklaďáci“, vyzbrojení samopaly. Bez nich, řekl jsem si, beztak útvar proti nepříteli neubráním. Sundal jsem ze sebe šňůry, strčil jsem je i s pistolí do stolu, zamkl jsem služebnu u brány a klíče dal do kapsy. Do blízké hospody jsem nemohl, vydal jsem se do jiné u kostela asi kilometr vzdáleného města. Stejný nápad měl i jeden z mých kolegů mediků, Pepík V.
Město Teplá, 20. srpen 1968, kolem desáté večer: tutéž restauraci navštívil, jak měl ve zvyku před spaním - což jsme nevěděli - velitel posádky. Už z jeho chůze bylo patrné, že se ten den nestavil na jedno poprvé. Dal se do řvaní jen nás zblejsk‘, můj kolega se polekal a utekl. Velitel snad ani nezpozoroval, že si otvírá hubu už jen na mně. Napadlo mne, že po tomto mém maléru, druhém v krátké době po prvním, bude zřejmě brzy následovat další, do třetice. Jaký asi? Připomněl jsem si, že co se stát má, stane se. Mávl jsem rezignovaně rukou, zaplatil jsem dvojí útratu a šel pomalu z restaurace. Za sebou jsem slyšel: „Né na rok, na dva! Pudete na vojnu, soudruzi, a s flastrem k tomu !!“ Při mém návratu do kláštera už v bráně zase lajdal jeden z mých pro tu dobu podřízených. Dal jsem mu klíče a bez ohledu na jeho reptání jsem šel spát do naší ubikace, poloshnilé dřevěné boudy.
V tu chvíli mi nevadilo, že skrz střechu do ní místy - podle toho, jaké bylo počasí - pršelo, nebo skapával asfalt. Podobné byly i další dvě, které tam v době války zřídili Němci pro takzvaný Pracovní tábor. „Zvykejte si, študenti!“ šklebil se jeden z lampasáků útvaru, když jsme si stěžovali, „na frontě, až se to, soudruzi, semele, bude hůř…“ Kdosi podotkl, že jsme přece ve službě lidu pevná hráz míru proti choutkám západních štváčů. Oficír se jen ušklíbl. Nejspíše ani on svou roli v případném vojenském konfliktu s NATO nepřeceňoval.
Klášter Teplá, 21.8. 1968 - půl páté, zasmušile svítalo: Neurvale mne budil jeden z těch od brány, strkal mi šňůry a pistoli, „před bránou vole je ruskej tank a prej, jestli nezvednem´ závoru, rozstřílej´ to tady nacimprcampr. Teda já jim dopiči nerozumim, něco takovýho snad řikaj´, ale taky ukazujou. Tu závoru přece bohajeho nevodemknu! Ty si prej teď, řikaji lampasáci, protože náčelník se vožral a nejde ho vzbudit, velitel posady. Tak bohajeho kurva něco dělej!“ Kdosi z mých spolunocležníků otočil knoflíkem transistorového radia. Vzrušený hlas v něm hlásil, že Československo okupují vojáci Varšavské smlouvy. Pistole zůstala na kavalci, připjal jsem si šňůry a mazal jsem na apelplac. Tam se už rojili vojíni – záklaďáci, kteří teď nevypadali jako ke všemu odhodlaní desperáti, s nimi podvojíni-studenti, kousek vedle rozpačitě postávalo několik lampasáků útvaru. Tvrdili, že v takové situaci rozhoduje velitel stráže. Kdoví, jak na to přišli. Tvářili se bezradně a zjevně nestatečně. No co, hůř snad být nemůže, napadlo mne. Nechat vyjednávat s Rusákama tyhle (??) skoro najisto by si k tomu klekli.
Dva z ruského tanku zlostně okopávali sloupky závory v bráně. Zkusil jsem jim vysvětlit - ale jak, honem, se řekne rusky nesmíte dál bez povolení k vstupu? - že závoru odemknu a zvednu, až to dovolí generál. Blbost ? Kde by se tady teď našel nějaký náš generál? Ale zabralo to, mé gestikulaci a mému poslednímu slovu rozuměli. Cosi štěkli a vrátili se k tanku.
Napadlo mne, že bych se mohl pokusit rozeznít alespoň jeden ze zvonů kostela. Nejsou přece jen k velebení Boží slávy. Poplach? Spíše upozornění, které snad nikdo nepřeslechne. Připomínka časů, kdy si Češi nenechali jinými brát vládu věcí svých. Věděl jsem, jak se poměrně snadno mohu dostat nejen do jedné ze dvou vedle sebe stojících, románsky strohých věží, ale také v ní až nahoru. Už několikrát jsem se během posledních týdnů odtamtud, z výšky odpovídající snad Petřínské rozhledně, díval do kraje spravovaného v dobách počátků existence Českého knížectví velmožem Hroznatou. Klepával jsem s až posvátnou úctou klouby prstů na zvony. Zněly v harmonii kterou při zvonění obvykle nevnímáme, s jakoby do té chvíle skrytou tajemnou silou.
Zkusil jsem teď jeden zvon rozhoupat rukou. Nic. Zabral jsem pořádně, pohnul se jen trochu. Tahat za provaz, aby tělo zvonu tlouklo do jeho srdce ? Netroufl jsem si: lana se ztrácela ve čtvercovém výřezu podlahy kdesi hluboko dole ve tmě, co když ztratím balanc? Vzal jsem tam na podlaze pohozený krátký trámek, nejprv bázlivě, pak víc jsem jím šťouchl do dolního okraje těla zvonu.
A znovu. „Bam… BAamm… BAAMMmmm...“ znělo, připadalo mi, nejen ve zvonu a prastarém zdivu horní částí věže kostela, ale podstatně dál. Po chvilce jsem toho nechal a podíval se oknem dolů. Tank couval, otočil se, rachtavě jel pryč. Překvapilo mne to stejně, jako potěšilo. Že by se ale ruští tankáni lekli? Určitě ne. Měli nejspíš i pro takové případy nějaké předpisy, nebo se jeli přeptat. Moje předcházející chvilková euforie se kamsi vytratila. Bude hůř, odhadoval jsem, víc ale nesvedu. Pomalu jsem šel dolů.
Velitel posádky, se možná díky hlasu zvonu probral, nejspíše ho slyšel poprvé, co tam sloužil. Vzápětí se dozvěděl, že zaspal pokus o obsazení posádky nepřítelem a že ten tank už odjíždí. Možná i díky své kocovině se zřejmě cítil v té chvíli být víc vlastencem, než důstojníkem Varšavské smlouvy. Spěchal k věžím románského kostela. Já byl už u jejich dveří. Ukázali na mne, vysvětlili. Zamračil se, o již třetí setkání se mnou během tak krátké doby určitě nestál. Vzápětí zřejmě uvážil Proti a Pro, zatvářil se takřka přátelsky. Slavnostně mi blahopřál a sdělil, že můj trest z předešlé noci teď za odměnu zahlazuje. (Pokládám zde za vhodné uvést, co jsem se dozvěděl po letech: prý dva dny poté při jednání se sovětskými veliteli docílil dohody o tom, že klášter okupanti, jak původně mínili, neobsadí. Leccos, ani na vojně, není černobílé anebo - dejme tomu - zelenobílé).
Za asi hodinu nato přijeli Rusáci k bráně kláštera znovu, gazikem. Vojáček-řidič zůstal sedět, vylezli dva oficíři a že chtí mluvit s načálnikem. Odkudsi se v pravém slova smyslu zjevil, nikdo z nás s tím nepočítal, ne velitel posádky ale velitel Vojenské katedry KU plukovník Bužga. Nejen Rusáci, ale také ostatní, kteří u toho byli, zůstali štajf: byl oblečen ve slavnostní uniformě, se všemi snad třiceti medailemi a řády, které mu byly během vojenské služby - včetně té od Dukly - uděleny, na hrudi. Nesl se ne jako generál ale maršál, Rusáky postavil do haptáku. Vynadal jim, pak, už smířlivěji, dodal, že my tože saldaty, tavarišči, braťja slavjanskie, vot tak. Něco s ním ve strážnici dojednali, gazik s nimi za chvíli odjel.
Během zbytku dne a noci nedošlo k tomu, čeho jsme se obávali, tedy k opakování pokusu Rusáků obsadit násilím klášter. Co bychom zmohli proti jejich tankům, které byly - jak jsme věděli - jen několik kilometrů odtud? Někteří mladší oficíři speciálního útvaru se navečer pragmaticky - až podstatně později jsem pochopil pravý smysl toho slova - převlíkli do teplákových souprav, aby pro případ, že by k nám přece jen Rusáci vtrhli, byli jimi také pokládáni za studenty, civily.
Zkraje noci si přinesli spacáky a vlezli do neobsazených postelí dřevěných baráků. Bylo nám hloupý je vyhánět, měli jsme strach jako oni. Semtam jsme si ale neodpustili posměšné na frontě, soudruzi…. Byla v té naší benevolenci k člověčí malosti i trocha zlomyslnosti: neobsazené postele v naší cimře byly v rohu u dveří, vedle smradlavé hromady odpadků které nám tři týdny přišlo zatěžko odnášet do popelnic. Né, řekli jsme, ty postele tam zůstanou. Těžko na cvičišti …
Následující ráno jsme, podvojíni – studenty - byli dopraveni náklaďáky do Mariánských lázní, odkud jsme vlakem jeli do Prahy. Hrálo se na kytáry, zpívali jsme, odhodláni se „jim nedat“, mimo jiných také nějaké protikomunistické písničky. Za jásavého souhlasu dalších kdekdo vykřikoval něco o rudejch sviních. Neměl tím na mysli jen komunisty sovětské. Nikdo z nás k tomu neměl výhrady. Nedlouho poté i později, kdekoli v někdejší ČSSR, zavládlo další období Temna. Připadalo nám, že možná opět třísetleté. Mladí doktoři, někdejší studenti, kteří s námi v Teplé vojákovali, dodatečně prohlédli. Stali se, jako statisíce jiných našich spoluobčanů, komunisty. Již v roli kandidátů KSČ podepsali, že Sovětský svaz nás v r. 1968 osvobodil podruhé a že i proto platí husákovské se SSSR na věčné časy a nikdy jinak. Šeptmo, aby to někdo další neslyšel, s utrápeným výrazem mi slušnější z nich vysvětlovali, že do Strany museli. „Hele nekecej,“ říkával jsem jim, když po mém dotazu ostýchavě potvrdili, co bylo u pohovoru, „chtěl sis polepšit, protože mezi rudejma platí všichni sou si rovni, ale někteří sme si rovnější. Partaj ti k dobrýmu bydlu helfne nejlíp. A nevím jak koho, ale Sověti tenkrát osvobodili mně. Od roku vojny!“
Václav Štětka – Litomyšl (1995)
***