4:2 po dvaapadesáti letech
Šest gólů ve finále Mistrovství světa jsme mohli naposledy vidět v Anglii v roce 1966. A dá se říci, že letos to bylo jedno z nejhezčích finále v poslední době. Šampionát neměl jasného favorita a dá se říci, že čtyři mužstva, která se probojovala do semifinále byla skutečně nejlepší, i když mnohdy rozhodla až střelba ze značky pokutového kopu, jak se oficiálně říká penaltovému rozstřelu.
Film Gól
Vraťme se však do roku 1966, přesněji řečeno do roku 1967, kdy v kině Květen na Vinohradské třídě v Praze běžel film Gól, který předběhl svou dobu možná o čtvrt století. Literární noviny označily film za jeden z nejlepších. Snad lepší ohodnocení dostala v té době pouze Bergmanova Sedmá pečeť. Film producentů Octavia Seňoreta a Michaela Sullivana, v režii Rose Devenishe a Abidina Dina vypráví příběhy i po půl století.
Většina pamětníků mistrovství vzpomíná na anglický gól v prodloužení. Dodnes se spekuluje jestli při střele Hursta v nastaveném čase byl míč celým objemem za brankovou čarou nebo ne. Angličané tvrdí, že ano. Němci, že ne. V roce 2006 na univerzitě v Oxfordu provedli digitální analýzu podle dostupných historických záběrů a zjistilo se, že k tomu, aby míč přešel celým objemem brankovou čáru, chybělo šest centimetrů. Ironií je, že v roce 2010 v osmifinále MS vstřelil Frank Lampard v osmifinálovém utkání Anglie-Německo branku a míč byl zhruba půl metrů za brankovou čarou, ale rozhodčí branku neuznal. Skutečností je, že Hurst vstřelil v londýnském finále v poslední minutě ještě jednu branku, takže vyhrála Anglie 4:2.
Tohle je však pouze jeden z mnoha příběhů ve filmu a nakonec při letošním šampionátu se konečně použilo video a elektronika, která dokázala rozhodnout sporné okamžiky. Vždyť vzpomeňme jen na MS ve Švédsku, v Helsingborgu, kdy vedlo Československo nad Německem v 60. minutě 2:0. Utkání se nakonec skončilo 2:2, když Břetislav Dolejší chytil na brankové čáře míč. Ten nepřešel zřejmě nejen brankovou čáru, ale těsně před tím byl Dolejší faulován. Když jsem se po letech díval na záznam z tohoto utkání, nebyl jsem si jist, zda ano nebo ne, ale rozhodčí Angličan Ellis branku uznal. Mistrovství světa ve Stockholmu se zapsalo do historie nejen tím, že se zde objevil mladíček Pelé, který vstřelil dvě branky ve finále proti domácímu Švédsku (Brazílie vyhrála 5:2), ale také tím, že Francouz Just Fontaine vstřelil v šesti zápasech 13 branek, z toho čtyři západnímu Německu v souboji o třetí místo. Francie vyhrála 6:3. Pravda tento zápas ani finále ještě televize nepřinášela a o utkání v Rozhlasových novinách měl podrobnou zprávu legendární Josef Laufer. Další hattrick zaznamenal Fontaine proti Paraguayi (7:3). Československo vynikající mužstvo. Hrálo nejen 2:2 s obhájci titulu NSR, ale dokonce smetlo Argentinu 6:1, když na křídlech hrály dvě spojky Hovorka a Zikán. Oba hráči dali Argentincům po dvou brankách. Však tohoto utkání bylo vzpomenuto i při letošním výprasku Argentiny od Chorvatů 3:0.
Tehdy snad mělo Československo lepší tým než o čtyři roky později v Chile, kdy se probojovalo až do finále MS. Vždyť na tomto šampionátu prohráli pouze dvakrát se Severním Irskem, z toho jednou v prodloužení. Celkové skóre bylo 9:5. V Chile jsme prohráli také dvakrát s Mexikem a Brazílií 1:3 a celkové skóre bylo 7:7. Jenže stála při nás štěstěna a z tohoto turnaje zůstane asi nejvíc v paměti branka Štibranyiho v 80. minutě, kdy získal na půlce míč. Šel sám na branku a původně to vypadalo, že jeho brejk skončí vedle branky. Chytil se za hlavu, ale míč skončil vedle levé tyčky. I brankář Schroif běžel přes celé hřiště k objímajícím se hráčům. Kvalita linek rozhlasového přenosu reportérů Karla Maliny a Oskara Many přes oceán byla tak špatná, že se dalo pochopit jen, že vedeme deset minut před koncem 1:0, ale i to stačilo. Zajímavé je, že když po padesáti letech ukazovali v televizi finálové utkání, nemohli nalézt k tomuto zápasu zvuk. Použili tedy rozhlasovou reportáž, kterou objevili v archivu a nejenže reportérům bylo rozumět. Dokonce bylo vidět, jak přesně celé utkání komentovali. Vysvětlení? Komentář k něčemu, co vidíme je mnohem srozumitelnější než k tomu, co nevidíme. Navíc se ukázala poctivost obou reportérů. Žádné fake news.
Nenahradily však letos nekonečné analýzy komentátorů TSN a dalších televizních stanic to, co bylo tak skvělé na filmu ze šampionátu v roce 1966. Film Gól se nesoustředil na analýzy branek, ofsajdů a faulů, ale na příběhy. Téměř každý záběr od prvního okamžiku, kdy jednotlivá mužstva dorazila do Anglie a úvodního hvizdu rozhodčího Istvána Zsolta z Maďarska v bezbrankovém utkání Anglie-Uruguay, byl příběhem. Jedním z úvodních mikropříběhů je, kdy Bulhar Dimitar Jakimov školil v driblingu brazilskou hvězdu Garrinchu. Garrinchova pomstou byla druhá nádherná branka Brazilců z trestného kopu. Málokdo ví, že trenérem Bulharů byl Rudolf Vytlačil, který dovedl čtyři roky před tím Čechoslováky do finále v Santiagu de Chile. Po prohře Maďarů s Portugalskem 1:3 málokdo čekal, že by se ještě Maďaři vzpamatovali. A přesto dokázali v následujícím zápase porazit v Goodison Parku v Liverpoolu Brazílii 3:1 brankami Beneho, Farkase a Mészölyho. Byla to labutí píseň za skvělou érou maďarského fotbalu. Na stejném místě o čtyři dny později 19. července 1966 nastoupila Brazílie i se zraněným Pelém proti Portugalsku s hvězdným Eusebiem. Opět mikropříběh z filmu: Pelé je zraněn. Leží na trávníku, přibíhá vyděšený brazilský masér Americo. Tragédie okamžiku je vystižena tím, že film oněmí. Po chvíli se ozve smutné blues. Skvělá hudba Johnny Hawkswortha. Něco podobného jako hudba Milese Davise ve filmu Výtah na popraviště od Louise Malla. Jak to kontrastuje s letošní komedií jiné brazilské hvězdy Neymara de Silvy Santose Júniora v Rusku. Kulhající Pelé zápas dohraje, protože tehdy se nemohlo střídat. Neymar nejenže utkání dohraje, ale po pár minutách běhá jako rybička.
Jiný příběh Severní Korea hraje nejen nerozhodně s Chile 1:1, ale poráží i hvězdnou Itálii brankou Pak Doo-Ika 1:0 a postupuje do čtvrtfinále, kde po 25 minutách vede senzačně nad Portugalskem 3:0. Pak vezme Eusébio hru do svých rukou a čtyřmi brankami otočí skóre. Ještě jeden příběh z Wembley. Postavou malý západoněmecký rozhodčí Rudolf Kreitlein vylučuje Antonia Rattina z Boca Juniors. Ve filmu nevidíme přestupek za který je Argentinec vyloučen, ale po dobu několika minut sledujeme tvář hráče. Od okamžiku, kdy si volá rozhodčí tlumočníka po okamžik, kdy kapitán Argentinců mizí v útrobách stadionu. Něco jako předzvěst Falklandské války o šestnáct let později.
Vidíme zde pláč Eusébia i německého brankáře Hanse Tilkowského (je přesně o třináct let starší než já pozn. red.) z Borusie Dortmund, ale i radost nahých Angličanů v bazénu po finálovém utkání. Na film se dá s napětím dívat zrovna tak dnes, jako před jedenapadesáti léty v kinu Květen.
Tehdy hrálo na MS pouze šestnáct mužstev a šampionát trval dvacet dnů. Nesmělo se střídat, míč byl těžší, nepoužívaly se žluté ani červené karty. Rozhodčí se mezi sebou těžko domlouvali, ale příběhy zůstaly.
O čtyři roky později v Mexiku sice Československo všechna utkání prohrálo a zazářil zde snad jen Ladislav Petráš, který vstřelil obě branky. Tu první v sedmnácté minutě proti Brazílii. Doběhl k postranní čáře a tam se pokřižoval. V dobách tvrdé normalizace to bylo něco neslýchaného. Jestliže je nějaká vzpomínka z tohoto MS, tak je to semifinálový zápas SRN-Itálie, kdy Italové vedli od 8. minuty Bonisegnou a pak nastalo dvaaosmdesát minut nudy. V poslední minutě však naběhl Karl-Heinz Schnelinger na Libudův centr a vyrovnal. Pět branek v prodloužení a vítězství Itálie 4:3 to bylo drama, které se asi nebude již nikdy opakovat. Ve finále si pak Brazílie lehce poradila s Itálií 4:1.
Nastala doba Johana Cruyffa a Johana Neskense, ale Holanďani dvakrát prohráli ve finále. Shodou okolností, vždy s domácím týmem. V roce 1974 v Mnichově s Německem 1:2 a o čtyři roky později na Estadio Monumentai v Buenos Aires v prodloužení 1:3 (to však již byli Holanďané bez Cruyffa). Musím přiznat, že z tohoto MS jsem viděl jediné utkání Brazílie-Peru 3:0, protože jsem byl v té době na Borech v kriminálu.
Vynahradil jsem si to o osm let později v Mexiku, kdy se kvalifikovala Kanada na MS. Tehdy jsem viděl přímo v hledišti snad polovinu všech utkání včetně finále, ve kterém Argentina porazila před 116 000 diváky Německo 3:2.
K těm novodobým vzpomínkám patří 24. červen 2010, kdy Slovensko v Johanesburg v Ellis Parku porazilo Itálii dvěma brankami Vitteka a jednou Kopúnka 3:2.
A letošní příběhy?
Přidělení MS Rusku. Těžko říci, jestli to bylo to nejšťastnější řešení. Podobně jako příští šampionát v Kataru. V porovnání s finálem Ligy mistrů v Kyjevě, kdy se třeba zrušila zamluvená místa v hotelu a pak se pronajímala za několikanásobnou cenu, západní média o ničem podobném nepsala. Jeden taxík najel do mexických turistů, protože řidič zřejmě usnul. I to se stává. Na hřišti bylo poprvé použito na MS video. Kromě jednoho případu v utkání Srbsko-Švýcarsko, to bylo spíš ku prospěchu. Problém je ale v tom, že po čase jako je tomu v hokeji, když utkání řídí čtyři rozhodčí se může stát, že jeden rozhodčí spoléhá na druhého a častokrát se neodpíská to, co by jako jedinec odpískal. Dalším problémem je čas strávený u videa. Stalo se, že tato doba trvala i šest minut. Nastavovaly se pak maximálně tři. Daleko lepší byl systém, který byl kdysi v severoamerické NASL, kdy rozhodčí zvednutou rukou zastavil čas a pokračovalo se až při dalším rozehrání hry. Navíc tento způsob měření času byl lepší i pro statistiky zápasu.
Kvalifikace
Již systém evropské kvalifikace je zvláštní: V případě, že Rusko se kvalifikovalo přímo, znamenalo to, že z devíti skupin postoupilo devět vítězů. Osm týmů, které se umístily v kvalifikaci na druhém místě hrálo kvalifikaci. Devátý, v tomto případě Slovensko, přišel zkrátka, vzhledem k tomu, že získal nejméně bodů. Problém byl v tom, že Slovensko mělo jednu z nejvyrovnanějších skupin. Při tom se hrála Mezikontinentální kvalifikace, kterou hrála Austrálie, Nový Zéland, Peru a Honduras. Proč nebyl jeden evropský tým, který se umístil na druhém místě, losem zařazen do této kvalifikace?
Zasloužené bylo vítězství Chorvatska ve skupině D, získalo devět bodů, když převálcovalo, jak Argentinu 3:0, tak i Nigerii 2:0. Trápilo se pouze s Islandem, který potřeboval vyhrát. Za stavu 1:1, Islanďané otevřeli hru a mnoho nechybělo, aby po druhé skórovali. Místo toho v 90. minutě dostali druhý gól od Perešiće.
Největším překvapením byla poslední místa ve skupině Německa a Polska. Německo vyhrálo v kvalifikaci pro MS všech deset zápasů s impozantním skóre 43:4. Polsko pouze jednou remízovalo a jednou prohrálo. Německo v Rusku prohrálo nejen s Mexikem 0:1, ale i s Jižní Koreou 0:2, když branky Kima a Sona přišly v 94. a 96. minutě. Nikdo nečekal, že Polsko prohraje se Senegalem 1:2 a dokonce s Kolumbií 0:3. Kuriozitou v této skupině bylo poprvé použité pravidlo fair-play při rovnosti bodů a skóre mezi Senegalem a Japonskem. Z postupu se nakonec radovali díky nižšímu počtu žlutých karet Japonci.
Play-off
Tři utkání se rozhodla v osmifinále až po penaltovém rozstřelu, když i po prodloužení skončila 1:1. Španělsko prohrálo s Ruskem. Španělé se svým stereotypním přihráváním na krátko prakticky ani jednou neukázali kvalitní hru. Chorvaté v souboji brankářů nakonec měli více štěstí, i když v prodloužení Luka Modrić další penaltu zahodil. Poprvé Anglie na nějakém mistrovství vyhrála tuto sázku do loterie, když dva poslední kolumbijští střelci Uribe a Bacca neproměnili. Nejzajímavějším zápasem bylo utkání Belgie-Japonsko. V úvodu druhého poločasu se Japonci dostali do vedení 2:0. Belgičanům se však během pěti minut podařilo srovnat na 2:2. V 94. minutě Japonci zahrávali trestný kop, který belgický brankář Thibaut Courtois vyrazil na roh. Po rohovém kopu se dostali Belgičané do protiútoku a Chadli v posledních vteřinách utkání zaznamenal vítěznou branku.
Vždy po MS se hovoří o předčasném finále. I když Belgie skončila nakonec třetí, asi toto označení by se dalo použít pro čtvrtfinálový zápas Brazílie-Belgie, ve kterém Belgičané dominovali v prvním poločase, který vyhráli 2:0. Brazilci v druhém, ale podařilo se jim pouze snížit Augustem.
Z obou semifinálových utkání bylo určitě dramatičtější utkání Chorvatsko-Anglie, které šlo do prodloužení a skončilo se nakonec vítězstvím Jihoslovanů 2:1, když vítěznou branku vstřelil Mandžukić v 109. minutě, než zápas Francie-Belgie 1:0. Belgičané v zápase proti Francii působili poněkud unaveným dojmem a po brance Umtitiho v úvodu druhého poločasu se již nezmohli na odpor.
Finále
I letošní finále mělo své smutné okamžiky. V 18. minutě zahrával Griezzman trestný kop a jeden z nejlepších chorvatských útočníků Mario Madžukić přizvedl míč do vlastní branky. Krásná byla naopak o osm minut později branka Perešiće, kdy si přehodil míč z pravé nohy na levou a z hranice šestnáctky překonal brankáře Tottenhamu Hugo Llorise. Ironií je, že v zápětí po rohovém kopu právě Perešić zahrál nechtěně v pokutovém území rukou a po prvé v historii finále MS přišlo ke slovu video, po kterém argentinský rozhodčí Néstor Pitanta nařídil penaltu, kterou Antoine Griezman proměnil. V 59. minutě Pogba nejprve pravou nohou vystřelil, jeho střela byla zblokována, ale následující rána levou nohou už skončila v chorvatské brance. Čtvrtou branku připojil objev šampionátu Mbappé střelou o šest minut později. Ještě jednou vykřesal Madžukić naději pro Chorvaty, když francouzský branář Lloris zkusil kličku v pokutovém území dvacet minut před koncem, ale i přes závěrečnou snahu hráčů v červenobílých šachovnicových dresech, se již nic na stavu utkání nezměnilo. Mario Madžukić se po finále MS rozloučil s reprezentační kariérou.
Podle serveru Novinky.cz, moskevský soud poslal na 15 dní do vězení tři členy ruské punkové skupiny Pussy Riot, kteří v Moskvě vtrhli na hřiště během finálového utkání mistrovství světa. Veronika Nikulšinová, Olga Kuračevová a Pjotr Verzilov dostali rovněž tříletý zákaz návštěvy sportovních událostí, uvedla agentura AFP s odvoláním na ruský server Mediazona.
Trojice byla shledána vinnou „z hrubého porušení pravidel chování diváků” a dostala nejvyšší možný trest za podobné obvinění. Zakladatelem stránky Mediazona, která informuje o procesech s lidskoprávními aktivisty, je právě Verzilov, manžel rovněž členky Pussy Riot Naděždy Tolokonnikovové.
Tři osoby vtrhly na hřiště v druhé polovině utkání mezi Francií a Chorvatskem z oblasti kolem francouzské branky a běžely asi 50 metrů každá jiným směrem, čtvrtý člověk byl zadržen hned v úvodu celé akce. Hra byla na chvíli přerušena, asi za 25 vteřin se ale hrálo dál.
Skupina Pussy Riot je známá svými protesty proti Kremlu a ruské vládě. Tři členky Pussy Riot poslal v roce 2012 moskevský soud na dva roky za mříže za předvolební výtržnosti v moskevské katedrále Krista Spasitele. Pětice členek Pussy Riot tehdy v chrámu křičela text písně Bohorodičko, vyžeň Putina, kritizující prezidenta Vladimira Putina i hlavu pravoslavné církve, patriarchu Kirilla, jenž podpořil Putinovu kandidaturu v tehdejších prezidentských volbách.
Odvolací soud změnil jedné z odsouzených punkerek nepodmíněný trest na podmíněný. Marija Aljochinová a její kolegyně Naděžda Tolokonnikovová byly propuštěny na amnestii v době, kdy jim do odpykání celého trestu zbývalo jen čtvrt roku.
Podle wikipedie: 13. července 2018 prezident FIFA Gianni Infantino označil šampionát v Rusku za nejlepší v historii. V televizi po celém světě ho sledovaly tři miliardy diváků, stadiony byly z 98 % vyprodány a hostitelská města navštívilo sedm milionů fanoušků.
Nejsem si jist s tímto tvrzením. Po každých Olympijských hrách, či po každém MS se tvrdí, že to byly nejlepší hry a nejlepší šampionát. Nevím, jestli by někdo dokázal udělat z tohoto šampionátu takový film jako byl již zmíněný film z roku 1966. A pro mne byl nejkrásnější šampionát v roce 1986, který jsem viděl na vlastní oči.
Aleš Březina – Toronto
***