Sejdeme se v Denveru

Tentokrát jsme se sešli na Masaryktownu a měli jsme možnost vidět dva filmy a poslechnout si vzpomínky Miloše Šuchmy na rok 1968, dobu před tím, vznik KANu a K231. Večer uspořádalo České velvyslanectví v Kanadě, které zastupoval velvyslanec Pavel Hrnčíř s manželkou. Přítomen byl i český konsul v Torontu Ivan Počuch.

Večer začal dvanáctiminutovým snímkem Dějiny na osm Václava Táborského, který letos na sv. Václava oslaví devadesát let. Od natočení filmu tedy uběhlo letos padesát let. Byl to vlastně poslední Táborského film před odchodem do Kanady. V Kanadě působil v National Board of Canada. Založil v Kitcheneru vůbec první filmovou školu v Kanadě orientovanou na produkci. Dále působil na Algonquin College v Ottawě a na filmovém oddělení York University. V Dějinách na osm začal v dávné historii: Jedním z milníku je smrt Přemysla Otakara II. 26. srpna 1278, vznik Karlovy Univerzity v roce 1348, pokračoval pražskou defenestrací před Bílou Horou v roce 1618, revolučním rokem 1848, vznikem republiky 1918, prokračoval přes Únor 1948 a skončil aktuálně v roce 1968. Nedávno se mi dostalo do rukou video o tom, jak dnešní mládež neví nic o dějinách. V tomto dokumentu jsme mohli vidět, že před padesáti lety to nebylo moc lepší. Zároveň to ukazovalo nadějnou atmosféru Přažského jara.

V závěru večera Jan Šikl z Prahy uvedl filmovou koláž z amatérských filmů rodiny Čvančarů Sejdeme se v Denveru. Tvůrce filmu vystudoval pražskou FAMU obor režie dokumentární tvorby. Vytvořil pět dokumentárních filmů, třináct zakázkových filmů, jedenáct scénářů pro hrané filmy, řadu dokumentů pro Českou televizi. Získal Cenu Pavla Kouteckého či MFDF Jihlava 2005 a 2006, Trilobit a Elza.

Jako předloha filmu zřejmě sloužila stejnojmenná kniha Františka Čvančary, která vyšla v nakladatelství Toužímský, Moravec v roce 2014. Historické záběry z rodinného alba jdou až do doby První republiky, kdy také končí období svobodného filmu. Protektorát již westernům nepřál, ale přesto půjčovna filmů na pražském Žižkově přežívala. Konec přišel po roce 1948. Záminkou pro likvidaci soukromého kina byla i třeba špatná reprodukce

sovětské hymny. František Čvančara byl v druhé polovině padesátých let odsouzen a strávil dva roky v kriminále pro pobuřování. Po návratu z vězení zkusil opět točit rodinné filmy a u své záliby zůstal i po emigraci do Kanady. Šiklovi se podařilo z kamínků někdy velice drobných, místy se jedná jen o několikavteřinové záběry, zrekonstruovat příběh dvou generací Čvančarovy rodiny. Na filmu je zajímavé, že nepoužívá politické stereotypy, nestěžuje si na dobu, pouze o ní vypráví. Zároveň si můžeme uvědomit určitý posun v době. To, co bylo tehdy normální, dnes by asi neprošlo přes cenzuru. Vidíme také, jak každý pokrok přináší neúctu k předchozí generaci: Zvukový film znamenal, že se zničila většina němých filmů. Přestal o ně být zájem. Kolik černobílých fotografií skončilo na smetišti, ale až teprve v poslední době se vracíme ke klasické černobílé fotografii. Většinou si jedna generace neváží toho, co přinesla předchozí generace a objevuje retro.

Aleš Březina

***

Návrat na hlavní stranu