Návrat na hlavní stranu

Oťuknutá Ethiopie

3. pokračování

Addis Abeba je v pořadníku zajímavých míst k návštěvě v Etiopii v průvodci až na posledním čtrnáctém místě. Je popisována jako hlučné, upospíchané, roztahané město, nabité kinetickou energií a s osmi měsíci modré oblohy a příjemným podnebím. S tím se vším souhlasím. Hlavní města beru jako pravdivá zrcadla navštívené země a myslím si, že z úcty k obyvatelům by se nikdy neměla vynechat. Nejenom, že zde najdeme Národní muzeum a další jiná stejně důležitě nutná místa, k našemu plnému porozumění historie země, tradic, náboženství, kultury, složení obyvatel, umění, dnešní doby, atd., ale též zde nejvíce poznáme, rozloženou před námi jak na papíře, rozvinující se její infrastrukturu a jakým směrem se ubírá. Minulost – přítomnost - budoucnost. Je to město staré kontra nové a celkem dost důvěrně jsem ho poznávala. Nová část má široké bulváry, rozlehlé parky, krásná super moderní nákupní střediska, nechybí bary, pivnice, i luxusní restaurace. Honosný prezidentský palác opodál. Velmi moderního stylu je např. budova Africa hall, (Africká hala), postavena v roce 1961 císařem Haile Selassie, je budovou UN (Společnosti národů), kde se konají sezení ekonomické komise pro Afriku. Zrovna v době, kdy jsem v Addis byla, probíhalo jedno z nich. Návštěva budovy je možná jen pro větší skupiny, anebo na dřívější zavolání, ale jak se říká, líná pusa holé neštěstí, je pro něco dobrá a já si nechtěla nechat ujít vidět jedno z uměleckých děl Afewerk Tekl význačného etiopského umělce, (1932-2012). Jeho nádherná barevná mozaika, až monumentálně velké okno, které má 150 čtverečných metrů, je jedním z největších svého druhu na světě. Nově postavené pětihvězdičkové hotely, jako je např. Sheraton, Radisson nebo Hilton, jsou plně vybavené luxusní resorty, není třeba odtud ani vyjít ven, o vše postaráno, ale to záleží jen na vás, jestli ven půjdete, nebo ne, že ano? Mohu potvrdit v Hiltonu jsem si byla obstarat v kanceláři Ethiopian Airlines letenky. Anebo… se pomalým tempem vláčet přeplněnými ulicemi staré části města, dýchat prach a znečistěný vzduch, ale přitom se radovat ze sluníčka a modré oblohy, dát se do řeči s mladistvými prodavači žvýkaček a cukrovinek, popít si kávy s bezzubými staříky u cesty ve stanu, podívat se do jednoho, dvou muzeí, navštívit nejstarší hotel a restauraci ve městě – Itegu Taitu Hotel - dopřát si zde vegetariánského oběda a po nachozených kilometrech pak navečer spláchnout denní prach chutným habešským pivem. Na to jsem se já vždy těšila!

Největším středem pozornosti návštěvníků Národního muzea je bezpochyby 3.2 miliónů let stará hominid (předchůdce dnešních lidí) Lucy. V roce 1974 mezinárodní složení paleontologů, pod vedením Američana Donalda Johansona, našlo její kosterní pozůstatky v Awash údolí v severovýchodní části země. Velice důležitý archeologický objev, svoje jméno dostala na základě písně skupiny Beatles - Lucy in the sky with diamonds, která po jejím objevu byla hrána ten večer donekonečna v kempu členů expedice. Její ostatky jsou uloženy právě ve zdejším muzeu a na výstavce je pouze plastová replika. Ale i tak bylo to úžasné vidět lebku ženy, 1.1 metru vysoké a vážící jen 29 kilogramů! Hominini, naši dávní předkové, byli vždy popisováni jako neobratní chodci. Měli dlouhá chodidla a prsty, stále uzpůsobenými k pohybu po stromech, a tak vědci předpokládali, jak se na nich po zemi stěží kolébali ze strany na stranu a našlapovali přitom na vnější stranu chodidel. Z nových poznatků se však zdá, že hominini zdárně chodili už před 4.4 milióny let a Lucy byla toho dokladem. V muzeu jsou její dvě identické kopie, jedna ležící, druhá stojící, výška i postoj přesně tak, jak jí vědci odhadli.

V muzeu je vystaven i obrovský masivní trůn a baldachýn posledního císaře, stejně tak drobné artefakty z dávné historie země. Co mě velmi upoutalo, byla výstava umění, datující se už od 14. století až do současnosti, zejména velké plátno African Heritage (Africké dědictví) Afewerk Tekle.
V hotelu jsem se blíže seznámila s manžely z Kalifornie a hned jsme si padli do noty. Po společné návštěvě Národního muzea a chutném obědě v přilehlé velmi tradiční restauraci s názvem Lucy – jak jinak!, jsme šli do nedalekého Etnologického muzea, v bývalém císařském paláci, bonus této návštěvy. Obklopen nádherným parkem, na jehož pozemku se nachází i budovy státní university, je stále majestátním místem města. Vstupní brána potvrzuje jeho historickou důležitost. Na rozdíl od jiných muzeí uspořádaných od starověku až k novověku, tohle je uspořádáno velmi netradičně, a sice podle životního cyklu. Takže prohlídka nejdříve začíná u cyklu Dětství, následuje Dospělost, končíme Úmrtím. U každého z cyklů jsou vysvětleny, namalovány i graficky ukázány tradiční rituály, zvyklosti, i základní podstaty víry obyvatel, dozvíme se o jejich složení, o jejich původu i dnešnímu přístupu k životu. Nikdy nebýt kolonizován - fakt, který hrál velice důležitou roli v zachování si tradičních kultur všech národnostních skupin. I když se v Etiopii mluví osmdesáti čtyřmi jazyky a dvěma sty dialekty,
obyvatele lze rozdělit do devíti hlavních etnických skupin. Největší z nich je Oromo, 34.5% z celkové populace, kdysi nomádi, teď zemědělci, žijící v údolí na jih od Addis; druzí v procentním počtu jsou Amharas, 26.9%, kteří pro své vůdčí kvality byli dominující skupinou historie, politiky a společnosti od roku 1270 a dosáhli toho, že jejich řeč se stala oficiální řečí Etiopie. Další vyjmenovávat nebudu, ale všechny tyto etnické skupiny jsou stálými nosiči svých kultur a zvyků, nadále hrdě nosící a střežící si podstatné znaky a vlastnosti svého klanu, mezi něž patří i pomalované obličeje, nebo talířky mezi rty (Mursi). O tomhle o všem je v muzeu řeč.

Kupodivu, ložnice posledního císaře byla velmi střídmá, za to jeho šatna obrovská.

Ve druhém patře muzea/paláce je rozsáhlá výstava něčeho totálně rozdílného, ale stejně tak zajímavého. V bohatě zdobeném sále najdeme rozsáhlou sbírku náboženských obrazů, skládacích oltářů – diptych, triptych – křížů, magických svitků a ikon, při čemž sbírka ikon je největší na světě. Velmi zajímavé muzeum, jedno z nejlepších na jaké jsem toulkami světem narazila.

S návštěvou Red Terror’ Martyrs Memorial (Památník mučedníků červeného teroru) jsem trochu otálela, bylo mi jasné, že to nebude příjemná návštěva, ale drastický pohled na život obyvatel v době Derg režimu za vlády plukovníka Menghistu. Památník byl otevřen v roce 2010, nevelký plochou, ale nahuštěn lidským utrpením. Dvě místnosti jsou věnovány pádu Haile Selassie a zbytek dokumentaci hororů páchaných na životech obyvatel za dané vlády. Odhaduje se, že bylo umučeno a zavražděno přes půl miliónu obyvatel, stěny památníku jsou pokryty jejich fotografiemi s plným jménem i věkem. Ve vedlejší místnosti dvě velké skleněné skříně jsou plny jejich ostatků – kostí. I když v budově jsou dobře anglicky mluvící průvodci, tak si myslím, že je lepší si památník projít v tichosti sám, je to silně působící záležitost a věřím, že ke konci prohlídky žádné oko nezůstalo suché. Za co??? Proč???

Hned jak jsem vyšla z budovy, dala jsem si v sousedícím baru na uklidnění jednu Coca Cola a nebyla jsem jediná, kdo potřeboval to stejné.

Muzeum se nachází na samém konci velkého Meskal Square (náměstí), sloužící k shromažďování davů lidí při různých oslavách, ale i rebelií. Je i hlavním dostaveníčkem tzv. taxikářů a průvodců, kteří jak zahlédnou turistu, hned jsou u vás a plně k službám. V popředí náměstí řada vozidel nepopsatelných značek dávných ročníků a všech možných barev a hrdí majitelé stojící vedle nich. Slunce už bylo za obzorem a tak jsem se nechala nalákat a jela taxíkem zpátky do hotelu. Taxikář, zřejmě kamarád jednoho z průvodců, mi byl hned doporučen a k dispozici, cena domluvena a očekávala jsem adrenalinovou jízdu, která hned taky začala! Rozjížděli jsme se postrkem auta, do kopečků to řidič ani nezkoušel, to jsme jeli oklikou, převodovka nepřehazovala, stále druhá rychlost, už jsem byla připravena jít zbytek cesty pěšky, ale… dojeli jsme! Ocenila jsem, jak si řidič s autem - skoro vrakem – dovedl poradit a suverénně si počínal. Při výstupu mi ale musel otevřít dveře, měla jsem totiž pocit, že sama bych asi drátem zavřené neotevřela. Drobné i něco navíc si dal s poděkováním a úsměvem hned do kapsy, třeba to byly jeho jediné dnes vydělané! Ještě dvakrát jsem jela taxíkem, ale ten byl objednán z hotelu, dobré auto, dobrý řidič, trojnásobná cena, ale scházel adrenalin! V hořejší části náměstí jsou běžecké dráhy, kde často mladí sportovci trénují, ale měla jsem smůlu, zrovna dnes zde nikdo neběhal. Na náměstí je i kancelář autobusové dálkové dopravy, uvažovala jsem, že s nimi pojedu do Lalibela, městečka vzdáleného 750 km na sever od Addis. Společnost doporučena v Lonely Planet jako luxusní a spolehlivá k cestování, stejně tak, jsem si ale chtěla vše omrknout, jenže u téhle se tedy pořádně sekli, bylo to něco podobného jako s tím taxíkem. Autobusy odřené, plné prachu, rozbitá okna, žádné AC ani WC, teď jsem si představila 14 hodin se kodrcat v horku pouštní hornatou krajinou po prašných cestách, (asfaltka byla jen prvních padesát km), jet v autobuse plném upocených jedinců a vůní jídla, jevilo se mi to tutově jako masochistická akce. Rozhodla jsem se pro druhou alternativu - letět. Když jsem pak seděla v letadle a dívala se dolů, kudy bych autobusem jela, věděla jsem, že jsem se rozhodla dobře. Vnitrostátní lety byly levné a hlavně krátké a ani občerstvení nikdy nechybělo. Na místo 14 hodin autobusem, jen hodina letu, kolik času jsem tak ušetřila! Letadla byla vždy plna turistů, hlavně Evropanů.

Ve statistických tabulkách je Etiopie jedna z největší rostoucí populací, ale také procento úmrtí na AIDS, jak mužů, tak i žen (prostituce) je zde poměrně vysoké, takže s růstem populace to není tak horké. Z toho důvodu je v zemi velké procento sirotků anebo dětí jen s jedním rodičem a často jsou dávány do útulků anebo je čeká život na ulici. Etiopie byla jednou ze zemí s poměrně snadnou možností jejich adopce. Časy se prý ale změnily a v době, kdy jsem bydlela v hotelu, poznala jsem ráno při snídani několik manželských párů s právě adoptovanými dětmi. Většinou Evropané, ale spřátelila jsem se s jedněmi mladými rodiči z USA, kteří mi řekli o svízelných podmínkách adopce. Ale i tak, už měli malého Davida vedle sebe, krásného ročního kloučka, a oba zářili štěstím. Stejně i druhé rodičovské páry, se kolem svých malých ratolestí radostně točily. Říkala jsem si, jaké veliké štěstí tyto děti mají a jaké potěšení přinášejí svým adoptivním rodičům. Popřála jsem všem šťastného života.

Po pěti dnech v Addis jsem vyrazila za hlavními pozoruhodnostmi Etiopie, kterými jsou určitě do skály vytesané kostely pod povrchem země v Lalibela z 13. století, Unesco World heritage site, nebo Simien Mountains National Park s nejvyšší horou Ras Dashen 4543 vysokou, Gondar – místo známé jako Camelot of Africa a další…O tom o všem ale až příště.

Přeji i vám dny nabité energií a touhou za poznáním.

Naďa Humlová - Duben 2018

***